ECLI:CZ:US:2013:2.US.1613.13.1
sp. zn. II. ÚS 1613/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké, soudce Stanislava Balíka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti obchodní společnosti Pražské Benátky, s. r. o., se sídlem Platnéřská 191/4, 110 00 Praha 1, zastoupené Narcisem Tomáškem, advokátem, AK se sídlem U Starého mostu 111/4, 405 02 Děčín, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2013 č. j. 23 Co 29/2013-32, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označeného rozhodnutí, jímž Městský soud v Praze změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 11. 2012 č. j. 23 C 96/2012-15 ve výroku o nákladech řízení tak, že zavázal stěžovatelku povinností zaplatit žalovanému Jakubu Fialovi na nákladech řízení částku 19 080 Kč (výrok I.) a na nákladech odvolacího řízení částku 968 Kč (výrok II.).
Stěžovatelka uvedla, že v řízení o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru vzala žalobu zpět a soud prvního stupně řízení zastavil s tím, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Městský soud v Praze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení změnil, aniž by odvolání protistrany doručil stěžovatelce a umožnil jí seznámit se s ním. Stěžovatelka též namítla, že odvolací soud přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši neodpovídající prokázané skutečnosti, neboť má za to, že žalovaný nedoložil, že by jeho právní zástupce vykonal celkem tři úkony právní služby ve věci.
Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 28. 6. 2013 vyjádřil přesvědčení, že nedoručení odvolání protistrany nemohlo podstatně zasáhnout do práv stěžovatelky chráněných na ústavní úrovni, neboť vzala-li stěžovatelka žalobu bez označení důvodů zpět, musela, zvláště byla-li zastoupena advokátem, předpokládat, že jí vzniknou náklady řízení spojené i s právním zastoupením protistrany. K námitce o výši nákladů řízení odvolací soud uvedl, že při svém rozhodování vycházel z obsahu spisu a ve vztahu k výši přiznané odměny z nároku uplatněného stěžovatelkou.
Ústavní soud zaslal vyjádření Městského soudu v Praze stěžovatelce k případné replice, ta však této možnosti nevyužila.
Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 23 C 96/2012, Ústavní soud ověřil, že stěžovatelka podala dne 16. 5. 2012 žalobu o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru proti Jakubu Fialovi, kterou dne 25. 9. 2012 bez uvedení důvodu vzala zpět. Obvodní soud řízení zastavil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení s odkazem na ustanovení §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. K odvolání žalovaného do náhradově nákladového výroku odvolací soud vytkl soudu prvního stupně nesprávné posouzení procesního zavinění stěžovatelky, a poté v souladu s ustanovením §146 odst. 2 věty první o. s. ř. rozhodl o její povinnosti nahradit žalovanému náklady řízení. Při stanovení jejich výše vycházel z příslušných ustanovení vyhlášky č. 484/2000 Sb. a advokátního tarifu. Odvolání žalovaného nebylo stěžovatelce doručováno; odvolací soud rozhodl bez nařízení jednání [§214 odst. 2 písm. e) o. s. ř.].
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
K rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98 ze dne 1. 11. 1999, usnesení sp. zn. II. ÚS 130/98 ze dne 27. 5. 1998, usnesení sp. zn. I. ÚS 30/02 ze dne 4. 2. 2003, usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002, U 25/27 SbNU 307, usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005 a další dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Případy, kdy Ústavní soud otevřel ústavní stížnost směřující do náhradově nákladových výroků k věcnému posouzení, byly výjimečné. V souvislosti s interpretací a aplikací ustanovení §210 odst. 1 a §214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. obecnými soudy tak učinil s poukazem na ústavně souladný výklad těchto ustanovení s právem na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud odmítl formalistický přístup k interpretaci dotčených ustanovení v situacích, kdy se základ pro rozhodování odvolacího soudu o nákladech řízení odvíjel od sporné skutkové okolnosti, k jejímuž objasnění mohlo přispět vyjádření účastníků nebo dokazování provedené při jednání před odvolacím soudem, shrnutě vyjádřeno, zdůraznil povinnost soudu zvažovat vhodnost a účelnost doručení odvolání protistraně s ohledem na konkrétní okolnosti případu či specifika projednávané věci, nepochybně tehdy, pokud podané odvolání obsahovalo skutečnosti významné pro rozhodnutí soudu, resp. bylo-li evidentní, že vyjádření účastníka řízení k odvolání protistrany by mohlo přispět k náležitému posouzení věci (srov. nález sp. zn. III. ÚS 639/06 ze dne 25. 1. 2007, N 15/44 SbNU 193, nález sp. zn. II. ÚS 580/10 ze dne 20. 5. 2010, N 112/57 SbNU 419, nález sp. zn. III. ÚS 291/08 ze dne 16. 9. 2010, N 195/58 SbNU 725, nález sp. zn. I. ÚS 483/09 ze dne 14. 7. 2009, N 158/54 SbNU 41). K takové situaci však v projednávané věci nedošlo.
Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že Městský soud v Praze v odvolacím řízení napravil chybný postup Obvodního soudu pro Prahu 1 při rozhodování o náhradě nákladů řízení při zastavení řízení. Z provázanosti ustanovení §146 odst. 1 písm. c) s ustanovením §146 odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že zastavuje-li soud řízení z důvodu zpětvzetí návrhu, musí se zabývat nejprve otázkou, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, což obvodní soud neučinil. Ústavní soud má za to, že aplikace ustanovení §146 odst. 2 věty první o. s. ř. odvolacím soudem byla na místě, což stěžovatelka v ústavní stížnosti ostatně nikterak nezpochybnila, a uzavírá, že její případné vyjádření k odvolání by nebylo způsobilé ovlivnit rozhodnutí odvolacího soudu; nebylo tedy zapotřebí trvat na doručení stejnopisu odvolání žalovaného stěžovatelce (srov. též usnesení sp. zn. III. ÚS 333/07 ze dne 17. 4. 2008 dostupné v el. podobě na http://nalus.usoud.cz).
Pokud jde o přiznanou výši náhrady nákladů řízení, Ústavní soud ověřil, že Městský soud v Praze k návrhu žalovaného rozhodl o odměně jeho právního zástupce podle příslušných ustanovení vyhlášky č. 484/2000 Sb. a o paušální náhradě hotových výdajů podle příslušných ustanovení advokátního tarifu. Přezkum výpočtu výše odměny či počtu úkonů právní služby není věcí Ústavního soudu, a proto námitky stěžovatelky v tomto směru vznesené v ústavní stížnosti nebyly schopné přivodit zásah Ústavního soudu ve formě kasačního nálezu.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. srpna 2013
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu