ECLI:CZ:US:2013:2.US.1660.12.1
sp. zn. II. ÚS 1660/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatelky DC SPED spol. s r. o., se sídlem Praha 8, Na Rokytce 1032/24, zastoupené JUDr. Jiřím Císařem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Hrnčířská 55/14, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2012 č. j. KSUL 43 INS 8520/2009, 29 NSČR 75/2011-A-167, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. srpna 2011 č. j. KSUL 43 INS 8520/2009, 1 VSPH 752/2011-A-159 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. května 2011 č. j. KSUL 43 INS 8520/2009-A-136, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Projednávanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů, jimiž měla být porušena její základní práva garantovaná ustanoveními čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 26 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovením čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní stížností napadeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem mimo jiné rozhodl, že je stěžovatelka v úpadku ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze shora označeným usnesením tento výrok soudu první instance potvrdil a současně rozhodl, že soudkyně (krajského soudu) JUDr. Jiřina Skalská není vyloučena z projednávání a rozhodování předmětné věci. Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud rubrikovaným usnesením tak, že v části směřující proti výše uvedeným výrokům řízení zastavil a ve zbývající části dovolání zamítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že žádný ze soudů nerozhodl o její námitce místní nepříslušnosti a dovolací soud se nedostatečně vypořádal s její námitkou nepříslušnosti věcné. Pokud jde potom o stěžovatelkou vznesenou námitku podjatosti soudkyně JUDr. Skalské, má stěžovatelka za to, že výklad podaný v projednávané věci dovolacím soudem je v rozporu s výslovnou dikcí ustanovení §15b odst. 2 občanského soudního řádu, a to zvláště za situace, kdy je zřejmé, že se soudkyně s námitkou stěžovatelky před jednáním konaným dne 11. 5. 2011 údajně neměla možnost seznámit, a proto ji z povahy věci nemohla posoudit jako nedůvodnou.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob, směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů, není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení, předcházejícím podání ústavní stížnosti, došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.
Stěžovatelka projednávanou ústavní stížností pokračuje v polemice se závěry obecných soudů, přičemž předkládá Ústavnímu soudu k přezkoumání via facti totožné námitky, se kterými se již v napadeném usnesení vypořádal - dle názoru Ústavního soudu zcela ústavně konformně - Nejvyšší soud. Na odůvodnění usnesení dovolacího soudu proto Ústavní soud v úplnosti odkazuje a pouze na vysvětlenou uvádí následující skutečnosti.
Jakkoli je možno se stěžovatelkou souhlasit, že ve smyslu ustanovení §15b občanského soudního řádu nemohla soudkyně považovat námitku podjatosti za nedůvodnou, pokud neměla možnost se s ní seznámit, je třeba zdůraznit, že v takovém případě se tím spíše uplatní dispozice ustanovení §15b občanského soudního řádu, neboť je zřejmé, že byla naplněna její hypotéza "byla-li námitka uplatněna před nebo v průběhu jednání", přesněji řečeno se za dané situace tím spíše neaplikuje ustanovení §15b odst. 1 občanského soudního řádu. Z insolvenčního rejstříku je navíc zřejmé, a prizmatem zásady vigilantibus iura nikoli nepodstatné, že stěžovatelka při jednání konaném dne 11. 5. 2011 námitku podjatosti soudkyně vznést nemohla, neboť dle zápisu z jednání se bez omluvy na toto jednání nedostavila (což ostatně ani nerozporuje). Z hlediska stěžovatelkou dovolávaných základních práv je nicméně stěžejní skutečnost, že nadřízený soud posléze shledal vznesenou námitku podjatosti za nedůvodnou. Skupina námitek, vycházející z tvrzené podjatosti soudkyně JUDr. Skalské, tak zjevně není případná.
Namítá-li potom stěžovatelka, že se Nejvyšší soud nedostatečně vypořádal s námitkou věcné nepříslušnosti, není z ústavní stížnosti zřejmé, jaké odůvodnění by stěžovatelka považovala za ústavně konformní, pokud se jí nejeví obecně srozumitelný závěr, že v dané věci jsou dle ustanovení §9 odst. 4 občanského soudního řádu v první věci příslušné krajské soudy. Pro úplnost je tak možno poznamenat, že by v dané věci mohl být věcně příslušným i Městský soud v Praze, to ovšem za předpokladu, že by byl příslušným rovněž místně. Ústavní soud se proto ztotožňuje se závěrem dovolacího soudu, že v dané věci ve skutečnosti spor o věcnou příslušnost otevřen nebyl, neboť stěžovatelka vznesla - materiálně vzato - toliko námitku místní nepříslušnosti, tu však vznesla zjevně opožděně (čemuž opět v ústavní stížnosti ani nijak relevantně neoponuje).
Ústavní soud proto uzavírá, že právní názor, vyjádřený obecnými soudy v odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, nevybočuje z mezí zákona a z ústavního hlediska je plně akceptovatelný. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry vyslovenými v těchto rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost její ústavní stížnosti. K porušení stěžovatelkou dovolávaných ustanovení Listiny a Úmluvy tak v dané věci zjevně dojít nemohlo.
Závěrem je proto namístě pouze dodat, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, o jejichž "nepřijatelnosti" je možno rozhodnout již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim v ústavní stížnosti uplatněna, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny a nemůže se již vzhledem ke své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod. V této fázi se přitom jedná o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud z uvedených důvodů stěžovatelčinu ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2013
Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu