ECLI:CZ:US:2013:2.US.17.12.1
sp. zn. II. ÚS 17/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti E. A., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Michalem Solichem, advokátem se sídlem Československé armády 556, Hradec Králové, proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 47 T 9/2009 ze dne 6. 8. 2009, usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 To 90/2009 ze dne 18. 12. 2009 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 913/2011 ze dne 18. 10. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 1. 1. 2012, kvalifikovaně doplněnou dne 1. 3. 2012, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho ústavní práva garantovaná čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.
Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl stěžovatel uznán vinným dvěma trestnými činy nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. a byl za to odsouzen podle §187 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného T. M. Proti uvedenému rozsudku podali oba obvinění odvolání, která Vrchní soud v Praze napadeným usnesením podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Dovolání stěžovatele i T. M. byla dalším napadeným usnesením Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel uvádí, že se v průběhu řízení k činům doznal, nikterak se nesnažil zatajovat jakékoli skutečnosti a s vyšetřovateli aktivně spolupracoval. Přesto mu byl vyměřen trest odnětí svobody v délce 12 let a trest vyhoštění na dobu neurčitou. Má za to, že obecné soudy zcela pominuly materiální hledisko ustanovení §88 tr. zák. a přihlédly pouze k formálním znakům okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. Při zjednodušeném pohledu na trestnou činnost, tedy jen aplikací formálního a nikoli materiálního hlediska by potom byl jakýkoli trestný čin hodnocen nesprávně a příliš tvrdě, neboť by nebyla dostatečným způsobem zohledněna individuální stránka jakéhokoli konání. Poukazuje na to, že důvodová zpráva i instrumenty mezinárodního práva vztahují čtvrtý odstavec §187 na osoby "drogových bossů", přičemž stěžovatel se za takovou osobu nepovažuje. Stěžovatel je přesvědčen, že soud měl aplikovat ustanovení §40 odst. 1, popř. 3 tr. zák., neboť uložený trest je vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu trestem nepřiměřeně přísným.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že jako orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., jakož i ustanovení §125 tr. ř. a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu, aby takové hodnocení přehodnocoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze tehdy, pokud by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. sp. zn. III. ÚS 84/94, 34/3 SbNU 257).
Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní projednávané věci, v souvislosti s přezkoumáním námitek, napadajících právní kvalifikaci skutku jako kvalifikované podstaty trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 4 písm. c) tr. zák. a nesprávnou aplikaci ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. V této souvislosti je třeba podotknout, že stejné námitky stěžovatel uplatnil již v řízení před soudy obou stupňů i v dovolacím řízení, přičemž obecné soudy se s nimi náležitě vypořádaly.
Jak vyplývá z obsahu napadených rozhodnutí, v řízení byly v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. provedeny důkazy potřebné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy byly v duchu zásad uvedených v §2 odst. 6 tr. ř. poté řádně vyhodnoceny. Stěžovatel ostatně učiněná skutková zjištění ani nezpochybňuje.
Dle těchto skutkových zjištění, jež jsou obsažena ve skutkových větách výroku o vině napadeného rozsudku soudu prvního stupně a dle dalších prokázaných okolností, vůči nimž stěžovatel také žádné námitky nevznáší, je dostatečně patrné, že stěžovatel i spoluobviněný M. uvedené trestné jednání spáchali jako členové organizované skupiny působící ve více státech. K jednotlivým znakům organizovanosti se velmi podrobně a v souladu se soudní judikaturou vyjádřil především odvolací soud a jeho závěry dále rozvedl i soud dovolací, který argument stěžovatele o nenaplnění kvalifikovaných skutkových podstat trestného činu podle §187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. řešil věcně. Závěr obecných soudů, že stěžovatel měl mezi osobami zúčastněnými na obou projednávaných skutcích vůdčí postavení, a že v prvním případě sám a ve druhém případě spolu s obviněným M. organizovanou skupinu působící ve více státech v souvislosti s distribucí kokainu z České republiky do Rakouska a s dovozem extáze z Amsterodamu do České republiky ještě dotvořil zjednáním dalších osob, přičemž její činnost plánoval a koordinoval, tedy že jednal ve vědomé a chtěné spolupráci (nikoli nahodile) s dalšími osobami, a to s cílem uskutečnit předmětné dodávky drog za účelem jejich další distribuce, odpovídá provedenému dokazování a z ústavního hlediska mu nelze cokoli vytknout. V podrobnostech je možno odkázat na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí odvolacího soudu i soudu dovolacího.
Stěžovateli nelze přisvědčit ani v tom, že v jeho případě bylo nesprávně aplikováno ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., neboť nebyla naplněna materiální stránka takové právní kvalifikace. Byť si je Ústavní soud vědom své judikatury (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 1481/09), podle níž pro trestněprávní kvalifikaci podle §187 odst. 4 písm. c) tr. zák. musí být splněna materiální podmínka podle §88 odst. 1 tr. zák., má za to, že v posuzovaném případě byly příslušné znaky kvalifikované skutkové podstaty naplněny nejen po formální stránce, ale i po stránce materiální. I když soud prvního stupně v této souvislosti odkázal toliko obecně na závažnost spáchaného jednání, která podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost, odvolací soud, vycházeje z učiněných skutkových zjištění, poukázal na konkrétní okolnosti, v nichž spatřoval tuto společenskou závažnost (množství drogy, které mnohonásobně překročilo znak většího rozsahu, přičemž omamná látka v takovém množství byla způsobilá ohrozit na zdraví velký počet jejích uživatelů, způsob provedení trestné činnosti rozptýlené do více států, za použiti tzv. kurýrů, konspirativní způsob předávání drog a vedení telefonních hovorů, který měl zaručit obtížnost odhalení uvedeného obchodu s drogami a tím větší úspěšnost jeho provedení). Významnou roli odvolací soud přidělil i mezinárodnímu prvku (byla využita tzv. drogová cesta z Amsterodamu do České republiky) a okolnosti, že předchozí zadržení kurýra v Rakousku stěžovatele neodradilo od toho, aby se v mezinárodním měřítku již nadále nelegálním obchodem s drogami nezabýval. Jak připomněl Nejvyšší soud, který se i touto námitkou stěžovatele zabýval věcně, uvedené ustanovení bylo do trestního zákona zařazeno se záměrem bojovat formou přísnějšího postihu proti kvalifikovanějším formám distribuce drog, které se však mohou realizovat i neformálně. Takové neformální uskupení založil a řídil stěžovatel evidentně za účelem dosažení vysokého finančního zisku, přičemž je nanejvýš pravděpodobné, že se nejednalo o ojedinělé obchody tohoto druhu, což připustil i sám stěžovatel.
V postupu obecných soudů a jejich konečných závěrech o vině stěžovatele Ústavní soud neshledal žádnou libovůli či extrémnost, což by jedině mohlo vést k vydání zrušujícího nálezu. V případě jednání stěžovatele byl skutkový stav spolehlivě zjištěn a byl i přiléhavě právně kvalifikován. V tomto směru je možno odkázat na podrobně rozvedené hodnotící úvahy odvolacího soudu, které jsou obsaženy v odůvodnění napadeného rozhodnutí, a s nimiž se ztotožnil i soud dovolací.
Pokud stěžovatel tvrdí, že mu byl uložen nepřiměřeně vysoký trest a že mu naopak měl být trest odnětí svobody mimořádně snížen, s ohledem na zásadu subsidiarity není Ústavní soud oprávněn se touto námitkou zabývat, neboť ani Nejvyšší soud nedostal příležitost, aby ji řešil. Tvrzení, že uložený trest neodpovídá kritériím ustanovení §40 odst. 1, odst. 3 tr. zák. totiž obsahově nenaplnilo uplatněný dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Výrok o trestu byl ostatně řádně odůvodněn již v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně a k námitce stěžovatele se jím důkladně zabýval i soud odvolací, přičemž oba soudy vycházely ze všech hledisek rozhodných pro ukládání trestu a neopomněly přihlédnout ke zjištěným polehčujícím i přitěžujícím okolnostem. Protože v případě stěžovatele byly shledány podmínky pro kvalifikaci jeho jednání podle vyšší trestní sazby, aplikace ustanovení §40 odst. 1 tr. zák., jak navrhuje stěžovatel, nepřipadá vůbec v úvahu.
Ústavní soud tak neshledal, že by postupem obecných soudů při posuzování trestní odpovědnosti stěžovatele bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované čl. 6 odst. 1 Úmluvy, či další jeho tvrzená práva. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu