ECLI:CZ:US:2013:2.US.171.13.1
sp. zn. II. ÚS 171/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele Hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1, zastoupeného JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem Štěpánská 20, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 39 Co 230/2012-226 ze dne 10. 10. 2012 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 60 C 324/2008-187 ze dne 7. 10. 2011 ve spojení s doplňujícím rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 60 C 324/2008 ze dne 20. 2. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 1. 2013, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho základní práva garantovaná čl. 11 odst. 1, 4, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky a dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti bylo zjištěno, že napadeným rozsudkem soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím rozsudkem bylo žalovaným uloženo zaplatit stěžovateli společně a nerozdílně částku 35 213 Kč (výrok I.), žaloba co do částky 26 802 Kč byla zamítnuta (výrok II.) a dalšími výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Soud tak rozhodl o žalobě stěžovatele na zaplacení bezdůvodného obohacení spočívajícího v užívání pozemku stěžovatele žalovanými bez právního důvodu, přičemž přihlédl k námitce započtení vznesené žalovanými, a to částky odpovídající nákladům jimi vynaloženým v žalovaném období na údržbu pozemku stěžovatele. K odvolání stěžovatele bylo dalším napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. a ve výrocích o nákladech řízení potvrzeno (výrok I.) a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Zásah do své majetkové sféry stěžovatel spatřuje v tom, že soudy připustily kompenzační námitku žalovaných spočívající v započtení nákladů vynaložených na údržbu předmětného pozemku proti pohledávce stěžovatele na vydání bezdůvodného obohacení. S poukazem na §682 o. z. dovozuje, že běžnou údržbu pronajaté věci by žalovaní, pokud by byli nájemci, byli povinni provádět bez nároku na náhradu vynaložených nákladů. Nerovnost v přístupu soudů k oběma stranám spatřuje tedy v tom, že zatímco žalovaným byla rozhodnutím soudu přiznána taková ochrana, jaká náleží nájemcům, stěžovateli nebyla přiznána taková ochrana, jaká náleží pronajímateli. Stěžovatel se neztotožňuje ani se závěrem o neúčelnosti jím vynaložených nákladů řízení na advokáta.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje nesouhlas s postupem obecných soudů, které proti uplatněnému nároku na vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětného pozemku započetly náklady vynaložené žalovanými na jeho údržbu. Ve svých argumentech ovšem pomíjí skutečné postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy), jehož úkolem není zjišťování a hodnocení skutkového stavu či výklad práva a jeho aplikace v konkrétní řešené věci. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody stěžovatele v důsledku takové interpretace právních předpisů, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Ústavní soud neshledal v napadených rozsudcích žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé porušit některé z tvrzených ústavních práv stěžovatele. Z jejich odůvodnění vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, svá rozhodnutí srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Pokud soudy na jedné straně dospěly k závěru, že žalovaní v rozhodném období užívali pozemek stěžovatele bez právního důvodu, a vzniklo jim tak bezdůvodné obohacení ve smyslu §451 o. z., a na straně druhé přihlédly ke specifickým okolnostem daného případu a ke vzniklému atypickému vztahu, který žalovaní nezavinili, a oproti nároku stěžovatele zohlednily hodnotu žalovanými prováděné běžné údržby předmětného pozemku, o nějž stěžovatel coby vlastník řádně nepečoval, nelze jejich postupu z ústavního hlediska nic vytknout. Jak uvedl odvolací soud, nezohlednění běžné údržby pozemku v tomto konkrétním případě by bylo v rozporu s dobrými mravy. Poukaz stěžovatele na nerovný přístup soudů k oběma stranám, opřený o ustanovení §682 o. z., upravující povinnosti nájemce při skončení nájmu, je proto nepřípadný.
Pochybení ústavního rozměru nebylo zjištěno ani v nákladovém výroku, zdůvodněném ustanovením §142 odst. 2 o. s. ř. Stěžovatel měl totiž ve věci úspěch jen částečný, a to ve výši mírně přesahující polovinu žalované částky. Pokud tedy soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, tento závěr odpovídá dikci použitého ustanovení. Jestliže soud nadto připomněl i judikaturu Ústavního soudu týkající se problematiky účelně vynaložených nákladů na zastoupení účastníka, jímž je statutární město, advokátem, učinil tak nad rámec svého rozhodnutí.
Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že obecné soudy interpretovaly příslušné normy ústavně přijatelným způsobem a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Sama skutečnost, že svůj závěr opřely o právní názor, s nímž stěžovatel nesouhlasí, nezakládá porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a neporušuje ani další tvrzená ústavní práva.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu