ECLI:CZ:US:2013:2.US.1717.12.1
sp. zn. II. ÚS 1717/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Václava Vacka, zastoupeného JUDr. Petrem Nuckollsem, advokátem se sídlem Barcalova 2, Ústí nad Orlicí, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 81/2011-83 ze dne 23. 2. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 5. 2012, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, jímž mělo být porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2011 č. j. 5 Ca 76/2008-55, jímž nebylo vyhověno jeho žalobě proti rozhodnutí Českého úřadu zeměměřického a katastrálního, odbor kontroly a dohledu, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a současně potvrzeno rozhodnutí Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v Pardubicích. Tímto rozhodnutím byla zamítnuta žádost stěžovatele o obnovu řízení ve věci opravy chyby katastrálního operátu ve smyslu ustanovení §8 zákona č. 344/1992 Sb. (dále též "katastrální zákon").
Stěžovatel po obsáhlé rekapitulaci průběhu řízení namítá, že Nejvyšší správní soud místo toho, aby se zabýval odborným obsahem znaleckého posudku, který stěžovatel na podporu svých tvrzení o důvodnosti obnovy řízení předložil, provedl jeho jazykový výklad, v jehož důsledku označil závěry znalce, jichž se stěžovatel dovolává, za účelové. Ani Nejvyšší správní soud se odlišnostmi mezi posudkem a závěry rozhodujících orgánů nezabýval způsobem, který by dostatečně odůvodnil správnost závěrů správního orgánu a městského soudu. Pokud se soudu závěr znalce jevil jako neurčitý, měl se postarat o doplnění znaleckého dokazování.
Zákon o Ústavním soudu rozlišuje v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné a tím dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. V projednávaném případě Ústavní soud neshledal důvod zakládající pochybnost o ústavní konformitě postupu kasačního soudu a ústavní stížnost proto posoudil jako zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, a to hmotného i procesního, a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy, zejména pak soudů nejvyšších.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele se závěry správních soudů, vedená v rovině podústavního práva a opřená o porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. K zásahu do uvedeného práva by podle ustálené judikatury Ústavního soudu mohlo dojít pouze tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se požadovaného nároku u nezávislého a nestranného soudu, jestliže by soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení delší dobu nečinný. K tomu ve věci stěžovatele nedošlo.
Správní soudy se argumenty stěžovatele podrobně zabývaly, a to v rozsahu, který umožňuje povaha institutu obnovy správního řízení. Nejvyšší správní soud, který se ztotožnil se závěrem městského soudu, upozornil s odkazem na příslušná ustanovení zákona o evidenci nemovitostí a na svou judikaturu na to, že cílem stěžovatelem předloženého znaleckého posudku bylo vytyčit hranici pozemku dle mapy platné před provedením obnovy katastrálního operátu novým mapováním (které nemůže být již z podstaty věrnou kopií operátu, který má nahradit). Pokud stěžovatel za dříve neznámou skutečnost vydává svůj subjektivní názor na to, jak by měla nejlépe být vedena hranice, přičemž namítá chybné šetření při vyhotovování mapy velkého měřítka, což dokládá posudkem znalce vycházejícím z někdejších mapových podkladů, kterým mapy vzniklé provedením obnovy katastrálního operátu zcela neodpovídají, nelze závěru správních soudů, že důvody pro obnovu řízení nejsou dány, z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Stěžovatelem tvrzená dříve neznámá skutečnost byla orgánům rozhodujícím v původním správním řízení známa, neboť vychází z podkladů dokumentace katastrálního úřadu, z nichž výhradně čerpal i znalec při vypracování posudku. Obnova operátu nadto probíhala v součinnosti se stěžovatelem coby vlastníkem dotčených nemovitostí, který mohl chybné šetření při vyhotovování mapy namítat již v původním řízení.
Napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je přesvědčivě a důkladně odůvodněno a stěžovatelovy námitky jsou tak pouze projevem jeho nesouhlasu se závěry v něm vyjádřenými.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu