ECLI:CZ:US:2013:2.US.1742.12.1
sp. zn. II. ÚS 1742/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti JUDr. Marie Minářové, advokátky se sídlem Ludmily Konečné 14, Brno, zastoupené JUDr. Pěvou Skýbovou, advokátkou se sídlem Bartošova 4, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2012 sp. zn. 9 To 12/2012 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2012 sp. zn. 4 T 20/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 5. 2012, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena její ústavní práva garantovaná čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 1, čl. 28 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 4 Ústavy České republiky.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje průběh řízení, v němž byla opatřením předsedkyně senátu Městského soudu v Praze (poté, co byl zproštěn z funkce zmocněnce JUDr. Karel Mikulášek) ustanovena společným zmocněncem 148 poškozených pro oblast Brno v trestní věci vedené proti Ing. I. B., Ing. P. A. a Ing. E. M., obviněným z trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. z. Po pravomocném ukončení věci stěžovatelka vyúčtovala podle advokátního tarifu vzniklé náklady, městský soud však její návrh na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů zamítl a stížnostní soud zamítavé rozhodnutí potvrdil s tím, že nejde o ustanovení zmocněnce poškozeného ve smyslu §51a tr. ř., a stát proto není povinen hradit náklady zmocněnce podle §151 tr. ř. Stěžovatelka je přesvědčena, že oba soudy rozhodly nesprávně, neboť příslušné normy aplikovaly přepjatě formálně. Má za to, že společným zmocněncem byla ustanovena dle §51a odst. 1 tr. ř., nikoli dle §44 odst. 2 tr. ř., přičemž není její věcí, aby přezkoumávala, zda jednotliví poškození požádali o bezplatnou právní pomoc. Poukazuje též na to, že jí předsedkyně senátu sdělila, že náklady zmocněnce bude hradit stát podle §151 odst. 1 tr. ř. Zdůrazňuje, že vykonávala práci ve prospěch a v zájmu veřejném a nelze po ní spravedlivě požadovat, aby tuto práci dělala zadarmo. Ani po poškozených nelze požadovat, aby hradili náklady zmocněnce, který byl ustanoven státem v zájmu plynulosti trestního řízení. V tom vidí nerovnost s poškozenými, kteří si svá práva mohou uplatňovat sami. V této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 763/05, I. ÚS 3336/09, I. ÚS 1595/10, I. ÚS 344/04 a I. ÚS 505/05.
Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je uvedena zvláštní kategorie návrhů zjevně neopodstatněných. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Tato specifická a relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Za zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud považuje rovněž takovou, v níž je předestřeno tvrzení o porušení ústavním pořádkem chráněného základního práva či svobody, které již dříve Ústavní soud v obdobné ústavní stížnosti posoudil a shledal neodůvodněným. Tak tomu je i v nyní projednávané věci.
Posuzovaná ústavní stížnost, respektive v ní uplatněné argumenty, jsou obdobné jako námitky již řešené Ústavním soudem v rámci ústavních stížností jiných společných zmocněnců poškozených v dané trestní věci, vedené proti obviněným Ing. I. B., Ing. P. A. a Ing. E. M., a to JUDr. Kateřiny Perthenové (sp. zn. I. ÚS 2883/10), JUDr. Milana Chrudiny (sp. zn. II. ÚS 1738/12), JUDr. Pavla Vespalce (sp. zn. IV. ÚS 1768/12) a JUDr. Ervína Perthena (sp. zn. I. ÚS 1796/12), které byly již dříve odmítnuty jako zjevně neopodstatněné. V důsledku toho jsou obdobné i důvody, pro které nelze uplatněným námitkám stěžovatelky přisvědčit.
Jak již Ústavní soud uvedl v usnesení sp. zn. I. ÚS 1796/12 ze dne 1. 10. 2012 (v němž také shrnul závěry vyslovené ve shora citovaných obdobných věcech), nelze mít námitek proti závěru obecných soudů, že je zásadní rozdíl mezi rozhodnutím o výběru společného zmocněnce poškozených podle §44 odst. 2 tr. ř. a ustanovením zmocněnce nemajetnému poškozenému k návrhu tohoto poškozeného podle §51a tr. ř. Pouze na základě druhého ze jmenovaných rozhodnutí je takto ustanovený zmocněnec oprávněn zastupovat poškozeného a jeho odměnu a náhradu hotových výdajů hradí stát. Pokud jde tedy o určení společného zmocněnce dle §44 odst. 2 tr. ř., je takový zmocněnec povinen zastupovat poškozeného teprve na základě plné moci udělené mu poškozeným, a náklady zmocněnce stát nehradí. Takový výklad byl shledán ústavně souladným již v usnesení sp. zn. I. ÚS 2883/10 ze dne 8. 12. 2011, na něž obecné soudy obou stupňů příznačně poukázaly i v nyní projednávané věci. Ústavní soud na uvedeném právním názoru nehodlá nic měnit s tím, že v řešení §44 odst. 2 tr. ř. shledává obdobu s řešením určení advokáta podle §18 odst. 2 zákona o advokacii.
V uvedeném rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 1796/12 Ústavní soud řešil i námitku stran zavádějícího sdělení předsedkyně senátu, že náklady zmocněnců bude hradit stát. I v tomto směru lze odkázat na jeho závěr, že postup předsedkyně senátu lze sice skutečně místy považovat za zavádějící, nicméně v každém případě z její strany nedošlo k vydání formalizovaného rozhodnutí ve smyslu zákona, které jediné by, zejména u osob právně znalých, mohlo plnohodnotně vzbudit legitimní očekávání stran zadání úkolu a příslibu zaplacení odměny za něj. Lze proto souhlasit s obecnými soudy v tom, že si společní zmocněnci museli být vědomi požadavků, jež klade zákon na řádný výkon pravomoci soudu. Jinou možnost stěžovatelka (jako advokátka – zmocněnec poškozených), než aby vzniklé náklady vyúčtovala poškozeným, které zastupovala, nemá.
Odkaz stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu je nepřípadný, neboť ta se týká rozhodování o odměně advokáta jako zástupce ustanoveného účastníka řízení rozhodnutím soudu v civilních věcech a rozhodování o odměně a náhradě výdajů ustanoveného obhájce v trestních věcech, nikoli však postupu dle ustanovení §44 odst. 2 tr. ř.
Ústavní soud tedy neshledal, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky. Postupoval proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu