ECLI:CZ:US:2013:2.US.1757.13.1
sp. zn. II. ÚS 1757/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké, soudce Stanislava Balíka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Mgr. et Mgr. Václava Sládka, zastoupeného Mgr. Danielem Kauckým, advokátem se sídlem Janáčkovo nábřeží 39/51, 150 00 Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 187/2012-31 ze dne 13. 3. 2013 a proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 6 Ca 268/2008-77 ze dne 23. 10. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení práva na spravedlivý proces a soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v konečném důsledku i práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny. Soudy podle stěžovatele postupovaly také v rozporu s čl. 2 odst. 3 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiloženého rozhodnutí, podali právní předchůdci stěžovatele Katastrálnímu úřadu pro Středočeský kraj návrh na zapsání předkupního práva s věcnými účinky v jejich prospěch. Toto právo mělo být zřízeno ve prospěch Marie Karpíškové a jejích právních nástupců (tedy již v té době žijících právních předchůdců stěžovatele) dne 12. 5. 1943 a následně vloženo rozhodnutím knihovního soudu do příslušné pozemkové knihy. V katastru nemovitostí však daný údaj chybí. Katastrální úřad pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Beroun, návrh posoudil jako návrh na provedení opravy chyby v katastrálním operátu, přičemž rozhodl tak, že se navrhovaná oprava neprovede. Podle správního orgánu nebyly splněny podmínky pro postup podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "katastrální zákon"), jelikož z dané situace nevyplývá, že by se jednalo o zřejmou chybu. Odvolání proti tomuto rozhodnutí bylo zamítnuto Zeměměřickým a katastrálním inspektorátem v Praze. Žalobu podanou ve správním soudnictví zamítl Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem. Stěžovatel (jehož právní předchůdci v mezidobí zemřeli) následně podal kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Podle Nejvyššího správního soudu je podstatou sporu otázka výkladu pojmu zřejmý omyl ve smyslu §8 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona. Podle stěžovatele měl omyl spočívat v nepřevzetí údaje o předkupním právu ve prospěch Marie Karpíškové a jejích právních nástupců založeného knihovním soudem a evidovaného v pozemkové knize do evidence nemovitostí a následně do katastru nemovitostí. Nejvyšší správní soud prvně odkázal na svá předchozí rozhodnutí, v nichž se pojmem "zřejmý omyl" zabýval, přičemž uvedl, že omyl ve smyslu citovaného ustanovení je pravidelně způsoben činností pracovníka katastru a musí být zřejmý, tj. jednoznačně seznatelný. Tímto postupem tedy nelze napravit jakýkoli nesoulad mezi evidovanými údaji a skutečností. Nejvyšší správní soud poté přiblížil složitý proces komplexního zakládání evidence nemovitostí a uvedl, že s ohledem na diskontinuitu zápisů věcných práv k nemovitostem je v daném případě velice obtížné prokazovat existenci zřejmého omylu při vedení katastru. Na tom nic nemění ani stěžovatelem předložené listiny, jelikož ty mohou prokazovat pouze to, zda předkupní právo existovalo či existuje. V dané věci je tato skutečnost ovšem nerozhodná, pokud nebylo ve správním řízení spolehlivě zjištěno, že nepřevzetí tohoto údaje do evidence nemovitostí bylo zcela jednoznačným omylem pracovníka geodézie. Pouze na tyto situace je totiž vyhrazen postup podle §8 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona.
Za daných okolností tedy institut opravy chyb v katastrálním operátu není vhodným nástrojem pro nápravu tvrzené nesprávnosti. Nejvyšší správní soud také připomněl, že jeho závěry neznamenají popření práva, jelikož stěžovatel se jej nadále může domáhat cestou žaloby v občanském soudním řízení, což ostatně již učinil.
Stěžovatel následně podal ústavní stížnost, v níž správním soudům vyčítá, že odmítají poskytovat ochranu zcela jednoznačně prokázanému právu, jehož existenci údajně sami shledávají. Stěžovatel dále uvádí, že z řízení nevyplynuly žádné jiné důvody, proč předkupní právo nebylo do evidence nemovitostí převedeno, a nelze tedy vycházet z nijak neopodstatněné domněnky o možné existenci takových důvodů. Správním soudům je též vyčítán přepjatý formalismus při aplikaci §8 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona. Stěžovatel také připomíná, že rozhodnutí knihovního soudu, jímž byla věc závazně pravomocně rozhodnuta, nikdy nezaniklo ani nebylo zrušeno či změněno. Není tedy možné, aby jiný orgán v jiném řízení téže osobě toto právo odňal.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Ústavní soud tedy není povolán k přezkumu správnosti aplikace či interpretace jednoduchého práva, pokud v ní zároveň nespatří porušení ústavně zaručených práv či svobod. V dané věci Ústavní soud žádné takové porušení neshledal.
Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je pečlivě a detailně odůvodněno a nechybí v něm ani odkaz na vlastní ustálenou judikaturu ohledně interpretace §8 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona. Ústavní soud přitom již v minulosti uvedl, že výkladu předmětného ustanovení zastávanému Nejvyšším správním soudem nelze z ústavního hlediska nic vytknout (srov. usnesení Ústavního soudu II. ÚS 879/11 ze dne 31. 3. 2011). Možnosti ústavního přezkumu jsou tímto vyčerpány, a ve zbytku tedy Ústavní soud odkazuje na odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu, se kterým se plně ztotožňuje.
Ústavní soud závěrem zdůrazňuje, že v řízení před správními soudy se řešilo pouze to, zda je stěžovatel oprávněn domáhat se svého práva postupem podle §8 katastrálního zákona. Napadenými rozhodnutími nebylo odňato žádné hmotné právo stěžovatele, jelikož ten se jej nadále může domáhat u nestranných a nezávislých soudů v občanském soudním řízení, což také učinil (viz rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 1732/2010-380 ze dne 29. 2. 2012, proti kterému stěžovatel podal ústavní stížnost vedenou pod sp. zn. II. ÚS 2064/12).
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí nevykazují vady, jež by zasahovaly do stěžovatelových ústavně zaručených práv. Rozhodnutí jsou řádně a důkladně odůvodněna, interpretace podústavních předpisů je přiléhavá a nejeví známky libovůle.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2013
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu