ECLI:CZ:US:2013:2.US.1826.13.1
sp. zn. II. ÚS 1826/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti P. H., zastoupeného JUDr. Vladislavou Hanákovou, Ph. D., advokátkou, AK se sídlem nám. Dr. Tyrše 56, 257 65 Čechtice, proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 17. 1. 2011 č. j. 4 C 218/2010-36, usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 2. 8. 2011 č. j. 4 C 218/2010-63, a postupu Okresního soudu v Benešově, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížnost podanou k poštovní přepravě dne 8. 6. 2013 stěžovatel zaměřil proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 17. 1. 2011 č. j. 4 C 218/2010-36. Stěžovatel tvrdil, že soudce Okresního soudu v Benešově Mgr. Petr Šimek nebyl při rozhodování nestranný, neboť zdůraznil stěžovatelovu trestní minulost a samotný výkon trestu odnětí svobody. Přestože bylo předmětné rozhodnutí v odvolacím řízení změněno Krajským soudem v Praze, jmenovaný soudce v řízení dál pokračoval a rozhodoval, což podle stěžovatele nebylo správné a věc měla být dle jeho názoru předána k řešení jinému senátu.
Petit ústavní stížnosti stěžovatel neformuloval, a protože ústavní stížnost postrádala i další náležitosti kladené na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), v ustanoveních §30, §34 a §72 a násl. (dostatečné vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, formulace petitu, tvrzení o porušení základního práva, přiložení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, doložení právního zastoupení zvláštní písemnou plnou mocí), vyzval Ústavní soud stěžovatele k jejímu doplnění.
V doplňujícím podání ze dne 4. 7. 2013 stěžovatel, nyní již v zastoupení advokátkou určenou Českou advokátní komorou k poskytnutí právní pomoci, uvedl, že jeho ústavní stížnost směřuje proti "pravomocnému usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 2. 8. 2011 č. j. 4 C 218/2010-63". Stěžovatel zopakoval svoje výhrady vůči soudci Okresního soudu v Benešově a petitorně navrhl, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že postupem Okresního soudu v Benešově v řízení sp. zn. 4 C 218/2010 bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, a aby věc odňal senátu 4 C Okresního soudu v Benešově a přikázal rozhodování v této věci jinému senátu. Stěžovatel avizoval, že ve věci samé podal dovolání, žalobu pro zmatečnost a žalobu na obnovu řízení. V závěru ústavní stížnosti s poukazem na svoji nemajetnost požádal o přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem vedlejším účastníkem.
Ústavní soud vycházel z celého obsahu stěžovatelova projevu v původním návrhu (srov. "podávám tímto ústavní stížnost do výroku Mgr. Petra Šimka v rozsudku Okresního osudu Benešov č. j. 4 C 218/2013-36 ze dne 17. 1. 2011") a jeho doplnění (srov. "ústavní stížnosti proti pravomocnému usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 2. 8. 2011 č. j. 4 C 218/2010-63") a zjistil rozpor mezi petitem a ostatními částmi ústavní stížnosti, byť již doplněné kvalifikovaným právním zástupcem. V zájmu zamezení tzv. petituální přísnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatel brojil i proti označeným rozhodnutím, přestože je do petitu ústavní stížnosti formálně nezahrnul.
Ústavní soud též nepřehlédl, že stěžovatel napadl ústavní stížností jiné rozhodnutí Okresního soudu v Benešově, než jaké uvedl v podání ze dne 4. 7. 2013. Vzhledem k tomu, že předmět ústavně právního přezkumu byl v ústavní stížnosti ze dne 28. 5. 2013 jednoznačně a nezaměnitelně určen a vymezen, Ústavní soud tuto skutečnost respektoval, a proto doplnění ústavní stížnosti nepovažoval za odstranění vady v označení věci, ale za nový, další návrh.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Benešově sp. zn. 4 C 218/2010 Ústavní soud zjistil, že ústavní stížností napadený rozsudek pro uznání, kterým okresní soud vyhověl žalobě města Benešov, změnil v odvolacím řízení Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 3. 2012 č. j. 21 Co 42/2012-95 tak, že rozsudek pro uznání se nevydává. Po provedeném dokazování Okresní soud v Benešově rozhodl rozsudkem ze dne 16. 7. 2012 č. j. 4 C 218/2010-137, kterým zavázal žalovaného stěžovatele povinností vyklidit a předat žalobci byt č. 5 v B., toto rozhodnutí Krajský soud v Praze potvrdil rozsudkem ze dne 7. 3. 2013 č. j. 21 Co 668/2012-174, jenž byl stěžovateli doručen dne 8. 4. 2013. Rozsudek Krajského soudu v Praze napadl stěžovatel dovoláním, o kterém dosud nebylo rozhodnuto.
Usnesením Okresního soudu v Benešově dne 2. 8. 2011 č. j. 4 C 218/2010-63 byla zamítnuta stěžovatelova žádost o osvobození od soudních poplatků (výrok I.) s odůvodněním, že jde o zřejmě bezúspěšné uplatnění nebo bránění práva. Okresní soud uvedl, že vzal v úvahu tehdejší situaci stěžovatele (pobyt ve vazební věznici, a tudíž bez příjmu), s ohledem na jeho kriminální minulost se mu však jevilo nemorálním přiznat mu osvobození od soudních poplatků. Okresní soud prodloužil stěžovateli lhůtu k zaplacení soudního poplatku (výrok II.) a zamítl návrh na ustanovení zástupce z řad advokátů (výrok III.). K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze usnesením ze dne 19. 9. 2011 č. j. 31 Co 367/2011-71 rozhodnutí Okresního soudu v Benešově ve výroku I. změnil tak, že žalovanému přiznal osvobození od soudních poplatků, ve výrocích II. a III. je zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Rozhodnutí Krajského soudu v Praze bylo stěžovateli doručeno dne 23. 11. 2011.
Dříve než Ústavní soud přikročí k věcnému projednání ústavní stížnosti, vždy zkoumá, zda splňuje všechny podmínky kladené na ni zákonem o Ústavním soudu.
Z ustanovení §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Je tomu tak proto, že k ochraně práv fyzických a právnických osob jsou povolány především obecné soudy, a teprve není-li zjednána náprava v rámci obecných soudů, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu. Toto pravidlo interpretuje ustálená judikatura Ústavního soudu tak, že zákon má na mysli zejména procesní prostředky proti meritorním rozhodnutím a nikoli proti dílčím procesním, byť samostatně pravomocným rozhodnutím (srov. nález sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. 1. 2005, N 6/36 SbNU 53). Rozhodovací praxe Ústavního soudu však pravidlo nepřípustnosti ústavní stížnosti proti nemeritorním rozhodnutím, resp. usnesením procesní povahy, neabsolutizuje a připouští z něj výjimky. Výjimečně tak lze napadat i pravomocná rozhodnutí, která uzavírají určitou část řízení nebo která řeší dílčí procesní otázku, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo; to však pouze pokud jsou taková rozhodnutí způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele a pokud je námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod koncentrována jen do tohoto stádia řízení a nemohla by již být v rámci dalšího řízení (např. při uplatňování procesních prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna (srov. Wagnerová E., Dostál M., Langášek T., Pospíšil I., Zákon o Ústavním soudu s komentářem, Praha, ASPI, 2007, str. 381 a násl., Filip J., Holländer P., Šimíček V., Zákon o Ústavním soudu, Komentář, 2. vydání, Praha, C. H. Beck, 2007, str. 556). Mezi tyto případy Ústavní řadí i rozhodnutí obecných soudů o neosvobození od soudních poplatků podle ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. Takové rozhodnutí lze podrobit ústavnímu přezkumu, aniž by bylo ve věci s konečnou platností rozhodnuto (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1439/09 ze dne 20. 1. 2010, N 10/56 SbNU 99, nález sp. zn. IV. ÚS 121/11 ze dne 17. 5. 2011, N 96/61 SbNU 489 a další).
V projednávané věci stěžovatel napadl rozsudek Okresního soudu v Benešově, který de facto neexistuje, neboť nadřízený soud rozhodl, že "...se nevydává". Rozhodnutí, které právně neexistuje, není způsobilé vyvolat vůči stěžovateli jakékoliv účinky a nemůže být ani předmětem ústavního přezkumu (srov. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 38/10 ze dne 9. 2. 2011, U 1/60 SbNU 759, usnesení sp. zn. III. ÚS 1999/08 ze dne 27. 11. 2009, usnesení sp. zn. II. ÚS 2570/11 ze dne 8. 11. 2012 a další, dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost v této části jako nepřípustnou a odmítl ji.
Shodně Ústavní soud rozhodl i o ústavní stížnosti směřující proti usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 2. 8. 2011 č. j. 4 C 218/2010-63. Ani toto rozhodnutí není způsobilé vyvolat vůči stěžovateli jakékoliv účinky, neboť bylo odvolacím soudem ve výroku I. změněno ve prospěch stěžovatele a ve výrocích II. a III. zrušeno.
Petitorně stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že postupem Okresního soudu v Benešově v řízení vedeném pod sp. zn. 4 C 218/2010 bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud předesílá, že v řízení o ústavních stížnostech nevydává tzv. akademické výroky, pouze vyhoví-li ústavní stížnosti, vysloví v nálezu, které ústavně zaručené právo nebo svoboda a jaké ustanovení ústavního zákona byly porušeny a jakým zásahem orgánu veřejné moci k tomuto porušení došlo [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu s odkazem i na v něm citovaný článek Ústavy, podle něhož Ústavní soud rozhoduje o ústavní stížnosti proti "pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod", je v rozhodovací praxi Ústavního soudu konstantně pojímáno tak, že zásahem orgánu veřejné moci je buď pravomocné rozhodnutí, nebo tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci, pod který spadá široká škála zásahů do základních práv dotčených subjektů; zpravidla jde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním, ústavně zaručeným, právům (svobodám), jež v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového zásahu veřejné moci, neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak, než ústavní stížností, resp. nálezem Ústavního soudu obsahujícím zákaz takového zásahu (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995, N 78/4 SbNU 243).
Vyhoví-li Ústavní soud ústavní stížnosti a konstatuje-li porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody, napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci zruší [§82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu] nebo příslušnému státnímu orgánu zakáže, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikáže mu, aby pokud je to možné, obnovil stav před porušením [§82 odst. 3 písm. b) téhož zákona].
V projednávané věci Ústavní soud ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím Okresního soudu v Benešově vyhovět nemohl, neboť tato nebyla způsobilým předmětem ústavně právního přezkumu buďto proto, že právně neexistovala či proto, že nebyla schopna vyvolat vůči stěžovateli jakékoliv negativní účinky. Pokud stěžovatel odůvodnil svůj návrh námitkou podjatosti soudce Okresního soudu v Benešově, Ústavní soud nemohl ústavní stížnosti vyhovět, neboť mu nepřísluší rozhodovat o nepodjatosti či nestrannosti soudce obecného soudu. Posouzení, zda je dán důvod k pochybnostem o nepodjatosti soudce obecného soudu, je v pravomoci obecných soudů (§14 a násl. o. s. ř.). Ústavní soud může v rámci svých kompetencí pouze přezkoumat rozhodnutí o této otázce, případně, je-li soud nečinný a o námitce účastníka řízení nerozhoduje, může ho Ústavní soud "vést" k nápravě postupem podle §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Nic takového však stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdil ani nežádal, svoji ústavně právní argumentaci o porušení práv zaručených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod opřel výhradně o projev soudce v rozhodnutích Okresního soudu v Benešově ze dne 17. 1. 2011 a ze dne 2. 8. 2011. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost v této části jako návrh, k jehož projednání nebyl příslušný.
Ústavní soud se rovněž nemohl zabývat ani návrhem na odnětí věci senátu 4 C Okresního soudu v Benešově a přikázat rozhodování o ní jinému senátu. O delegaci stěžovatelovy věci mohou rozhodnout za podmínek stanovených občanským soudním řádem pouze obecné soudy (§12 o. s. ř.). Ústavní soud nemůže překročit rámec předpisů, které vymezují jeho postavení a pravomoc, neboť při výkonu svých kompetencí musí i on respektovat princip uplatňování státní moci jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). K rozhodnutí o delegaci stěžovatelovy věci není Ústavní soud příslušný.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost ve spojení s jejím doplněním ze dne 4. 7. 2013 odmítl zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) téhož zákona jako návrh, k jehož projednání nebyl příslušný.
Podle ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo z části nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Ve stěžovatelově věci Ústavní soud neshledal s ohledem na výsledek řízení pro takovýto výjimečný postup žádný důvod.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2013
Milada Tomková, v. r.
soudkyně zpravodajka