ECLI:CZ:US:2013:2.US.1858.13.1
sp. zn. II. ÚS 1858/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Jaroslava Fenyka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti R. P., t. č. Věznice, P. O. BOX 50, 357 31 Horní Slavkov, zastoupeného JUDr. Jaromírem Štůskem, advokátem, AK se sídlem Na Výsluní 1234. 277 11 Neratovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2013 č. j. 3 Tdo421/2013-25, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 11. 2012 č. j. 4 To 426/2012-184, rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 22. 8. 2012 č. j. 2 T 26/2012-159, usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 17. 8. 2012 č. j. 2 T 26/2012-149 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 11. 2012 č. j. 4 To 425/2012-193, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou elektronicky dne 12. 6. 2013 se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt") a porušení čl. 90 Ústavy domáhal zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v trestním řízení.
Po stručné rekapitulaci průběhu a výsledků trestního řízení stěžovatel uvedl, že v odvolacím řízení předložil Krajskému soudu v Ústí nad Labem znalecký posudek, ve kterém znalec z oboru zdravotnictví dospěl k závěru, že zranění poškozeného, kladené stěžovateli za vinu, nemělo charakter ublížení na zdraví. Závěry znalce byly ve zřejmém rozporu s dalšími, již provedenými, důkazy, a proto stěžovatel navrhl, aby soud doplnil dokazování a znalce vyslechl. Odvolací soud však jeho návrh zamítl, což stěžovatel považoval za porušení práva na obhajobu. Rozhodnutí ve věci samé stěžovatel označil za nedostatečně odůvodněná, nereagující na jím uváděné skutečnosti a námitky.
Stěžovatel též napadl rozhodnutí o námitce podjatosti soudce Okresního soudu v Lounech. Poukázal na rozdílný přístup soudce při výslechu svědků obžaloby, kteří byli vyslýcháni korektně, zatímco svědky obhajoby J. K., L. S. a J. Š. soudce při výpovědi přerušoval a dle názoru stěžovatele dokonce nepřímo upozorňoval, aby si svoji výpověď rozmysleli. Takový postup stěžovatel označil za nestandardní, nezákonný a neprofesionální a s odkazem na nálezovou judikaturu Ústavního soudu zpochybnil soudcovu nestrannost.
K ověření stěžovatelových tvrzení si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Lounech, sp. zn. 2 T 26/2012. Z jeho obsahu vyplynulo, že soud po provedeném dokazování rozsudkem ze dne 22. 8. 2012 č. j. 2 T 26/2012-159 uznal stěžovatele vinným přečinem vydírání podle ustanovení §175 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, za což mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Přečinu vydírání se měl stěžovatel dopustit tím, že (shrnutě vyjádřeno) dne 7. 5. 2011 kolem 19. hodiny ve Věznici v Novém Sedle donutil spoluvězně V. V., aby si od něho nechal oholit obočí nad jedním okem, přečinu ublížení na zdraví tím, že následující den v době mezi 8 - 9.49 hod. téhož poškozeného povalil na zem a opakovaně do něho kopl, čímž poškozený utrpěl zhmoždění levé strany hrudníku, pro které musel být převezen na lůžkovou část zdravotnického zařízení věznice. Okresní soud opřel svoje skutková zjištění o výpovědi stěžovatele, poškozeného V. V., svědecké výpovědi R. A., V. Ch., L. S., J. Š., V. H., vychovatele Jiřího Jiráska, dozorce Jana Spodniaka a J. K., lékařky věznice MUDr. Naděždy Švidekové a k dispozici měl i listinné důkazy, mimo jiné i lékařskou zprávu o charakteru a rozsahu zranění poškozeného. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl usnesením ze dne 19. 11. 2012 č. j. 4 To 426/2012-184 jako nedůvodné, dovolání stěžovatele Nejvyšší soud podle ustanovení §265i odst. b tr. řádu odmítl usnesením ze dne 30. 4. 2013 č. j. 3 Tdo 421/2013-25 (233). Usnesení Nejvyššího soudu bylo doručeno dne 16. 5. 2013 obhájci stěžovatele a dne 20. 5. 2013 stěžovateli (č. l. 243).
V průběhu řízení stěžovatel uplatnil řadu námitek, mimo jiné i námitku podjatosti soudce Okresního soudu v Lounech JUDr. Petra Šilhana odůvodněnou jeho projevy při výslechu svědků obhajoby, jež stěžovatele vedly k pochybnostem o nestrannosti soudce. Okresní soud neshledal důvody k vyloučení soudce podle ustanovení §30 odst. 1 tr. řádu a usnesením ze dne 17. 8. 2012 č. j. 2 T 26/2012-149 rozhodl, že jmenovaný soudce není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obžalovaného stěžovatele. Stížnost stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl jako nedůvodnou usnesením ze dne 19. 11. 2012 č. j. 4 To 425/2012-193. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem bylo doručeno dne 10. 1. 2013 obhájci stěžovatele a dne 14. 1. 2013 stěžovateli (viz č. l. 204).
Ústavní soud po seznámení se s obsahem spisu Okresního soudu v Lounech přezkoumal napadená meritorní rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Jádro ústavněprávní argumentace stěžovatele, opřené o shora označené články Listiny, Úmluvy a Paktu, představovaly jeho námitky týkající se rozsahu dokazování (nepřipuštění důkazu výslechem znalce v odvolacím řízení) a v obecné rovině i hodnocení již provedených důkazů.
Ústavní soud připomíná, že ve své judikatuře dal opakovaně najevo, že mu v obecné rovině nepřísluší přehodnocovat úvahy a závěry obecných soudů o rozsahu a způsobu dokazování a tomu či onomu provedenému důkazu přisuzovat odlišné skutkové závěry. Pokud Ústavní soud nezjistí extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními, nepřísluší mu provedené důkazy hodnotit, a to ani kdyby se s jejich hodnocením, tak jak jej učinily obecné soudy, sám neztotožňoval. Pochybení v procesu dokazování, resp. při zjišťování skutkového stavu, představuje porušení základních práv a svobod, zejména ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, jen za určitých podmínek. Rozhodovací praxe Ústavního soudu definovala určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat, a rozlišila v souvislosti s nesprávnou realizací důkazního řízení případy důkazů získaných, a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, případů důkazů opomenutých a případy svévolného hodnocení provedených důkazů.
V projednávané věci však pochybení, které by zakládalo důvod k zásahu ve formě kasačního nálezu Ústavní soud neshledal. Má za to, že ve smyslu ustanovení §125 odst. 1, jakož i §134 odst. 2 tr. řádu, jež jsou v ústavní rovině odrazem ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy (a přiměřené též i čl. 14 odst. 1 Paktu), okresní soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku vyložil, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, kromě jiného rovněž také proč neuvěřil výpovědím svědků H., S. a Š. a naopak proč výpověď poškozeného či svědka Ch. považoval za věrohodné. Pokud šlo o zranění poškozeného, okresní soud uvedl, že k této otázce vyslechl lékařku MUDr. Švidekovou a měl k dispozici i lékařskou zprávu ošetřujícího lékaře. Soud v kontextu dalších důkazů neměl pochyb, že ke zraněním došlo napadením ze strany stěžovatele, a proto jeho návrh na vypracování znaleckého posudku zamítl.
Postupem okresního soudu při dokazování a zjištění skutkového stavu a právní kvalifikaci skutku ublížení na zdraví se podrobně zabýval v odvolacím řízení Krajský soud v Ústí nad Labem, který jej potvrdil jako správný. Obhajobou předložený znalecký posudek, zpracovaný MUDr. Jiřím Hladíkem, krajský soud přečetl jako listinný důkaz a po posouzení jeho závěrů s jinými již provedenými důkazy vyložil, proč nepovažoval za potřebné posudek tzv. zprocesnit a znalce k němu vyslýchat. Ústavní soud respektuje, že vlastní rozhodování o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecných soudů a je-li z důkazů do té doby provedených možné na skutkový stav posuzované věci bezpečně usoudit, není obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům. V souvislostech daného případu tak Ústavní soud nepovažoval nepřijetí návrhu stěžovatele na výslech znalce za zkrácení práv obhajoby a neprovedení navrženého důkazu za zpochybnění spravedlivost procesu jako celku, zvláště bylo-li z obsahu spisu jednoznačně patrno, že stěžovateli se dostalo plně kontradiktorního procesu.
Co se týče usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo trestní řízení završeno, ústavní stížnost proti jeho závěrům neobsahovala žádnou konkrétní námitku. Ústavní soud tedy pouze ověřil, že Nejvyšší soud se zabýval dovolacími námitkami stěžovatele směřujícími výlučně do provedeného dokazování (neprovedení důkazu znaleckým posudkem) a po jejich poměrně podrobném hodnocení dospěl k závěru, že nebyly s to naplnit důvody předpokládané v uplatněném dovolacím důvodu [§265b odst. 1 písm. g) tr. řádu], a tudíž ani relevantně zpochybnit právní kvalifikaci skutku uvedeného pod bodem dvě výroku rozsudku (přečin ublížení na zdraví). Ústavní soud považoval rozhodnutí Nejvyššího soudu za plně přiměřeně odůvodněné, plně přezkoumatelné beze stop libovůle, a proto je respektoval.
K té části ústavní stížnosti, která napadá rozhodnutí o námitce podjatosti soudce Okresního soudu v Lounech, Ústavní soud předesílá, že svůj přezkum zaměřuje na konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí obecných soudů, avšak tohoto pravidla připouští jisté výjimky i ve prospěch některých nemeritorních rozhodnutí. K takovým řadí i rozhodnutí obecných soudů "o (ne)vyloučení soudce", neboť je považuje za způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod jednotlivce. Ústavní stížnost směřující proti takovému rozhodnutí považuje Ústavní soud za přípustnou, přestože řízení ve věci samé nebylo dosud skončeno [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 722/05 ze dne 7. 3. 2007, N 42/44 SbNU 533, nález sp. zn. II. ÚS 674/01 ze dne 1. 4. 2003, N 50/30 SbNU 33 (39-41) či usnesení sp. zn. I. ÚS 1669/12 ze dne 13. 8. 2012, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3015/11 ze dne 1. 12. 2011 a další dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz].
Po formální stránce přísně vzato by bylo lze ústavní stížnost směřující proti usnesením Okresního soudu v Lounech ze dne 17. 8. 2012 č. j. 2 T 26/2012-149 a Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 11. 2012 č. j. 4 To 425/2012-193 posoudit jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem a odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti (§72 odst. 3 citovaného zákona) proti předmětným rozhodnutím uplynula dnem 14. 3. 2013.
Ústavní soud však vzal v úvahu, že požadavek na nestrannost soudcovského rozhodování je součástí širšího práva na spravedlivý proces, a proto se námitkami stěžovatele zabýval v rámci přezkumu meritorních rozhodnutí.
Z pohledu ústavní konformity interpretace a aplikace ustanovení §30 odst. 1 tr. řádu je nepochybné, že pokud by se Okresní soud v Lounech a Krajský soud v Ústí nad Labem nevypořádaly řádným způsobem se vznesenou námitkou podjatosti soudce okresního soudu, byl by dán důvod k zásahu Ústavního soudu. Ústavní soud však neměl proti interpretačním a aplikačním závěrům soudů obou stupňů výhrad, neboť při hledání odpovědi na otázku, zda byly obavy stěžovatele ospravedlnitelné z objektivního hlediska (subjektivní podjatost soudce neprojevil), Krajský soud v Ústí nad Labem vycházel z konkrétních okolností projednávaného případu, jejichž hodnocení přiměřeným způsobem rozvedl v odůvodnění napadeného usnesení. K námitkám stěžovatele lze dodat, že objektivní nestrannost nelze chápat tak, že by snad cokoli, co může vrhnout jen stín pochybnosti na nestrannost soudce, jej automaticky vylučuje jako soudce nestranného. Ústavní soud uzavřel, že způsob postupu soudce při výslechu konkrétních svědků ke zpochybnění jeho nestrannosti nepostačoval.
Na základě shora uvedených zjištění Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2013
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu