ECLI:CZ:US:2013:2.US.1882.09.2
sp. zn. II. ÚS 1882/09
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka - ze dne 10. ledna 2013 sp. zn. II. ÚS 1882/09 ve věci ústavních stížností 1. společnosti BUREZ, s. r. o., IČ 25421131, se sídlem Karlovarská 60, Klášterec nad Ohří, zastoupené JUDr. Milanem Novákem, advokátem se sídlem Dukelská 15, Hradec Králové, 2. Hany Novotné, zastoupené Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem se sídlem Nerudova 22, Litoměřice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 5169/2009-326 ze dne 18. ledna 2011, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 12 Co 840/2007-275 ze dne 29. dubna 2009 a rozsudku Okresního soudu v Chomutově č. j. 7 C 336/2003-201 ze dne 28. května 2007, jimiž bylo mimo jiné rozhodnuto o neplatnosti nedobrovolné dražby, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Chomutově jako účastníků řízení a Ing. Pavla Krále, zastoupeného JUDr. Vladimírem Davidem, advokátem se sídlem Mírové nám. 48, Louny, jako vedlejšího účastníka řízení.
Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 5169/2009-326 ze dne 18. ledna 2011 a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 12 Co 840/2007-275 ze dne 29. dubna 2009 v části, v níž byl potvrzen rozsudek okresního soudu ve výrocích I, IV a VII, a ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení se ruší.
Ve zbytku se ústavní stížnosti odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 17. července 2009 a doplněnou podáním ze dne 9. března 2011 se první stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měly být porušeny zásady ochrany důvěry v zákon a zákazu retroaktivity a tím právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy. První stěžovatelka vyslovila přesvědčení, že argumentace obsažená v napadených rozhodnutích soudu prvního stupně i soudu odvolacího je neústavní, neboť jí došlo k porušení zásady zákazu retroaktivity. Soudy totiž přiznaly nálezu Ústavního soudu, kterým bylo zrušeno ustanovení §36 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o veřejných dražbách"), účinky ex tunc, a tím porušily princip právní jistoty stěžovatelky. Odvolací soud nadto vydal své rozhodnutí i přesto, že stěžovatelka v odvolání poukazovala na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1777/07 ze dne 18. 12. 2007 (N 228/47 SbNU 983) a celý text tohoto nálezu soudu zaslala. Jeho postupem tak došlo i k porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy, podle kterého jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. V doplnění ústavní stížnosti první stěžovatelka napadla i v mezidobí vydané usnesení Nejvyššího soudu, v němž se dovolací soud ztotožnil s argumentací krajského soudu. Jeho rozhodnutí tak trpí stejným ústavněprávním deficitem. Dále poukázala na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 31/10 ze dne 14. prosince 2010 (ST 31/59 SbNU 607; 426/2010 Sb.).
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 29. března 2011, se druhá stěžovatelka rovněž domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 90 Ústavy České republiky ve spojení s Listinou a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Poukázala na skutečnost, že jako účastník dražby učinila v den jejího konání nejvyšší podání, stala se vlastníkem sporné nemovitosti a jejího příslušenství a byla také řádně zapsána jako vlastník do katastru nemovitostí. Dle jejího názoru nemůže žádný zákon "vyvlastnit" její vlastnické právo na základě dřívější právní normy. Zrušení zákona nebo jiného právního předpisu nezpůsobuje jeho zpětné zrušení. Retroaktivní účinek dle ustanovení §71 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v žádném případě nepostihuje existenci právních vztahů již vzniklých na základě pravomocného rozhodnutí nebo úkonů. Tím, že obecné soudy ohledně druhé stěžovatelky aplikovaly zrušené ustanovení §36 odst. 2 zákona o veřejných dražbách a nepřiznaly účinky nedobrovolné dražby, porušily ochranu vlastnického práva této stěžovatelky. Obecné soudy neposoudily, zda veřejná dražba nedobrovolná byla učiněna v souladu se zákonem o veřejných dražbách či zda udělením příklepu byl porušen zákon. Zrušení ustanovení §36 odst. 2 zákona o veřejných dražbách není dle názoru druhé stěžovatelky důvodem neplatnosti nedobrovolné dražby. Přiznáním účinků ex tunc nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 47/04 ze dne 8. 3. 2005 (N 47/36 SbNU 495; 181/2005 Sb.), zrušujícího ustanovení §36 odst. 2 zákona o veřejných dražbách, došlo dle mínění druhé stěžovatelky k zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod.
Usnesením Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1882/09 ze dne 9. října 2012 (dostupným na http://nalus.usoud.cz) byly obě ústavní stížnosti spojeny ke společnému řízení.
K ústavní stížnosti se na žádost Ústavního soudu vyjádřili účastníci řízení.
Okresní soud v Chomutově uvedl, že při rozhodování věci vycházel z nálezu Ústavního soudu vyhlášeného pod č. 181/2005 Sb. [nález sp. zn. Pl. ÚS 47/04 ze dne 8. 3. 2005 (N 47/36 SbNU 495; 181/2005 Sb.)], kterým bylo zrušeno ustanovení §36 odst. 2 zákona o veřejných dražbách, a odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Dalšími tvrzenými důvody neplatnosti veřejné dražby se proto nezabýval. Dále uvedl, že se ztotožňuje s názorem první stěžovatelky, že zrušení uvedeného ustanovení zákona nemá automaticky za následek vyslovení neplatnosti všech veřejných dražeb, které byly podle něj provedeny. Dle jeho názoru zůstávají nedotčeny dražby, jejichž platnost nebyla ve stanovených lhůtách napadena, a dražby, jejichž provedením nebylo zasaženo do práv osob namítajících neplatnost dražby takovou intenzitou, jež by odůvodňovala zrušení příslušného rozhodnutí v řízení o ústavní stížnosti. O takovou situaci by se jednalo např. tehdy, kdy by neplatnost dražby namítal navrhovatel dražby (v dané věci první stěžovatelka), jejíž postavení se postupem podle §36 odst. 2 zákona o veřejných dražbách nezhoršilo, ale naopak zlepšilo. O to však v dané věci nejde, neboť neplatnosti dražby se domáhaly osoby, které byly ustanovením §36 odst. 2 znevýhodněny oproti jiným osobám v obdobném postavení, u kterých ke vzniku jejich závazku došlo později. Právě uvedené nerovnoprávné postavení přitom vedlo Ústavní soud k závěru o neslučitelnosti §36 odst. 2 zákona o veřejných dražbách s principy právního státu a dalšími ústavními právy. Za takové situace neshledal soud způsob, jak aplikovat dané ustanovení ústavně konformně. Má za to, že jeho rozsudek není ani v rozporu s nálezem sp. zn. IV. ÚS 1777/07, neboť způsobem, který je v nálezu vytčen, nepostupoval. Závěrem vyslovil názor, že svým postupem žádná ústavní práva neporušil, a navrhl ústavní stížnost zamítnout.
Krajský soud v Ústí nad Labem zcela odkázal na skutkové a právní závěry obsažené v odůvodnění napadeného rozsudku a uvedl, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou.
Nejvyšší soud poukázal na to, že pro posouzení platnosti napadené veřejné nedobrovolné dražby bylo určující posouzení otázky, jaké právní následky má skutečnost, že ustanovení zákona, které bylo podkladem pro veřejnou nedobrovolnou dražbu, bylo v průběhu řízení před soudy zrušeno jako protiústavní. Odkázal na svou judikaturu, podle níž je veřejná nedobrovolná dražba provedená podle §36 odst. 2 zákona o veřejných dražbách neplatná, i když proběhla před účinností zrušujícího nálezu (viz sp. zn. 21 Cdo 27/2005), a dále zopakoval argumentaci, která je obsažena v napadeném usnesení o odmítnutí dovolání, přičemž setrval na svém názoru, že ačkoli ke zrušení zákona nebo jeho ustanovení dochází s účinky "do budoucna", je určující, že stav protiústavnosti tu byl i v době vzniku, změny nebo zániku soukromoprávního vztahu. Připomněl, že časovou působnost nálezu nelze zaměňovat s retroaktivitou právních předpisů. Nález Ústavního soudu není zákonodárným či jiným legislativním aktem a již z toho důvodu nelze hovořit o jeho pravé či nepravé retroaktivitě. To, že nálezem Ústavního soudu dochází ke zrušení ustanovení zákona do budoucna, vyplývá z povahy věci, a nemůže odpovídat na otázku, jaký vliv má zrušení právního předpisu na právní vztahy, které na jeho základě vznikly, zanikly nebo se změnily. Za nepřijatelný označil názor, že zrušení zákona nemá v probíhajícím soudním řízení žádné právní následky, což by znamenalo, že zrušení zákona by v rámci občanského soudního řízení mohlo mít význam jen tehdy, pokud by mělo konstitutivní povahu, a že by se při rozhodování jen deklaratorní povahy nemohlo prosadit. Stejně tak považoval Nejvyšší soud za nepřijatelné, že by bylo možné zohlednit rozpor s ústavním pořádkem jen v jediném soudním řízení. Vyslovil přesvědčení, že soudy nemohou při řešení věci použít zákon nebo jeho jednotlivá ustanovení, jestliže byly Ústavním soudem shledány protiústavními, a že je nadále použitelná judikatura obecných soudů, podle níž je i dovolací soud povinen v dovolacím řízení přihlédnout k tomu, že ustanovení zákona, které při řešení věci použil odvolací soud, shledal Ústavní soud později protiústavním, aniž by bylo rozhodné také to, zda takové ustanovení bylo Ústavním soudem s účinky do budoucna také zrušeno. Na uvedenou problematiku je třeba pohlížet nikoli principem retroaktivity, ale především z pohledu zásady rovnosti před zákonem. Zásadu "ochrany důvěry v zákon" nelze stavět proti požadavkům na ústavnost zákonů a jejich jednotlivých ustanovení. Vzhledem k uvedenému navrhl ústavní stížnost zamítnout.
Vedlejší účastník řízení Ing. Pavel Král ve svém vyjádření uvedl, že s námitkami se náležitým způsobem vypořádaly ve svých rozhodnutích již obecné soudy. Navrhl proto ústavní stížnost odmítnout.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Chomutově sp. zn. 7 C 336/2003 bylo zjištěno následující:
Žalobci Ing. Petr Vít a Ing. Pavel Král se žalobami domáhali určení neplatnosti veřejné nedobrovolné dražby "malé vodní elektrárny" (v žalobách specifikované), provedené k návrhu první stěžovatelky coby zástavního věřitele. Okresní soud v Chomutově napadeným rozsudkem určil ve vztahu mezi žalobcem Ing. Petrem Vítem a první stěžovatelkou coby žalovanou č. 1 a dalšími žalovanými, JUDr. Janem Strážovským (dražebníkem) a druhou stěžovatelkou coby vydražitelkou, že veřejná dražba nedobrovolná provedená dne 5. září 2003 v restauraci U Kohouta v Chomutově, jejímž předmětem byla malá vodní elektrárna (specifikovaná ve výroku rozsudku), je ohledně spoluvlastnického podílu Ing. Petra Víta na předmětu dražby ve výši jedné ideální poloviny neplatná (viz výrok I), stejně tak určil o neplatnosti uvedené dražby ve vztahu mezi žalobcem Ing. Pavlem Králem a stěžovatelkou a dalšími žalovanými ohledně spoluvlastnického podílu Ing. Pavla Krále na předmětu dražby ve výši jedné ideální poloviny (viz výrok IV). Ve zbytku žaloby zamítl (viz výroky II, III, V a VI) a výrokem VII rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobců a obou stěžovatelek rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem druhým napadeným rozsudkem tak, že rozsudek okresního soudu v napadené části ve výrocích I, II, III, IV a VII potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala druhá stěžovatelka dovolání, v němž namítala, že byl porušen zákaz nedotknutelnosti právních vztahů vzniklých na základě zákona. S jejím dovoláním se ztotožnila i první stěžovatelka, která zdůraznila, že došlo k porušení zákazu retroaktivity. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání odmítl a rozhodl, že dovolatelka spolu s JUDr. Janem Strážovským a první stěžovatelkou (kteří tvoří s dovolatelkou nerozlučné společenství na straně žalované) jsou povinni zaplatit žalobci Ing. Pavlu Královi náklady dovolacího řízení společně a nerozdílně; jinak žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mj. zjištěno, že první stěžovatelka uzavřela dne 26. května 2003 se žalovaným JUDr. Janem Strážovským jako dražebníkem smlouvu o provedení nedobrovolné dražby za účelem uspokojení své pohledávky za žalovanou V.K.B. - malé vodní elektrárny, s. r. o., ze smlouvy o úvěru ze dne 10. 7. 1002, zajištěné zástavním právem na předmětné malé vodní elektrárně, vzniklým na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 19. července 1992. Dražba byla provedena podle ustanovení §36 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, dne 5. září 2003, přičemž předmět dražby vydražila druhá stěžovatelka. Oba žalobci napadli ve smyslu ustanovení §48 odst. 3 zákona o veřejných dražbách platnost této dražby žalobami. V průběhu soudního řízení bylo ustanovení §36 odst. 2 zákona o veřejných dražbách nálezem Ústavního soudu ze dne 8. března 2005 sp. zn. Pl. ÚS 47/04 (N 47/36 SbNU 495; 181/2005 Sb.) zrušeno dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů, tj. dnem 10. května 2005. Za této situace se soudy všech stupňů zabývaly posouzením otázky, jaké právní následky má skutečnost, že ustanovení zákona, které bylo podkladem pro veřejnou nedobrovolnou dražbu provedenou dne 5. září 2003, bylo v průběhu řízení před soudy jako protiústavní zrušeno. Uvedenou právní otázku vyřešily se závěrem, podle kterého je veřejná nedobrovolná dražba provedená podle ustanovení §36 odst. 2 zákona o veřejných dražbách ve smyslu ustanovení §48 odst. 3 tohoto zákona neplatná, i když proběhla před vydáním nálezu Ústavního soudu, jímž bylo ustanovení §36 odst. 2 zákona o veřejných dražbách zrušeno.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost druhé stěžovatelky je důvodná.
K účinkům derogačního nálezu se Ústavní soud v minulosti vyjádřil opakovaně [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 31/96 ze dne 9. 4. 1997 (N 41/7 SbNU 279), nález sp. zn. IV. ÚS 1777/07 (viz výše)], přičemž konstatoval, že zrušení zákona nebo jiného právního předpisu podle čl. 87 odst. 1 písm. a), b) Ústavy nezpůsobuje jeho zpětné zrušení. K pozbytí platnosti dochází až k datu vykonatelnosti nálezu. Právní předpis, k jehož zrušení existuje důvod spočívající v rozporu s ústavním pořádkem, tedy nepozbývá platnosti ipso facto, nýbrž až na základě rozhodnutí Ústavního soudu, a tedy během své platnosti působí vznik, změnu a zánik práv a povinností. Účinek ex nunc však nevylučuje, že právě aplikace protiústavního právního předpisu mohla vést k zásahu do základního práva nebo svobody jednotlivce. Samotná skutečnost, že zákon, jenž má být aplikovaný orgánem veřejné moci, byl nálezem zrušen, ale takovýto zásah bez dalšího nepředstavuje, což vyplývá i z oprávnění odložit vykonatelnost nálezu podle čl. 89 odst. 2 Ústavy. Smyslem takového odkladu je právě další aplikace příslušného právního předpisu, o jehož zrušení již ale bylo souběžně rozhodnuto.
Byl-li zákon zrušen pro rozpor s ústavním pořádkem, nepřestává být ve vztahu k právním skutečnostem nastalým během jeho platnosti aplikovatelným právem. Tento závěr ale neplatí bezvýhradně. K prvnímu prolomení dochází v souvislosti s ústavně garantovanými základními právy a svobodami. Jejich ochrana se neomezuje pouze na pravomoc Ústavního soudu rozhodovat o ústavních stížnostech podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, nýbrž je podle čl. 4 Ústavy svěřena celé soudní moci. Ustanovení čl. 4 odst. 2 Listiny upravuje v obecné rovině pravomoc zákonodárce omezit základní práva a svobody, přičemž pro tato omezení stanoví jak v obecné rovině (čl. 1 až 4 Listiny), tak v souvislosti s jednotlivými základními právy materiální předpoklady. Ústavní garance základních práv a svobod, jež je vyjádřena v příslušných článcích ústavního pořádku, není v případě paralelní platnosti protiústavního zákona derogována. Neznamená ale bez dalšího ani jeho neaplikovatelnost. Orgány veřejné moci mohou neaplikovat zákon až v případě, že Ústavní soud konstatuje ve svém nálezu, že příslušný zákon je v rozporu s ústavním pořádkem, a aplikace zákona by v konkrétní věci znamenala porušení ústavně garantovaného základního práva jednotlivce. Musí se tedy jednat o zásah do ústavně garantovaných základních práv jednotlivce takové intenzity, jenž by odůvodňoval zrušení příslušného rozhodnutí v řízení o ústavní stížnosti. Řízení o ústavní stížnosti by totiž ztratilo svůj význam, pokud by v případě, že Ústavní soud dospěje k závěru o porušení ústavně garantovaného základního práva stěžovatele v důsledku aplikace protiústavního zákona, orgány veřejné moci tento zákon opětovně aplikovaly a způsobily tím znova zásah do základních práv a svobod. S ohledem na čl. 89 odst. 2 Ústavy a ve vztahu k obecným soudům na čl. 4 Ústavy tedy musí příslušný orgán reflektovat důvody zrušujícího nálezu [viz nález sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465)] a zrušený právní předpis aplikovat pouze tehdy, nedojde-li jeho aplikací k porušení základních práv a svobod.
Druhou výjimku představuje ustanovení §71 zákona o Ústavním soudu, jež stanoví určitý retroaktivní účinek ve vztahu k možnosti vykonávat práva a povinnosti podle rozhodnutí, která byla vydána na základě zrušeného právního předpisu. Toto ustanovení dopadá na ty skutečnosti, kdy již došlo ke vzniku určitého právního vztahu nebo k vydání určitého rozhodnutí. Ustanovení §71 přitom nerozlišuje, zda důvod protiústavnosti spočíval v rozporu se základními právy nebo svobodami nebo v rozporu s jakoukoli jinou právní normou ústavního pořádku. Ustanovení §71 zákona o Ústavním soudu v obecné rovině výslovně stanovuje nedotknutelnost pravomocných rozhodnutí vydaných na základě zrušeného právního předpisu, jakož i práv a povinností z právních vztahů vzniklých na základě zákona. Zvláštní úprava se podle odstavce 1 uvedeného ustanovení vztahuje na rozhodnutí v trestních věcech. Ustanovení §71 odst. 2 zákona o Ústavním soudu se vztahuje na jakákoli jiná rozhodnutí, přičemž automaticky zakládá překážku výkonu práv a povinností podle tohoto ustanovení. Retroaktivní účinek tedy v žádném případě nepostihuje existenci právních vztahů vzniklých na základě pravomocného rozhodnutí nebo úkonu. Tyto právní vztahy dále existují, nelze se ale dále domoci právní ochrany práv a povinností z nich vyplývajících, což má důsledky především z hlediska případného výkonu rozhodnutí. Účelem ustanovení §71 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu je částečné odstranění důsledků porušení ústavního pořádku. Uvedená ustanovení ale nelze vykládat bez toho, aby byly reflektovány nosné důvody příslušného derogačního nálezu. Samotná skutečnost, že došlo ke zrušení zákona nálezem Ústavního soudu, ještě neznamená, že tento důvod lze vztáhnout i na rozhodnutí, ve kterém byl zrušený právní předpis aplikován [nález sp. zn. I. ÚS 102/2000 ze dne 27. 11. 2001 (N 179/24 SbNU 335), nález sp. zn. I. ÚS 738/2000 ze dne 27. 11. 2001 (N 180/24 SbNU 343), nález sp. zn. II. ÚS 53/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 159/42 SbNU 305)]. V případech, kdy dochází se zrušením právního předpisu i ke zrušení právních norem, jež samy o sobě nejsou v rozporu s ústavním pořádkem, nebo kdy absence protiústavní právní normy by vedla k ještě většímu zásahu do ústavním pořádkem chráněných hodnot, nelze akceptovat mechanický přístup, jehož výsledkem by byl retroaktivní zásah i v těch případech, v nichž by samotné rozhodnutí obstálo v řízení o ústavních stížnostech.
Samotnou podstatu ústavní stížnosti druhé stěžovatelky (vydražitelky předmětu nedobrovolné dražby), tj. otázku, zda zrušení ustanovení §36 odst. 2 zákona o veřejných dražbách nálezem Ústavního soudu ze dne 8. března 2005 sp. zn. Pl. ÚS 47/04 (N 47/36 SbNU 495; 181/2005 Sb.) je důvodem neplatnosti nedobrovolné dražby provedené před účinností uvedeného derogačního nálezu, Ústavní soud v minulosti již řešil na základě ústavní stížnosti jiného vydražitele v nálezu ze dne 18. prosince 2007 sp. zn. IV. ÚS 1777/07 (N 228/47 SbNU 983).
V uvedeném nálezu Ústavní soud vyšel z nosných důvodů nálezu sp. zn. Pl. ÚS 47/04, podle nichž je ustanovení §36 odst. 2 zákona o veřejných dražbách v rozporu s čl. 1 Ústavy, čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny i čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, neboť zakládá rozdílný právní režim pro pohledávky zajištěné zástavním právem v době před účinností zákona o veřejných dražbách a pro pohledávky zajištěné zástavním právem až po nabytí účinnosti uvedeného zákona, čímž dochází k znevýhodnění jedné skupiny dlužníků, aniž by zákonodárce sledoval legitimní cíl takové úpravy a aniž by takový nerovný přístup byl založen na objektivních a rozumných důvodech. Ústavní soud dále konstatoval, že uvedené nosné důvody nezpochybňují v případě nedobrovolných dražeb podle ustanovení §36 odst. 2 zákona o veřejných dražbách existenci soudní ochrany jako takové, nýbrž neodůvodněnost rozdílné právní úpravy, kdy následnost soudní kontroly ve vztahu k uvedeným nedobrovolným dražbám představuje určité její oslabení. Ústavní soud ve svém derogačním nálezu tedy nijak nezpochybnil institut nedobrovolné dražby jako takové ani samotné nabytí vlastnického práva nabyvatelem příslušné věci k okamžiku dražebního příklepu. Samotný právní vztah, jenž byl veřejnou dražbou založen, tedy nebyl uvedenými závěry nijak dotčen. Obecné soudy tak byly v řízení o návrhu na vyslovení neplatnosti dražby podle §48 odst. 5 zákona o veřejných dražbách povinny v souladu s §36 odst. 2 tohoto zákona, ve znění před jeho zrušením, posoudit, zda navrhovatel provedení nedobrovolné dražby byl skutečně oprávněn učinit tento návrh, a v případě nedodržení těchto podmínek poskytnout vyhlášením neplatnosti ochranu právům vlastníků zastavených nemovitostí. Ústavní soud v uvedeném nálezu tedy v žádném případě nezpochybnil již zmíněné příklepem nabyté vlastnické právo vydražitele na základě nedobrovolné dražby, byly-li splněny podmínky podle zákona o veřejných dražbách v době nedobrovolné dražby.
V citovaném nálezu Ústavní soud dále zdůraznil, že ani v případě, že by v dané věci bylo vydáno pravomocné rozhodnutí, by nebylo možné vztáhnout na nabytí vlastnického práva překážku výkonu práv a povinností podle §71 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Pokud by totiž takové rozhodnutí potvrzovalo zákonnost nedobrovolné dražby, pouze by konstatovalo existenci vlastnického práva nového vlastníka, přičemž k samotnému nabytí vlastnického práva již muselo dojít k okamžiku udělení příklepu. Ustanovení §71 odst. 2 zákona o Ústavním soudu přitom nelze vykládat tak, že by znemožnilo jakýkoli výkon oprávnění plynoucího z práva vlastnického. Nemožnost výkonu práva nebo povinnosti by mohla postihnout pouze přesně specifikované právo nebo povinnost, která by byla předmětem příslušného rozhodnutí, případně nárok na převod vlastnického práva, což ale předmětem řízení nebylo. Na nabytí vlastnického práva tedy bylo třeba vztáhnout §71 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, podle něhož zůstávají práva a povinnosti z právního vztahu nedotčena.
Ústavní soud konečně poukázal na skutečnost, že ustanovením §36 odst. 2 zákona o veřejných dražbách nedošlo ke změně obsahu právního vztahu, jenž vznikl na základě smlouvy o zřízení zástavního práva. Obsahem zástavního práva je i právo zástavního věřitele domoci se uspokojení své pohledávky prodejem zástavy, přičemž jednou z možností je dosažení zpeněžení ve veřejné dražbě. Samotná skutečnost, že zákonodárce považoval za vhodné stanovit pro některé případy právních vztahů ze zástavní smlouvy zvláštní procesní režim pro soudní ochranu práv jejich účastníků, se nijak nepromítá do práv a povinností tvořících obsah zástavního práva, mezi které patří nejen výše zmíněné právo zástavního věřitele, nýbrž i povinnost vlastníků zastavené věci strpět zánik vlastnického práva k jejich věci. Tato skutečnost se pak promítá v rovině právního vztahu z nedobrovolné dražby, jehož subjektem byl i stěžovatel (coby vydražitel). Stěžovatel měl právo předpokládat, že budou-li splněny zákonné podmínky dražby a on se stane vydražitelem předmětné věci, přičemž nebude dán zákonem předvídaný důvod neplatnosti nedobrovolné dražby, stane se vlastníkem vydražené věci.
Ústavní soud v uvedeném nálezu dále konstatoval, že součástí zásady právního státu, která nachází své normativní vyjádření v čl. 1 odst. 1 Ústavy, je princip právní jistoty, jehož komponenty tvoří i zásada ochrany důvěry v zákon, jakož i zásada zákazu retroaktivity. Lze-li z ústavního pořádku dovodit určitý omezený retroaktivní účinek v případě, že právní předpis, který má být v dané věci aplikován, je v rozporu s ústavním pořádkem, nedochází tím automaticky k vyloučení výše uvedených komponentů principu právní jistoty v právních vztazích, v nichž některý z účastníků mohl být dotčen na svém ústavně garantovaném základních právu aplikací zrušeného právního předpisu.
Ústavní soud konečně vyšel ze závěrů nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/06 ze dne 6. 2. 2007 (N 23/44 SbNU 279; 84/2007 Sb.) ve znění opravného usnesení ze dne 3. dubna 2007, že v případech horizontálního působení základních práv a svobod je nutné vztáhnout na tyto případy princip ochrany důvěry v právo ve vztahu k třetím osobám, neboť neomezená aplikace, která by vedla k posouzení v minulosti nastalých právních skutečností prostřednictvím pozdější ústavně konformní právní úpravy, by u nich založila pravou retroaktivitu, a tedy rozpor s principem právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy. Za jediný možný případ průlomu zákazu zpětné účinnosti právní normy v řízení o kontrole norem u horizontálního působení základních práv a svobod lze označit ochranu hodnot, jež spadají do rámce materiálního jádra Ústavy dle jejího čl. 9 odst. 2. Uvedené závěry vztáhl i na právní vztah mezi subjekty nedobrovolné dražby a uzavřel, že obecné soudy tím, že posoudily splnění podmínek pro platnost nedobrovolné dražby podle právní úpravy po zrušení §36 odst. 2 zákona o veřejných dražbách, tedy jako kdyby uvedené ustanovení v době podání návrhu na nedobrovolnou dražbu neexistovalo, vybočily při svém rozhodování z uvedených kautel.
V nyní projednávané věci Ústavní soud neshledal důvod k odklonu od výše uvedených závěrů. I v tomto případě obecné soudy tím, že přihlédly k tomu, že ustanovení §36 odst. 2 zákona o veřejných dražbách, kterého mělo být použito při právním posouzení věci, bylo Ústavním soudem posléze shledáno protiústavním, byť bylo zrušeno až poté, co na jeho základě vznikly nové právní vztahy, vybočily při svém rozhodování z ústavních mezí. Pokud totiž v dané věci došlo mezi příslušnými účastníky k uzavření zástavní smlouvy a následně k provedení nedobrovolné dražby, která měla za následek nabytí vlastnického práva druhou stěžovatelkou s účinkem, který ve vztahu k uspokojení pohledávky první stěžovatelky coby zástavního věřitele představuje naplnění účelu zástavního práva, je zřejmé, že se v dané věci důvod průlomu spočívající v ochraně hodnot chráněných podle čl. 9 odst. 2 Ústavy nemůže uplatnit.
Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem bylo porušeno právo druhé stěžovatelky na soudní ochranu a spravedlivý proces, garantované článkem 36 odst. 1 Listiny. Proto její ústavní stížnosti vyhověl a obě napadená rozhodnutí v uvedeném rozsahu podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí byla zrušena i ve vztahu k ostatním žalovaným, kteří tvoří s druhou stěžovatelkou nerozlučné společenství na straně žalované (viz ustanovení §91 odst. 2 o. s. ř.), Ústavní soud považoval za nadbytečné vyjadřovat se k opodstatněnosti ústavní stížnosti první stěžovatelky.
Ačkoli Ústavní soud shledal, že vadné je také odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, nepřikročil k jeho zrušení, a to s přihlédnutím k uplatňovanému principu sebeomezení, neboť zjištěné vady lze napravit v řízení před odvolacím soudem [obdobně nález sp. zn. II. ÚS 535/03 ze dne 6. 9. 2006 (N 157/42 SbNU 287)]. Z tohoto důvodu byly ústavní stížnosti v rozsahu návrhu na kasaci rozsudku okresního soudu odmítnuty. Stejně byly odmítnuty stížnosti, pokud napadaly rozsudek odvolacího soudu i v části, v níž byl potvrzen rozsudek okresního soudu ve výrocích II a III, jimiž byla žaloba částečně zamítnuta. Stěžovatelky, jejichž práva nemohla být uvedenými výroky porušena, ostatně proti nim ani žádné výhrady nevznášely.