ECLI:CZ:US:2013:2.US.189.13.1
sp. zn. II. ÚS 189/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti PRVNÍ CHODSKÁ STAVEBNÍ SPOLEČNOST, s.r.o, se sídlem Klenčí pod Čerchovem 320, zastoupené JUDr. Františkem Laštovkou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem Pod Zvonařkou 8, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. srpna 2012 č.j. 27 C 26/2011-77, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svým návrhem ze dne 15. 1. 2013 domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým nebylo vyhověno jeho žalobě, jíž se domáhal vůči České republice. - Ministerstvu spravedlnosti částky 3 010 047 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Krajského obchodního soudu v Brně pod sp. zn. 23 Cm 355/98.
Stěžovatel uvádí, že odvolání proti ústavní stížností napadenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. srpna 2012 bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7.11.2012 č.j. 27 C 26/2011-88 odmítnuto z důvodu zmeškání odvolací lhůty. (Od doručení tohoto usnesení patrně odvíjí lhůtu pro podání ústavní stížnosti.)
Ústavní soud nejdříve posuzoval, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány formální podmínky jejího věcného projednání, stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínky přípustnosti ústavní stížnosti.
V dané věci je zřejmé, že stěžovatel proti ústavní stížnosti napadenému rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 podal odvolání, které však bylo odmítnuto pro opožděnost.
Mezi základní atributy ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, náleží požadavek její subsidiarity, vyjádřený v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, dle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní soud ve své judikatuře vychází ustáleně z názoru, že ústavní soudnictví se zásadně orientuje na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které jednotlivci poskytuje zákon. V projednávané věci podal stěžovatel ústavní stížnost proti pravomocnému rozhodnutí soudu prvního stupně. Nápravy jím tvrzeného nesprávného postupu tohoto soudu však mohl dosáhnout v odvolacím řízení, pokud by proti napadenému rozsudku Obvodní soud pro Prahu 2 ze dne 15. 8. 2012 podal řádně a ve lhůtě odvolání. Za situace, kdy tento zákonný prostředek, který měl stěžovatel na ochranu svých práv k dispozici a byl o něm poučen, řádně nevyužil, není Ústavní soud s ohledem na vyslovenou zásadu subsidiarity oprávněn napadené rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumávat.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 7. 11. 2012 o odmítnutí odvolání pro opožděnost bylo přípustné odvolání k Městskému soudu v Praze, o čemž byl stěžovatel řádně poučen. Stěžovatel neuvádí, zda této možnosti a s jakým výsledkem využil. Ve vztahu k posouzení stěžovatelem uplatněného návrhu na zrušení rozhodnutí soudu prvého stupně jako nepřípustného však není tato okolnost významná.
Vzhledem ke shora uvedenému, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2013
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj