ECLI:CZ:US:2013:2.US.1898.11.3
sp. zn. II. ÚS 1898/11
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 27. srpna 2013 sp. zn. II. ÚS 1898/11 ve věci ústavní stížnosti Ing. M. B., zastoupeného JUDr. Janou Čepelkovou, advokátkou se sídlem Gorkého 19, Svitavy, proti usnesením Okresního soudu ve Svitavách, a to výroku II usnesení č. j. 5 Nc 3745/2009-110 ze dne 10. května 2011, výroku I usnesení č. j. 7 Nc 3886/2009-105 ze dne 6. května 2011, výrokům II a III usnesení č. j. 9 Nc 3885/2009-93 ze dne 30. května 2011, výrokům II a III usnesení č. j. 9 Nc 3822/2009-90 ze dne 30. května 2011, výroku II usnesení č. j. 10 Nc 3822/2009-106 ze dne 24. srpna 2011, jimiž bylo rozhodnuto o úhradě nákladů exekucí a byly zamítnuty stěžovatelovy námitky proti příkazům k úhradě nákladů exekuce, a proti příkazu k náhradě nákladů exekuce č. j. 021 Ex 3307/09-41 ze dne 19. května 2011 soudního exekutora JUDr. Ivana Erbena, Exekutorský úřad 021 Praha 8, za účasti Okresního soudu ve Svitavách a JUDr. Ivana Erbena, soudního exekutora Exekutorského úřadu 021 v Praze 8, jako účastníků řízení.
I. Usnesení Okresního soudu ve Svitavách, a to výrok II věta druhá usnesení č. j. 5 Nc 3745/2009-110 ze dne 10. května 2011, výrok I věta druhá usnesení č. j. 7 Nc 3886/2009-105 ze dne 6. května 2011, výrok III usnesení č. j. 9 Nc 3885/2009-93 ze dne 30. května 2011, výrok III usnesení č. j. 9 Nc 3822/2009-90 ze dne 30. května 2011 a výrok II věta druhá usnesení č. j. 10 Nc 3822/2009-106 ze dne 24. srpna 2011 se ruší.
II. Ve zbytku se ústavní stížnosti proti usnesením Okresního soudu ve Svitavách uvedeným ve výroku I tohoto nálezu zamítají.
III. Ústavní stížnost proti příkazu soudního exekutora k náhradě nákladů exekuce č. j. 021 Ex 3307/09-41 ze dne 19. května 2011 se odmítá.
IV. Návrhy na odklad vykonatelnosti napadených usnesení se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29. června 2011 a kvalifikovaně doplněnou dne 11. srpna 2011, vedenou pod sp. zn. II. ÚS 1898/11, se stěžovatel domáhal zrušení výroku II usnesení Okresního soudu ve Svitavách č. j. 5 Nc 3745/2009-110 ze dne 10. května 2011 a výroku I usnesení Okresního soudu ve Svitavách č. j. 7 Nc 3886/2009-105 ze dne 6. května 2011, jimiž mělo být porušeno jeho ústavní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 4 Listiny.
Další ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 12. září 2011 a doplněnou dne 17. října 2011, vedenou pod sp. zn. I. ÚS 2680/11, stěžovatel navrhl zrušit výroky II a III usnesení Okresního soudu ve Svitavách č. j. 9 Nc 3885/2009-93 ze dne 30. května 2011 a výroky II a III usnesení stejného soudu č. j. 9 Nc 3822/2009-90 ze dne 30. května 2011.
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 4. října 2011 a doplněnou dne 6. prosince 2011, vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 2947/11, stěžovatel navrhl zrušit výrok II usnesení Okresního soudu ve Svitavách č. j. 10 Nc 3822/2009-106 ze dne 24. srpna 2011 a příkaz k náhradě nákladů exekuce č. j. 021 Ex 3307/09-41 ze dne 19. května 2011 soudního exekutora JUDr. Ivana Erbena, Exekutorský úřad 021 Praha 8.
Usneseními Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2011 a 22. května 2013 byly uvedené ústavní stížnosti spojeny ke společnému řízení.
Jak vyplývá z obsahu soudních spisů, spisů soudního exekutora i ústavních stížností, v předmětných věcech je exekučně vymáhána vyživovací povinnost stěžovatele k oprávněným nezletilým dětem ve výši 2 000 Kč měsíčně a 1 500 Kč měsíčně, a to na základě vykonatelného rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 5. prosince 2007 č. j. OP 348/2006-297, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 5. srpna 2008 č. j. 22 Co 116/2008-516. Soud rozhodoval o nařízení exekucí na základě návrhů oprávněných, podaných jednotlivě za každý měsíc, v němž se povinný dostal do prodlení s placením výživného. Provedením exekucí pověřil soudního exekutora JUDr. Ivana Erbena. V rámci rozhodování o úhradě nákladů exekucí napadenými výroky uvedených usnesení změnil příkazy k úhradě nákladů exekucí vydaných soudním exekutorem tak, že náklady oprávněného určil částkou 50 % exekutorem vyúčtovaných nákladů. Námitky proti vyčísleným nákladům soudního exekutora zamítl.
Porušení čl. 36 Listiny stěžovatel spatřuje v tom, že soud, byť uznal šikanózní a ne zcela účelný postup matky nezletilých (která na základě jednoho exekučního titulu podávala návrhy na exekuci pro neplacení výživného na každé dítě a za jednotlivé měsíce samostatně), všechna řízení nesloučil. Částky nákladů proto mnohonásobně převyšují výživné, pro které jsou exekuce vedeny. Shodně se závěry vyslovenými v rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2780/10 ze dne 7. 6. 2011 (N 108/61 SbNU 609) má za to, že ze strany soudního exekutora a soudu došlo ke zneužití práva, které představuje zásah do práva na minimalizaci zásahů vyplývajícího z čl. 1 odst. 1 Ústavy, neboť jde o protiústavní štěpení nároků z téhož exekučního titulu vedoucí k vytváření neúčelně vynaložených nákladů, které se mají stát faktickou sankcí vůči osobě stěžovatele a představují bezpracný zdroj zisku pro zástupce vedlejších účastníků a soudního exekutora. Stěžovatel má rovněž za to, že došlo ke střetu zájmů mezi rodiči a nezletilými dětmi, kterým měl být pro exekuční řízení ustanoven kolizní opatrovník. Stěžovatel současně navrhuje odložení vykonatelnosti napadených výroků usnesení, což dle jeho názoru není v rozporu s důležitým veřejným zájmem a třetím osobám nevznikne v důsledku odložení vykonatelnosti újma. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 20. 6. 2013 stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 ze dne 17. 4. 2013 (N 59/69 SbNU 123; 116/2013 Sb.), jímž byla zrušena vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších vyhlášek.
K ústavním stížnostem se vyjádřil jako účastník řízení Okresní soud ve Svitavách, který vyslovil přesvědčení, že svým postupem neporušil základní práva stěžovatele. Poukázal na své rozhodnutí, v němž dospěl k závěru, že náklady oprávněného je třeba s ohledem na okolnosti věci a do jisté míry i účelový postup oprávněných ponížit. Spojování věcí napadlých do jednotlivých senátů a podle rozvrhu práce přidělených různým soudcům pokládá za rozpor se zásadou zákonného soudce. Z úřední činnosti je soudu známo, že stěžovatel není zaměstnán, a bylo by tedy v rozporu s právem dětí na pravidelné výživné, kdyby soud přistoupil na názor stěžovatele, že matka měla podat návrhy současně. Na druhou stranu připustil, že exekutor mohl věci spojit, a tím své náklady snížit. Argumentaci stěžovatele, že by v řízeních, v nichž je vymáháno výživné nezletilé oprávněné osoby zastoupené zákonným zástupcem po druhém rodiči, mělo být dítě zastoupeno kolizním opatrovníkem, považuje za zajímavou myšlenku, která však přehlíží, že práva a povinnosti rodičů již byla upravena v opatrovnickém řízení, a šlo by tak o přílišný formalismus protahující délku řízení.
Soudní exekutor JUDr. Ivan Erben ve svém vyjádření připomněl, že stěžovatel se s návrhem na spojení věcí obrátil na exekuční soud, který mu nevyhověl. Poukázal na zákon č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, ze dne 19. září 2012, kterým došlo ke změně příslušnosti a podmínek pro rozhodování o spojení exekučních řízení. Stěžovatel má tedy nyní možnost podat k exekutorovi návrh na spojení řízení.
Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení (v tomto případě nákladů exekučního řízení), tj. problematiky ve vztahu k meritu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Rozhodování o nákladech řízení je však i přesto, že se jedná o otázku podružnou, integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí a příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnosti v části napadající měnící rozhodnutí Okresního soudu ve Svitavách nejsou důvodné.
Těmito napadenými výroky okresní soud rozhodl o změně příkazů k úhradě nákladů exekuce vydaných soudním exekutorem tak, že náklady oprávněných určil částkou 50 % účtovaných nákladů. Svá rozhodnutí odůvodnil tím, že na jedné straně neshledal zcela účelným postup matky oprávněných, která opakovaně, za každého zvlášť podávala návrhy na jednotlivé dlužné částky výživného, a to samostatně pro každý měsíc, na druhé straně však přihlédl i k tomu, že oprávnění, resp. jejich matka, s ohledem na absenci postižitelného příjmu stěžovatele měla v podstatě možnost domáhat se toliko jednotlivých splatných částek výživného. Dospěl proto k závěru, že za těchto okolností by bylo nespravedlivé, aby celé náklady nesl buď jen povinný, nebo jen oprávněný.
Odůvodněnému závěru okresního soudu nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Za situace, kdy si stěžovatel řádně neplnil svoji vyživovací povinnost k dětem, nebyl nikde zaměstnán a neměl žádný příjem postižitelný srážkou, neměli oprávnění, resp. jejich matka, jinou možnost než podávat návrhy na jednotlivé dlužné měsíční výživné. Pokud by bylo přistoupeno na argumentaci stěžovatele, že matka nezletilých měla návrh podat za delší časové období, takový postup by byl v rozporu se zájmem nezletilých dětí na tom, aby výživné dostávaly pravidelně každý měsíc tak, jak je stanoveno vykonatelným exekučním titulem. Lze souhlasit s názorem okresního soudu obsaženým ve vyjádření k ústavní stížnosti, že pokud by stěžovatel měl pravidelný příjem, mohla být nařízena jedna exekuce ve prospěch každého z oprávněných nejen pro dlužné výživné, ale i pro běžné výživné splatné do budoucna, čímž by se podstatně snížily náklady s tím spojené.
Výše uvedené by však nemohlo obstát při posouzení postupu matky nezletilých, která podávala návrhy za jednotlivé měsíce na každé dítě zvlášť. Soud proto nepochybil, pokud takový postup označil za šikanózní a náklady oprávněných snížil na polovinu.
Pokud stěžovatel namítá, že nezletilým oprávněným měl být v exekučním řízení ustanoven kolizní opatrovník, Ústavní soud má za to, že projednávanými ústavními stížnostmi (jejich petity) byl omezen předmět přezkumné činnosti Ústavního soudu toliko na rozhodnutí o nákladech exekuce, nikoli na výroky, jimiž bylo rozhodováno o návrhu stěžovatele na zastavení exekuce, kde by jedině mohla tato námitka nabýt určitou relevanci.
Ústavní soud tak neshledal, že by postupem okresního soudu při rozhodování o námitkách stěžovatele proti příkazům k úhradě nákladů oprávněných bylo porušeno ústavní právo stěžovatele na spravedlivý proces.
V souvislosti s rozhodováním okresního soudu o námitkách proti příkazům k úhradě nákladů exekutora však Ústavní soud zjistil pochybení překračující meze ústavnosti. V této souvislosti okresní soud námitky stěžovatele zamítl, neboť dospěl k závěru, že výše těchto nákladů byla v souladu s vyhláškou č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů, a v napadených rozhodnutích plně odkázal na vyčíslení provedené exekutorem v jednotlivých příkazech k úhradě nákladů exekuce. Stěžovateli však lze přisvědčit v tom, že soudnímu exekutorovi, který byl pověřen ve všech případech provedením exekuce, nic nebránilo, aby věci v této fázi řízení spojil a tím své náklady snížil. Tuto možnost připustil ve vyjádření k ústavním stížnostem i okresní soud, který v této souvislosti uvedl, že o námitkách rozhodoval v době před vydáním nálezu, v němž Ústavní soud vyslovil svůj názor o možném snížení exekučních nákladů spojením věcí před soudním exekutorem.
Již v nálezu sp. zn. I. ÚS 2930/09 ze dne 21. 1. 2010 (N 13/56 SbNU 125) - byť pouze jako součást obiter dicti - se Ústavní soud vyslovil k otázce možného spojování věcí vedených nejen u obecných soudů, ale i před jinými orgány veřejné moci. Z postulátů vyslovených v uvedeném nálezu vyšel Ústavní soud také ve svém dalším nálezu sp. zn. II. ÚS 2780/10 ze dne 7. 6. 2011 (viz výše), na nějž poukazuje stěžovatel v nyní projednávaných ústavních stížnostech. Ústavní soud v něm připomněl princip proporcionality, ze kterého vyplývá nezbytnost minimalizace legitimního zásahu do základních práv účastníků řízení, kterým nesmí být vedením řízení způsobena větší než zcela nezbytná újma. Soudy, ale i jiné orgány veřejné moci proto musí volit taková řešení, která by minimalizovala zásah do základních práv účastníků řízení. Ústavní soud na jedné straně uvedl, že nikterak neobhajuje nebo svým rozhodnutím neposkytuje návod k tomu, aby se lidé vyhýbali plnění svých povinností (ať již smluvních nebo zákonných), neboť jejich plnění je základní proximou, na níž je postaven právní stát, ani nezpochybňuje právo na náhradu nákladů exekuce, neboť to je povinný, kdo vyvolal protiprávní stav, jenž si vynutil vznik dalších nákladů, které je proto povinen nést. Na druhé straně konstatoval, že musí existovat proporcionální vztah mezi výší vymáhané pohledávky a výší nákladů řízení (exekučních nebo i nákladů nalézacího řízení), které musí povinný nést. Uvedl, že takto sofistikovaně a neúčelně vynaložené náklady by se neměly stát faktickou sankcí vůči povinnému, která je navíc nepřiměřeně přísná nebo dokonce likvidační, a neměly by ani představovat nepřiměřený zdroj zisku pro stranu oprávněnou nebo exekutora. Proto by měly jak soudy, tak i exekutoři postupovat tak, aby tento zásah do vlastnického práva povinného svým postupem minimalizovaly. Ústavní soud také opakovaně připomenul postavení exekutora při výkonu exekuční činnosti, který je jako veřejný činitel při výkonu svěřené státní moci povinen respektovat základní práva osob, ve vztahu k nimž přenesenou státní moc vykonává [srov. např. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 ze dne 12. 9. 2006 (ST 23/42 SbNU 545) či nálezy sp. zn. II. ÚS 1331/07 ze dne 27. 11. 2007 (N 207/47 SbNU 255), sp. zn. II. ÚS 543/11 ze dne 11. 5. 2011 (N 89/61 SbNU 377) a další]. Proto i on musí volit především taková řešení, která by minimalizovala zásah do základních práv účastníků řízení, a vést řízení tak, aby jim nezpůsobil větší než nezbytnou újmu. Neopodstatněné navyšování nákladů exekučního řízení rovněž za určitých skutkových okolností představuje zneužití práva, které lze považovat za zásah do práva povinného na minimalizaci zásahů vyplývajícího z čl. 1 odst. 1 Ústavy [srov. nález sp. zn. II. ÚS 2013/10 ze dne 8. 9. 2011 (N 154/62 SbNU 347)].
Naznačeným způsobem však soudní exekutor pověřený ve všech projednávaných případech provedením exekuce nepostupoval a jeho pochybení nenapravil ani okresní soud při rozhodování o námitkách proti příkazům soudního exekutora k úhradě nákladů exekutora. Byť náklady oprávněných snížil na polovinu s poukazem na šikanózní chování matky oprávněných, náklady exekutora ponechal ve výši exekutorem vyčíslené, přestože mnohonásobně převyšují vymáhané částky. Pro soudního exekutora přitom nebyl problém, aby exekuce, které spolu časově souvisely, spojil z důvodu procesní ekonomie. Tuto možnost ostatně připustil ve vyjádření i okresní soud. Přestože soudnímu exekutorovi v rozhodné době žádný právní předpis takový postup nepřikazoval, uvedené řešení je žádoucí z důvodu hospodárnosti řízení a minimalizace zásahů do základního práva na vlastnictví povinného. Jak připomněl Ústavní soud ve shora zmiňovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 2780/10, k individuálnímu rozhodování v jednotlivých věcech lze přistoupit tak, aby nebyl porušen čl. 36 Listiny pouze tehdy, je-li takový postup rozumně odůvodnitelný. Okresní soud však v tomto směru ve všech napadených usneseních pouze odkázal na vyčíslení nákladů exekutora obsažené v jednotlivých příkazech k úhradě nákladů exekuce, aniž by zvažoval konkrétní okolnosti daného případu. Svým postupem a rozhodnutím tak porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud napadená usnesení Okresního soudu ve Svitavách v části zamítající námitky povinného proti příkazu k úhradě nákladů exekuce zrušil podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnosti v části napadající měnící výrok uvedených usnesení podle §82 odst. 1 uvedeného zákona zamítl. Z důvodu procesní ekonomie dále podle §43 odst. 1 písm. e) uvedeného zákona odmítl ústavní stížnost proti příkazu k úhradě nákladů exekuce č. j. 021 Ex 3307/09-41 ze dne 19. května 2011 vydanému soudním exekutorem. Návrhy na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) ve spojení s §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Návrhům nevyhověl, neboť ve své rozhodovací praxi odkládá vykonatelnost zpravidla pouze tehdy, měl-li by výkon napadeného rozhodnutí nezvratné důsledky osobní, vylučující i reparační funkci právní odpovědnosti, což v projednávané věci neshledal [srov. též nález sp. zn. III. ÚS 521/05 ze dne 23. 3. 2006 (N 70/40 SbNU 691)].