ECLI:CZ:US:2013:2.US.1898.12.1
sp. zn. II. ÚS 1898/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké (soudkyně zpravodajka) a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti JUDr. Ing. Petra Kučery, soudního exekutora, právně zastoupeného Mgr. Martinem Nezvalem, advokátem se sídlem Týnská 21, Praha, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2012 sp. zn. 18 Co 81/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě dle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva dle Listiny základních práv a svobod.
Usnesením č.j. 150 EX 170/10-65 soudní exekutor rozhodl o změně příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 29. 11. 2011, č.j. 150 EX 170/10-53, v části vyčíslení nákladů soudního exekutora tak, že namísto částky 85.788,- Kč určil náklady v celkové výši 139.428,- Kč. Svůj postup odůvodnil tím, že v příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 29. 11. 2011 si chybně vyčíslil svou odměnu. Usnesením ze stejného dne, č.j. 150 EX 170/10-66, soudní exekutor rozhodl o zrušení svého oznámení o skončení exekuce ze dne 14. 12. 2011, č.j. 150 EX 170/10-60, neboť při kontrole spisu bylo zjištěno, že exekutorský úřad chybně uvedl a vymohl svou odměnu, což úředním postupem opravil. Městský soud v Praze rozhodl napadeným usnesením tak, že usnesení se zrušují, řízení se zastavuje a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Dle stěžovatele exekutor může vydat v průběhu exekuce i více příkazů k úhradě nákladů exekuce, také je může zrušit a vydat nové. Tento postup rozhodně nelze podřadit pod §170 odst. 1 a §166 o.s.ř., jak tvrdí povinný a potvrzuje Městský soud v Praze. Pověření exekutora nemůže zaniknout z jiných než zákonných důvodů uvedených v §51 ex. řádu. Povinný se v odvolání nedomáhal zastavení exekuce, a proto Městský soud v Praze rozhodl vadně, když exekuci zastavil. To, že exekutor odeslal oprávněnému i právnímu zástupci veškeré vymožené plnění (nikoliv poměrně) a ponechal si část svého nároku (nikoliv poměrně) nelze vykládat k tíži exekutora, který má právo na plnou úhradu nákladů exekuce. Jestliže soud rozhodne tak, že nárok na odměnu nepřizná, má exekutor nárok na odvolání. V tomto případě Městský soud v Praze ve svém poučení právo na dvojinstančnost nepřipouští, což je porušením ústavního práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
Městský soud v Praze v napadeném rozhodnutí konstatoval, že ve věci zaniklo soudnímu exekutorovi pověření k provedení exekuce po vymožení pohledávky, jejího příslušenství a nákladů exekuce, tedy z důvodu podle §51 písm. c) ex. řádu s účinky podle §47 odst. 5 ex. řádu. Exekutorovi tak zaniklo oprávnění vykonávat všechny úkony podle §52 odst. 2 ex. řádu, po zániku pověření exekutora k provedení exekuce připadá do úvahy již jen rozhodnutí soudu. Pokud tedy exekutor učinil další kroky směřující ke zvýšení své odměny po ukončení exekuce postupem svou povahou se blížícím postupu podle §166 o.s.ř., ve spojení s ust. §55c odst. 4, věta druhá ex. řádu, učinil tak mimo meze svých pravomocí daných pověřením k provedení exekuce podle §44 ex. řádu.
Odůvodnění soudu je z hlediska Ústavního soudu logické, přesvědčivé a co do rozsahu dostatečné a proto Ústavní soud neshledal důvod jeho závěry jakkoli přehodnocovat, což platí rovněž pro poučení ohledně nepřípustnosti dovolání. Je třeba zdůraznit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení. Fakt, že obecný soud dospěl k jinému právnímu závěru, nezakládá sám o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Stěžovatel přitom neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o zásahu do jeho ústavně zaručených práv a jeho argumentace v ústavní stížnosti je tak založena výhradně na nesouhlasu s právními závěry soudu.
Na základě shora uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu