ECLI:CZ:US:2013:2.US.191.13.2
sp. zn. II. ÚS 191/13
Usnesení
Ústavní soud v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavních stížnostech stěžovatelky Skoma-Lux, s.r.o., IČ: 25383591, se sídlem Polská 26, 772 00 Olomouc, zastoupené JUDr. Michalem Filoušem, advokátem se sídlem v Olomouci, směřujících proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 11. 2012, č. j. 28 Cdo 3614/2011-103, a proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 9. 2012, č. j. 28 Cdo 599/2012-69, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud se dvěma samostatnými návrhy na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí dotčena na svých ústavně garantovaných právech. V obou případech shodně namítala, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces, práva na zákonného soudce, práva vlastnit majetek a práva platit daně na základě zákona. Oba podané návrhy spolu skutkově i právně souvisí a sama stěžovatelka z tohoto důvodu navrhla spojení obou věci ke společnému řízení. Plénum Ústavního soudu tomuto návrhu usnesením ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. II. ÚS 191/13, vyhovělo a věci vedené pod spisovými značkami sp. zn. II. ÚS 191/13 a sp. zn. IV. ÚS 192/13 spojilo ke společnému řízení s tím, že nadále jsou vedeny pod sp. zn. II. ÚS 191/13.
Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala zaplacení částky 259.129 Kč s přísl. (věc vedená před Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 182/2009), a zaplacení částky 83.316 Kč s přísl. (věc vedená před Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 42/2009). Skutkově šlo o to, že stěžovatelka musela na základě dvou rozhodnutí Celního úřadu v Olomouci zaplatit v žalované výši daň z přidané hodnoty a spotřební daň. Namítala, že obě rozhodnutí byla vydána na základě přímo aplikovatelného právního předpisu Evropského společenství, který v té době nebyl publikován v Úředním věstníku Evropské unie v českém jazyce. Odvolala se na rozsudek Evropského soudního dvora (dále jen "ESD") ze dne 11. 12. 2007, C-161/06, v němž bylo vyloženo, že povinnosti obsažené v právní úpravě Společenství, která nebyla vyhlášena v Úředním věstníku Evropské unie v jazyce nového členského státu, nemohou být v tomto státě ukládány jednotlivcům. Uvedený rozsudek ESD byl vydán v řízení o předběžné otázce položené Krajským soudem v Ostravě v jiné věci stěžovatelky, ve které byla řešena žaloba směřující proti Celnímu ředitelství Olomouc, jež uložilo stěžovatelce pokutu za porušení celních předpisů Společenství. S ohledem na uvedený rozsudek ESD krajský soud stěžovatelce vyhověl a správní rozhodnut o uložení pokuty zrušil. Z toho stěžovatelka v nyní posuzovaných věcech dovozovala, že není zapotřebí splnit formální předpoklady pro odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím, nebo nesprávným úředním postupem.
Obecné soudy posoudily uplatněný nárok jako nárok z titulu odpovědnosti za nezákonné rozhodnutí a nikoliv jako nárok z titulu nesprávného úředního postupu, jak dovozovala stěžovatelka. Nejvyšší soud zaujal stanovisko, že v případě obou rozhodnutí Celního úřadu Olomouc šlo o předčasnou aplikaci unijního předpisu, protože nebyl v důsledku chybějící publikace v Úředním věstníku EU v českém jazyce vnitrostátně účinný. Ve vztahu ke shora citovanému rozhodnutí ESD uvedl, že pro posuzovanou věc jsou rozhodující temporální závěry (zejména proto, že obě rozhodnutí příslušného celního úřadu, která jsou z roku 2004, nebyla stěžovatelkou napadena), z nichž vyplývá, že soud omezil časový dopad svého rozhodnutí pouze na věci, o nichž v době vynesení rozsudku, tedy ke dni 11. 12. 2007, probíhalo správní nebo soudní řízení. Tento požadavek splňovala pouze věc posuzovaná ESD, a jen na tuto věc proto bylo možno vztáhnout závěr, že správní rozhodnutí založené na předčasné aplikaci unijní normy je nezákonné a musí být zrušeno. Pro případy pravomocně skončených věcí se ESD vyslovil v tom smyslu, že správní nebo soudní orgány členského státu nemají povinnost zpochybnit správní nebo soudní rozhodnutí přijatá na základě právních předpisů Společenství, která na území některého členského státu nebylo možno uplatňovat vůči jednotlivci z toho důvodu, že nebyly řádně vyhlášeny v jeho úředním jazyce. Z toho připustil ESD výjimku pro případ přijetí úředního rozhodnutí mající zejména represivní povahu, které by zasahovalo do základních lidských práv jednotlivce, přičemž diskrece v tomto směru je na vnitrostátních orgánech.
Proti těmto závěrům brojí stěžovatelka podanými ústavními stížnostmi. Nejvyššímu soudu vytýká, že nejprve rozhodl o dovolání ve věci o zaplacení 83.316 Kč s přísl. A to jen proto, aby mohl učinit závěr, že se nejedná o částku mimořádně vysokou. Navíc stěžovatelka tomuto závěru vytýká, že si soud neopatřil podklady o jeho majetkových poměrech. V druhém řízení, kde šlo již o částku nepoměrně vyšší, se k výši částky již vůbec nevyjádřil, čímž se toto rozhodnutí stalo nepřezkoumatelným. Stěžovatelka nesouhlasí s názory Nejvyššího soudu ve vztahu k temporálním závěrům rozsudku ESD. Zejména brojí proti výkladu slova "represe", který byl použit v odůvodnění zmíněného rozsudku ESD, který byl Nejvyšším soudem, chybně vyložen per analogiam odkazem na trestněprávní pojetí tohoto pojmu. Nejvyšší soud měl podle jeho názoru sledovat unijní judikaturu, a protože se jedná o soud poslední instance, měl povinnost položit předběžnou otázku, k objasnění tohoto pojmu. Nejvyššímu soudu dále vytýká, že neposkytl ochranu jejím majetkovým právům. Nebyl vzat zřetel na to, že obě vydaná rozhodnutí celní správy jsou nicotná, protože byla vydána podle neúčinných předpisů. Stěžovatelka na základě této argumentace dovozuje, že v její neprospěch došlo k porušení práva na spravedlivý proces, práva na zákonného soudce, práva vlastnit majetek a práva platit daně na základě zákona. Domáhá se proto zrušení obou napadených rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, resp. Úmluvě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí, a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Přestože stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí celou řadu ústavně zaručených práv, která měla být v jejím případě porušena, obsah a důvody ústavní stížnosti, o něž stěžovatelka svá tvrzení o porušení ústavně zaručených práv opírá, nevyvolávají pochybnosti o tom, že jimi usiluje o přezkum věcné správnosti jí napadených rozhodnutí Nejvyššího soudu. Přehlíží tak ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž se takový přezkum z pravomoci Ústavního soudu vymyká (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další rozhodnutí na něj navazující).
Nejvyšší soud se dle názoru Ústavního soudu dostatečně vypořádal v obou napadených rozhodnutích s námitkami stěžovatelky, jež se nyní opakují v ústavní stížnosti, a proto postačí na odůvodnění jejich rozhodnutí odkázat. Právní závěry Nejvyššího soudu jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal důvod pro to, aby mohl zasáhnout do nezávislého rozhodování Nejvyššího soudu. Pouhý nesouhlas stěžovatelky s právními názory Nejvyššího soudu porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny založit nemůže a z tohoto pohledu je třeba hodnotit ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou. Je-li předmětem sporu majetkový nárok, nemůže soudním rozhodnutím, kterým nebylo vyhověno žalobě, dojít k zásahu do vlastnického práva, neboť to má teprve být ustaveno rozhodnutím soudu. Nemůže obstát ani námitka nezákonného soudce odvozovaná stěžovatelkou z nepoložení předběžné otázky ESD k vyložení pojmu "represe", který byl použit v odůvodnění jeho rozhodnutí, neboť z tohoto odůvodnění, zejména z bodu 73 vyplývá, že jeho výklad je čistě v pravomoci příslušných vnitrostátních orgánů.
Ani námitka nicotnosti správních rozhodnutí nemá zásadní význam pro posouzení ústavnosti postupu Nejvyššího soudu. Ten, protože se pohyboval v řešení problematiky podléhající unijnímu právu, musel vycházet ze stanoviska ESD, který v bodě 71 odůvodnění shora citovaného rozhodnutí výslovně uvedl, že "požadavky právní jistoty vyžadují, aby i protiprávní akt mohl mít za určité situace legálně některé právní důsledky a aby totéž platilo i pro vnitrostátní rozhodnutí přijatá na základě právních předpisů Společenství, které na území některých členských států nelze uplatňovat vůči jednotlivcům z toho důvodu, že nebyly řádně vyhlášeny v Úředním věstníku Evropské unie v úředním jazyce dotyčných států, s výjimkou těch rozhodnutí, která byla k datu tohoto rozsudku napadena opravným prostředkem v rámci správního nebo soudního řízení". K tomu lze pouze dodat, že obě rozhodnutí celní správy byla vydána v roce 2004, konkrétně první dne 8. 9. 2004 a druhé 11. 10. 2004, a ani jedno nebylo napadeno žádným opravným prostředkem. Rozhodnutí ESD pak bylo vyneseno až 11. 12. 2007, tedy tři roky po vydání obou správních rozhodnutí. Ústavní soud nemá pochybnosti o relevanci závěrů Nejvyššího soudu v tom smyslu, že rozhodnutí o doměření daně nemá represivní povahu, neboť nejde o sankci za nedodržení zákonem stanovené povinnosti, ale pouze o realizaci zákonem stanovené povinnosti platit daň. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani to, že v daném případě bylo o povinnosti zaplatit daň rozhodnuto podle v té době neúčinného předpisu, neboť tato chyba nečiní z takovéhoto rozhodnutí automaticky sankci. Ústavní soud uznává, že stěžovatelka zaplatila daně, které platit podle v té době účinných předpisů platit neměla, ale na druhé straně nelze přehlédnout, že se od počátku účinně proti rozhodnutím celní správy nebránila, ač k obraně prostor v podobě opravných prostředků měla. Zde platí zásada, že každý si musí střežit svá práva a pokud tak nečiní, musí za takovou nečinnost nést důsledky.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že Nejvyšší soud svá rozhodnutí řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem, v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, odůvodnil, srozumitelně a logicky přitom uvedl, jakými úvahami se řídil a jaká ustanovení právních předpisů použil pro posouzení zjištěného skutkového stavu. Skutečnost, že dospěl k odlišným závěrům, než jsou ty, které opakovaně předkládá stěžovatelka, není sama o sobě porušením jeho práv.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu