ECLI:CZ:US:2013:2.US.1922.13.1
sp. zn. II. ÚS 1922/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Jaroslava Fenyka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti společnosti No. 200, s. r. o., se sídlem V Kopečku 81, 500 03 Hradec Králové, zastoupené JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem se sídlem Střelecká 437, 500 02 Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 3. 2013 č. j. 47 Co 245/2012-280, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, zejména práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 Listiny.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, byla jádrem sporu před obecnými soudy otázka, zda mezi žalobkyní a stěžovatelkou (v řízení před obecnými soudy v postavení žalované) došlo k uzavření smlouvy na nákup slunečních brýlí. Dle tvrzení žalobkyně tato smlouva uzavřena byla, stěžovatelce proto zaslala zboží a žalobou se poté domáhala zaplacení kupní ceny. Okresní soud v Hradci Králové v rozsudku ze dne 28. 7. 2010 došel k závěru, že k uzavření kupní smlouvy nedošlo, a žalobu proto zamítl. Krajský soud v Hradci Králové jakožto soud odvolací následně toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Důvodem zrušení prvostupňového rozhodnutí bylo podle krajského soudu nedostatečné poučení žalobkyně stran její povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní. Okresní soud rozsudkem ze dne 11. 5. 2012 žalobu opět zamítl.
Odvolací soud se však se závěry nalézacího soudu neztotožnil a rozsudek změnil tak, že je stěžovatelka povinna zaplatit žalobci částku 44 625 Kč s příslušenstvím.
Stěžovatelka proti tomuto rozhodnutí podala ústavní stížnost. V ní namítá řadu pochybení, kterých se měl odvolací soud dopustit nejen v napadeném rozsudku, nýbrž i v předchozím zrušovacím usnesení. Podle stěžovatelky byli účastníci nalézacím soudem poučeni dostatečně, pročež ke zrušení prvostupňového rozhodnutí nebyl důvod. Odvolací soud se také nepřípustně zabýval důkazy žalobkyně, které byly předloženy prvně až v odvolacím řízení, a nahrazoval její procesní pasivitu při obstarávání důkazů. Odvolací soud měl dále pochybit, pokud nevzal do úvahy zjevnou nevěrohodnost výpovědi jednoho ze svědků. Stěžovatelčina ústavně zaručená práva měla být porušena i nepřipuštěním řady otázek, které stěžovatelka chtěla tomuto svědkovi položit, a neprovedením některých stěžovatelkou navrhovaných důkazů. Stěžovatelka poukazuje i na to, že soud při svém rozhodování bral do úvahy důkazy, které nebyly předmětem důkazního řízení, a stěžovatelka se tak k nim nemohla vyjádřit. Odvolacímu soudu je také vyčítáno, že během řízení nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav, včetně data údajného uzavření smlouvy. Soud navíc nevysvětlil, na základě čeho došel k závěru o splatnosti kupní ceny do 6 měsíců od vystavení faktury. Některé další závěry soudu jsou pak údajně v rozporu s obsahem spisu, jako např. tvrzení, že stěžovatelka před soudem prvního stupně nenamítala nevěrohodnost jednoho ze svědků. Soud konečně pochybil v tom, že žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení ve výši zhruba dvojnásobku žalované částky. Nebylo přitom přihlédnuto k tomu, že žalobkyně proti stěžovatelce účelově podala několik oddělených žalob, ačkoli tyto mohly být spojeny do žaloby jediné. Při rozhodování o nákladech za právní zastoupení byla navíc použita Ústavním soudem zrušená vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších vyhlášek.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a přezkum nad jejich činností mu proto v rovině jednoduchého práva nepřísluší. Zásah Ústavního soudu připadá do úvahy pouze v případech, kdy postupem obecných soudů došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní soud však v posuzovaném případě takové pochybení nespatřuje.
Vzhledem k námitkám uplatněným v ústavní stížnosti, z nichž většina postrádá ústavněprávní rozměr, se Ústavní soud zabýval především tím, zda odvolací soud své kroky náležitě odůvodnil a zda aplikace jednoduchého práva nepředstavovala zřejmý exces. Podle Ústavního soudu je přitom napadené rozhodnutí přes dílčí nedostatky odůvodněno jako celek dostatečně - je z něj jasně patrné, na základě jakých skutečností soud přistoupil k aplikaci předmětných podústavních předpisů (přičemž tato aplikace nejeví známky excesu), jak byly hodnoceny provedené důkazy, které důkazy soud považoval za podstatné a proč, stejně jako proč nebylo dle jeho názoru nutno přistupovat k dalším navrhovaným důkazům.
Ke konkrétním námitkám je možno pouze konstatovat, že odůvodnění usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zrušeno původní prvostupňové rozhodnutí, je přesvědčivé a z ústavního hlediska mu nelze nic vytknout. Krajský soud účastníkům vysvětlil, jaké nedostatky v poučení soudu prvního stupně spatřoval a proč jsou tyto nedostatky pro probíhající řízení podstatné. Stěžovatelka se přitom v ústavní stížnosti omezuje na strohé konstatování, že účastníci byli poučeni dostatečně. Tato argumentace však zjevně nemůže proti odůvodnění daného rozhodnutí obstát. Pochybení Ústavní soud nespatřil ani v připuštění nových důkazů, neboť přípustnost důkazů (neuplatněných před soudem prvního stupně) zpochybňujících věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá prvostupňové rozhodnutí, vyplývá z §205a občanského soudního řádu.
Za ústavně konformní pak Ústavní soud považuje také odůvodnění napadeného rozsudku, včetně odůvodnění nepřipuštění některých ze stěžovatelkou navrhovaných důkazů. Tyto přitom z velké části korespondují se stěžovatelčinými otázkami pokládanými jednomu ze svědků, jež odvolací soud taktéž nepřipustil. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, jaké důvody krajský soud vedly k zamítnutí navrhovaných důkazů, přičemž Ústavní soud se s učiněnými závěry ztotožňuje. Stěžovatelkou navrhované důkazy totiž mířily ke zjištění skutečností pro výsledek řízení nepodstatných (např. typ dodaného zboží), případně skutečností v průběhu řízení již dostatečně objasněných. Se stěžovatelkou lze částečně souhlasit potud, že v rozhodnutí není výslovně uvedeno, proč byl zamítnut důkaz předložením výpisu z internetových stránek žalobkyně. Z ústavní stížnosti je možno dovodit, že tento důkaz byl navrhnut za účelem zpochybnění pravosti podpisu (který měl náležet osobě, jež jednala za stěžovatelku) na objednávkovém formuláři, jelikož z důkazu mělo vyplynout, že obchodní zástupce žalobkyně (a zároveň jeden z hlavních svědků) je odborným konzultantem pro dalekohledy a mikroskopy, na základě čehož by mohl být schopen podpis zfalšovat. Krajský soud se však otázkou autenticity podpisu zabýval velmi důkladně a speciálně k možnosti falzifikace se vyjádřil i znalec z oboru písmoznalectví, podle něhož podpis na formuláři známky falzifikace nejeví. Jelikož stěžovatelkou navrhovaný důkaz ve skutečnosti vůbec nezpochybňoval autenticitu podpisu, nýbrž měl pouze dokládat, že zaměstnanec žalobkyně má jeden z několika potřebných předpokladů pro jeho padělání (zkušenost s mikroskopy), je naprosto logické, že krajský soud takovýto důkaz neprovedl. Soud se sice návrhu tohoto důkazu v rozhodnutí přímo nevěnoval, uvedl ovšem, že pravost podpisu byla zjištěna dostatečným způsobem, z čehož vyplývá i nadbytečnost výše uvedeného důkazního materiálu. Pokud jde o metodu podsvícení, s níž se soud údajně taktéž nevypořádal, je nutno připomenout, že zmiňovaný znalec se (v odpovědi na otázku zástupce stěžovatelky) konkrétně vyjádřil i k této metodě, která však podle něj vyžaduje mimořádné technické i písařské schopnosti. Krajský soud poté v rozsudku uvedl, že podle znaleckého posudku podpis nevykazuje znaky zfalšování, přičemž se znalec vypořádal se všemi námitkami žalované. Podle Ústavního soudu by již bylo nadbytečné v rozsudku vypisovat všechny dílčí závěry znalce, které jsou ostatně stěžovatelce dobře známy.
Stěžovatelka dále namítala, že soud argumentoval důkazy, které nebyly předmětem důkazního řízení. Z napadeného rozhodnutí je však zřejmé, že soud postavil své rozhodnutí pouze na v řízení provedených důkazech. Pokud jde o tvrzení soudu, že i v dalším sporu mezi totožnými účastníky se znalec přiklonil k autenticitě podpisu, bylo tím pouze vysvětleno, proč soud nepřistoupil k jednomu z navržených důkazů, rozhodnutí ve věci samé však na něm nestavělo. Stěžovatelka totiž žádala předložení dalších podpisů ke srovnání, jelikož v jiném řízení měl jiný znalec konstatovat, že podpis osoby, jejíž podpis byl v řízení zkoumán, je psán dvoutahovým způsobem, zatímco podle znalce ustanoveného v tomto řízení je psán jedním tahem. Ústavní soud považuje postup soudu, který v odůvodnění vysvětlil, že pravost podpisu byla prokázána dostatečně, přičemž i v jiném řízení se znalec přiklonil k pravosti podpisu, za zcela adekvátní. Logickým způsobem tím bylo vysvětleno, proč je navrhovaný důkaz nadbytečný. Soud zároveň výslovně uvedl, že pravost podpisů na listinách nesouvisejících s předmětným případem nemůže dokazování v nyní projednávané věci ovlivnit.
Ohledně dokazování Ústavní soud konečně dodává, že odvolací soud náležitě vysvětlil, proč sám přistoupil k opatření potřebných srovnávacích materiálů v podobě dalších verzí podpisu, jehož autenticita se prokazovala, a proč tedy tento postup nelze považovat za narušení principu rovnosti stran.
Pokud stěžovatelka namítá, že odvolací soud nesprávně tvrdil, že z její strany nebyla v průběhu řízení před soudem prvního stupně namítána nevěrohodnost svědka Marka, lze s touto námitkou částečně souhlasit, jelikož nevěrohodnost jeho výpovědi byla uvedena v písemném závěrečném návrhu. Stěžovatelka nicméně nikterak nevysvětluje, jak mělo být tímto pochybením zasaženo do jejích ústavně zaručených práv. Uvedená věta byla pouze součástí popisu dosavadního průběhu řízení (jako jedno z vysvětlení, proč okresní soud nepostupoval v souladu s požadavkem na předvídatelnost rozhodování) a žádné rozhodnutí se od ní neodvíjelo. Nelze nadto přehlédnout, že ačkoli stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že nevěrohodnost svědka Marka namítala již při jednání dne 21. 7. 2010, je toto tvrzení nepravdivé. Právě během tohoto jednání stěžovatelka výslovně uvedla, že o věrohodnosti svědka Marka nepochybuje, což Ústavní soud mohl ověřit ve stěžovatelkou přiloženém protokolu. Po tomto jednání již následovaly pouze písemné závěrečné návrhy, lze tedy s odvolacím soudem souhlasit, že okresní soud nejednal v souladu s požadavkem předvídatelnosti rozhodnutí, pokud žalobkyni se svým náhledem na věrohodnost svědka neseznámil.
K dalším námitkám týkajícím se věci samé lze stručně poznamenat, že posouzení věrohodnosti výpovědí svědků je věcí obecných soudů, stejně jako řádné zjištění skutkového stavu, jež Ústavní soud nicméně považuje za dostatečné. Jestliže stěžovatelka namítá, že odvolací soud bez vysvětlení stanovil datum uzavření smlouvy na 29. 1. 2006, není ani tento argument ústavně relevantní. Je pravda, že v rozhodnutí se jedenkrát uvádí datum 29. 1. 2006, v ostatních případech je však uvedeno (a řádně vysvětleno) datum 26. 1. 2006, od nějž se i odvíjí konečné rozhodnutí. Ojedinělé uvedení špatného data tak nemá žádný význam, přičemž se jedná pravděpodobně o překlep. Pozdější datum by ostatně bylo pro stěžovatelku výhodnější. Stran zjištění skutkového stavu Ústavní soud pro úplnost uvádí, že závěr o splatnosti kupní ceny do šesti měsíců od vystavení faktury krajský soud dovodil z výpovědi svědka (obchodní zástupce žalobkyně), což je v napadeném rozhodnutí výslovně uvedeno, stejně jako je v něm uvedeno, proč soud této výpovědi uvěřil.
Druhý okruh stěžovatelčiných námitek se týká nákladů řízení. Ústavní soud přitom ustáleně judikuje, že posuzování okolností důležitých pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je zásadně kompetencí obecných soudů. Zásah Ústavního soudu připadá do úvahy zcela výjimečně, a to v případě procesního excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva, nýbrž by měl již charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2210/11 ze dne 30. 8. 2011). Ústavní soud tedy přistupuje k přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení značně rezervovaně, což je dáno také tím, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ani zde důvod ke kasačnímu rozhodnutí neshledal. Je sice pravda, že náklady řízení dosáhly zhruba dvojnásobku částky, jež byla předmětem sporu, což bylo ovšem dáno především složitostí případu (z hlediska zjištění skutkového stavu) a délkou řízení. Podle Ústavního soudu tudíž stanovená částka není zjevně nepřiměřená. Odvolací soud se dostatečně vyjádřil i k námitce stěžovatelky, podle níž žalobkyně účelově podala vícero žalob, ačkoli mohla své nároky spojit do žaloby jediné. Jak krajský soud uvedl, vzhledem k odlišným smluvním ujednáním, jež byly předmětem sporů mezi účastníky, nelze vynaložené náklady v jednotlivých řízeních považovat za neúčelné. Ústavní soud neshledává tento názor neopodstatněným či excesivním. Zde uvedené samozřejmě neznamená, že soudy nemohou v dalších řízeních mezi týmiž účastníky vzít do úvahy výši již přiznaných nákladů a zvážit, zda i v těchto dalších řízeních byly vzhledem k možné podobnosti sporů vynaložené náklady účelné či zda neexistují jiné důvody pro případné snížení přiznané částky.
Na vyřčených závěrech nic nemění ani fakt, že odvolací soud postupoval podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. Krajský soud totiž napadené rozhodnutí vydal ještě před zrušením tohoto právního předpisu, k němuž došlo nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 ze dne 17. 4. 2013. Aplikace předmětné vyhlášky před jejím zrušením přitom sama o sobě protiústavní není (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2700/12 ze dne 30. 4. 2013), přičemž to, zda její aplikací přece jen nedošlo k zásahu do základních práv a svobod účastníků, je nutno posuzovat v každém jednotlivém případě zvlášť. Jak už ovšem bylo řečeno, rozhodnutím o nákladech řízení v projednávané věci do stěžovatelčiných základních práv zasaženo nebylo.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Soudkyně Dagmar Lastovecká, uvedená v akceptačním dopise k této ústavní stížnosti, byla v souladu s rozvrhem práce Ústavního soudu (přístupný na www.usoud.cz) nahrazena soudcem Jaroslavem Fenykem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2013
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu