ECLI:CZ:US:2013:2.US.193.12.1
sp. zn. II. ÚS 193/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti Jany Halouzkové, zastoupené advokátem JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem, Poštovská 8c, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 10. 2011 č.j. 28 Cdo 2685/2011-266 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2010 sp. zn. 18 Co 137/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí krajského soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že oprávněné osoby, mezi nimi i stěžovatelka, nejsou vlastníky v rozhodnutí specifikovaných pozemků, avšak za nevydané pozemky mají právo na náhradu. Rovněž požaduje zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto její dovolání jako nepřípustné.
Stěžovatelka je právní nástupkyní paní Berty Schmidtové, která jako oprávněná osoba ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, vznesla nárok na vydání pozemků v Brně. V průběhu řízení před odvolacím soudem stěžovatelka změnila odvolání podané její právní předchůdkyní v tom smyslu, že se již nebránila nárokům ostatních oprávněných osob na vydání podílu na předmětných nemovitostech. Poukázala nicméně na to, že nemovitosti měly být fyzicky vydány oprávněným osobám namísto přiznání náhrady za nevydané nemovitosti, protože vydání řady z nich nebránila žádná překážka.
Stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas s názorem soudu, dle nichž rozsah znovu projednání věci podle ust. §244 a násl. o.s.ř. je dán obsahem žaloby a lze jej měnit jen do uplynutí lhůt k jejímu podání.
Dle názoru stěžovatelky byl dán prostor pro přezkum rozsudku soudu prvního stupně nad rámec podané žaloby ve smyslu podání, jímž navrhovala změnu podaného odvolání. Poukazuje na ustanovení §153 odst. 2 o.s.ř. a na ustanovení §212 písm. d) a §212a odst. 1 o. s. ř. Stěžovatelka má za to, že zákon stanoví, jakým způsobem se vypořádávají restituční nároky oprávněných osob, a to primárně vydáním restituovaného majetku a teprve za situace, že tomu není možné, lze přistoupit k vydání pozemků náhradních nebo k poskytnutí peněžitého plnění. Soud prvního stupně i soud odvolací mohly a měly přihlédnout ex lege k neexistenci překážky pro vydání původních pozemků, resp. mohly aktivně přistoupit k ověření existence překážky pro jejich vydání. Přiznání nároku na vydání pozemků je otázkou podstatnou, neboť hodnota pozemků je značná a nelze očekávat, že by se eventuální náhrada svou reálnou výší rovnala více než zlomku jejich tržní ceny.
V další části své argumentace stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že její právní předchůdkyně, paní Berta Schmidtová, byla v roce 1999 zbavena způsobilosti k právním úkonům a jejím právním zástupcem byl posléze ustanoven pan Rainer Unterstaller, který tuto činnost vykonával až do její smrti v roce 2008. Podání žaloby a vedení soudního řízení za zastoupeného není běžnou záležitostí při správě jeho majetku a je třeba, aby byl takový úkon schválen soudem. Jelikož soud takový úkon neschválil, nebyl opatrovník, pan Unterstaller, oprávněn udělit procesní plnou moc k vedení řízení jménem Berty Schmidtové a rovněž nebyl oprávněn jejím jménem podat odvolání. B. Schmidtové, která nebyla pro nezpůsobilost k právním úkonům schopna před soudem jako účastník samostatně jednat, nebyl soudem pro toto řízení ustanoven opatrovník. Soud tak až do jejího úmrtí jednal jako s účastníkem s osobou, která neměla procesní způsobilost, resp. s jejím zástupcem, který k jejímu zastupování nebyl oprávněn. Vzhledem k tomu, že nebyly splněny podmínky řízení, řízení nemělo proběhnout a o věci nebylo možno meritorně rozhodnout.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).
Ústavní soud předesílá, že obdobnou ústavní stížností téže stěžovatelky se shodnou skutkovou i právní argumentací se již zabýval ve svých rozhodnutích sp. zn. IV. ÚS 3610/11 a sp. zn. III. ÚS 364/12, přičemž od závěrů zde uvedených nemá důvod se odchylovat, a proto obdobně uvádí:
Stěžovatelka ve svém podání poukazuje na ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř., podle něhož může soud překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, přičemž však opomíjí tu skutečnost, že jednak nevystupovala v roli žalobce, čímž se nepodílela na formulaci žalobního petitu, a jednak dané ustanovení nezakládá povinnost soudu přisoudit účastníkům něco jiného nebo více. Jedná se pouze o možnost, která náleží do diskrece soudu. V jejím nevyužití nelze spatřovat porušení základních práv stěžovatelky, neboť je to především žalobce, kdo určuje předmět sporu. Z předložených listin je přitom zřejmé, že žalobci se v daném případě domáhali přiznání práva na náhradu za pozemky, které jim v rámci restitučního řízení nemohly být vydány. (Proti rozhodnutí soudu prvého stupně žalobci odvolání nepodali.)
Výše uvedená dispoziční zásada, vyjádřená v prvostupňovém řízení v ustanovení §153 odst. 2, nalézá svůj odraz v rámci odvolacího řízení v ustanovení §212 o. s. ř. Z ústavní stížností napadeného rozsudku krajského soudu vyplývá, že se možností aplikace citovaného ustanovení zabýval, ovšem oproti stěžovatelce dospěl k závěru, že ani ve výjimečných případech daných ustanovením §212 o. s. ř. nelze věc v odvolacím řízení přezkoumat a rozhodnout nad rámec žaloby. Odvolací soud tak přezkoumal napadený rozsudek pouze ohledně existence restitučního nároku žalobců, v čemž lze dle náhledu Ústavního soudu spatřovat postup ústavně konformní. Stejně tak lze k obdobným závěrům dospět i při posuzování závěrů krajského soudu stran oprávnění stěžovatelky domáhat se odvoláním pro žalobce lepšího práva.
K další námitce stěžovatelky, dle níž soud neměl jednat s její právní předchůdkyní nemající procesní způsobilost, resp. s jejím zástupcem, Ústavní soud uvádí, že podle ust. §107 odst. 4 o. s. ř. musí ten, kdo podle pravomocného usnesení nastoupil do řízení na místo účastníka, který ztratil způsobilost být účastníkem řízení, přijmout stav řízení, který tu je v době jeho nástupu do řízení.
Ústavní soud uzavírá, že odvolací i dovolací soud se dostatečně vypořádaly s námitkami stěžovatelky, svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud dodává, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. V projednávaném případě Ústavní soud neshledal důvod pro to, aby mohl zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu