ECLI:CZ:US:2013:2.US.194.13.1
sp. zn. II. ÚS 194/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Stanislava Trčky, zastoupeného JUDr. Alešem Jiráskem, advokátem se sídlem Nekázanka 880/11, Praha 1, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 10. 2012 č. j. 4 Cmo 310/2012-270 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2012 č. j. 27 Cm 317/2009-235, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 1. 2013, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, jimiž mělo být porušeno jeho ústavní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz vydaný stejným soudem pod č. j. 27 Cm 317/2009-100 ze dne 10. 12. 2010 (výrok I.) a dalšími výroky II. a III. bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Soud prvního stupně tak rozhodl o námitkách stěžovatele proti směnečnému platebnímu rozkazu, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci částku 2 500 000 Kč s příslušnými úroky z prodlení a směnečnou odměnu ve výši 8 250 Kč. O odvolání stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Olomouci dalším napadeným rozsudkem, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení.
Stěžovatel namítá, že napadené rozsudky nejsou řádně a přesvědčivě odůvodněny; soudy se náležitě nevypořádaly se všemi relevantními námitkami a argumenty. Odkazuje přitom na judikáty Ústavního soudu, týkající se dokazování, hodnocení důkazů a přezkoumatelnosti rozhodnutí obecných soudů. Dle jeho přesvědčení dospěl soud prvního stupně k nesprávným skutkovým zjištěním ohledně povahy směnečné listiny, v důsledku čehož věc nesprávně právně posoudil. Jeho mylný právní názor o charakteru směnečného blanketu se pak negativně promítnul do hodnocení důvodnosti směnečných námitek. Stěžovatel považuje úsudek soudu o povaze sporné směnky za objektivně racionálně neakceptovatelný, přičemž má za to, že skutkový závěr o tom, že směnka měla povahu "hotové" listiny není řádně odůvodněn a je v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Prvostupňový soud se nevypořádal se všemi argumenty a poznatky plynoucími z provedeného dokazování, nezabýval se rozpory mezi důkazy a neučinil relevantní skutečnosti předmětem komplexních hodnotících úvah (to se týká zejména tvrzené neexistence ujednání o doplnění obsahu blankosměnky). V konečných důsledcích soud poskytl ochranu účastníkovi, který jednal vědomě ke škodě stěžovatele. Stěžovatel napadá i závěr odvolacího soudu, že obsah odvolacích námitek nekoresponduje se skutečnostmi uvedenými ve směnečných námitkách, neboť má za to, že pod vlivem nových skutečností pouze zpřesnil své původní námitky. Nesouhlasí ani s tím, jak soudy hodnotily námitku o nedostatku aktivní legitimace žalobce.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Stěžovatel ovšem zcela pomíjí postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy), jehož úkolem není zjišťování a hodnocení skutkového stavu či výklad práva a jeho aplikace v konkrétní řešené věci. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody stěžovatele v důsledku takové interpretace právních předpisů, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (srov. nález sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Nic takového však v posuzovaném případě zjištěno nebylo.
Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že součástí práva na spravedlivý proces je i povinnost soudu zabývat se návrhy a námitkami účastníků řízení; pro uplatnění těchto procesních práv je ovšem nezbytné, aby účastníci řízení zachovali zákonem stanovený postup, tj. především aby své námitky předložili včas, jestliže tak zákon stanoví. Povinnost respektovat procesní předpis (občanský soudní řád) totiž nestíhá toliko soudy, ale i účastníky řízení. V projednávané věci soudy postupovaly v souladu s ustanovením §175 odst. 4 o. s. ř., pokud nepřihlédly k dodatečně vzneseným námitkám stěžovatele a neprovedly k nim navrhované důkazy. Jejich právní názor, jímž odmítly hodnotit stěžovatelem tvrzenou dohodu o vyplnění směnky za situace, kdy v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu bylo naopak argumentováno tím, že žádná dohoda o vyplnění směnky mezi remitentem a stěžovatelem uzavřena nebyla, tedy není projevem svévole, jak tvrdí stěžovatel.
Směnečné řízení je zvláštním typem řízení, v němž se uplatňuje zásada koncentrace námitek; to znamená, že k námitkám vzneseným po zákonem stanovené lhůtě již přihlížet nelze. Soud bere v úvahu jen ty námitky, které byly včas uplatněny, a jen z jejich hlediska posuzuje obsah napadeného směnečného platebního rozkazu. Je tomu tak proto, že v námitkovém řízení se nerozhoduje o žalobním návrhu, neboť o tom již soud rozhodl směnečným platebním rozkazem, ale posuzuje se důvodnost obrany žalovaného proti vydanému směnečnému platebnímu rozkazu, jak je dána obsahem námitek.
S ostatními relevantními námitkami, které stěžovatel opakuje i v ústavní stížnosti, včetně tvrzení o nedostatku aktivní legitimace žalobce, se soudy obou stupňů podrobně a přesvědčivě vypořádaly. V tomto směru by bylo nadbytečné, aby Ústavní soud jejich skutkové a právní závěry, vyvozené z řádně provedeného dokazování, opakoval či doplňoval, a proto postačí, když odkáže na ústavně konformní odůvodnění obou napadených rozhodnutí. Pokud obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.
Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy, běžné právo aplikovaly ústavně konformním způsobem a nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces. Nebyl tak shledán žádný důvod k vydání kasačního nálezu.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu