ECLI:CZ:US:2013:2.US.2048.12.1
sp. zn. II. ÚS 2048/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti Tomáše Peciny, zastoupeného JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 1535/4, proti postupu Vrchního soudu v Praze ve věci odvolání proti výrokům III. a IV. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 28. 1. 2011 ve věci sp. zn. 36 C 1/2006, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel projednávanou ústavní stížností brojí proti postupu Vrchního soudu v Praze, v jehož důsledku dochází k průtahům v řízení o odvolání proti v záhlaví označenému rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, čímž mělo dojít k porušení ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Předmětné odvolání podal stěžovatel dne 1. 3. 2011, a protože vrchní soud během jednoho roku od podání odvolání o stěžovatelově opravném prostředku nerozhodl, podal stěžovatel dne 7. 3. 2012 návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle ustanovení §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Jelikož stěžovatel ke dni podání ústavní stížnosti (2. 6. 2012) navzdory existenci zákonných lhůt neobdržel reakci na toto své podání (pročež nebylo ani zřejmé, zda byla věc vrchním soudem postoupena Nejvyššímu soudu), považoval stěžovatel za jedinou možnost podat ústavní stížnost, neboť se domnívá, že v projednávané věci dochází k nepřípustným průtahům v řízení.
K žádosti Ústavního soudu vrchní soud ve vyjádření ze dne 9. 7. 2012 uvedl, že ve věci odvolacího řízení stěžovatele vedeného pod sp. zn. 3 Co 56/2011 soudkyně JUDr. Milena Opatrná, jíž byl spis v souladu s rozvrhem práce přidělen, na stěžovatelovu žádost o určení lhůty odpovídajícím způsobem nezareagovala. Spis nebyl v zákonné lhůtě předložen Nejvyššímu soudu, a soudkyně nezvolila ani postup dle ustanovení §174a odst. 3 věta druhá zákona o soudech a soudcích. V závěru svého vyjádření vrchní soud konstatuje, že jeho předseda rozhodl o podání návrhu na zahájení kárného řízení vůči jmenované soudkyni. K žádosti o sdělení stavu řízení vrchní soud v přípisu ze dne 18. 2. 2013 uvedl, že předmětný spis se od 25. 6. 2012 nachází u Nejvyššího soudu vzhledem k uplatněné námitce podjatosti.
Obě vyjádření vrchního soudu byla stěžovatelovu právnímu zástupci zaslána dne 6. 3. 2013 k eventuální replice; práva repliky však stěžovatel nevyužil.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím nebo postupem těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích uvádí, že právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, respektive právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě je nedílnou součástí práva na spravedlivý proces garantovaného ustanovením čl. 36 odst. 1 ve spojení s ustanovením čl. 38 odst. 2 Listiny a ustanovením čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Průtahy v řízení či nečinnost orgánu veřejné moci jsou přitom Ústavním soudem hodnoceny jako jiný zásah orgánu veřejné moci, přičemž k pojmovému vymezení jiného zásahu orgánu veřejné moci ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se vyslovuje tak, že "zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci, neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici ochrana daná celým právním řádem republiky" (viz nález ve věci sp. zn. III. ÚS 62/95, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 4, str. 243).
Domáhá-li se ústavněprávní ochrany účastník soudního řízení, které v době podání jeho ústavní stížnosti probíhá, a podstatou stížnostního petitu je zamezení časovým prodlevám, tak v případě vyhovění ústavní stížnosti Ústavní soud svým nálezem ve smyslu ustanovení §82 odst. 3 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, konstatuje porušení práva stěžovatele a současně zákaz orgánu veřejné moci porušovat, respektive pokračovat v porušování ústavně zaručeného práva navrhovatele a případně přikáže, aby v konkrétní věci orgán veřejné moci (neprodleně) jednal, či aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením.
V projednávané věci je zřejmé, že Ústavní soud dle ustanovení §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu postupovat nemůže, neboť vrchní soud - vůči němuž ústavní stížnost petitorně směřuje - nejpozději ode dne 25. 6. 2012, kdy byl předmětný soudní spis doručen Nejvyššímu soudu, právo stěžovatele garantované ustanovením čl. 38 odst. 2 Listiny neporušuje. Za této situace proto Ústavní soud nemůže vrchnímu soudu zakázat pokračovat v průtazích řízení, neboť v danou dobu nejsou případné průtahy v řízení přičitatelné vrchnímu soudu. Tato skutečnost samozřejmě nic nemění na tom, že předchozí postup vrchního soudu, a to i prizmatem vyjádření tohoto soudu ze dne 9. 7. 2012, závěr o předchozích průtazích v řízení jednoznačně nasvědčuje.
Z důvodu subsidiárního charakteru institutu ústavní stížnosti Ústavní soud nicméně v projednávané věci nepřikročil k výroku o porušení stěžovatelova práva zakotveného v ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť takový výrok (jemuž by muselo předcházet adekvátní "dokazování") je třeba chápat v daném kontextu za předčasný. Z obsahu ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatele nebrojí pouze proti průtahům v řízení o jeho odvolání (petitorně však z podstaty věci ano), nýbrž rovněž proti délce předmětného řízení jako celku. Otázka průtahů řízení tedy může být orgány veřejné moci v budoucnu ještě řešena v rámci řízení o odpovědnosti státu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb.; akademický výrok o porušení ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny by tak mohl sloužit pouze jako podklad pro toto odškodňovací řízení, prizmatem zásady subsidiarity proto není namístě k takovému výroku přistupovat již v rámci rozhodnutí o projednávané ústavní stížnosti.
Pro úplnost je třeba dodat, že stěžovateli samozřejmě zůstává otevřena nejen možnost iniciace řízení kompenzační povahy, nýbrž rovněž možnost iniciace řízení preventivní povahy v podobě podání další ústavní stížnosti v případě, pokud by některý z rozhodujících soudů opět setrval po určitou relevantní dobu v řízení nečinný.
Ústavní soud z uvedených důvodů návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu