ECLI:CZ:US:2013:2.US.2066.11.2
sp. zn. II. ÚS 2066/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti JUDr. Blanky Bláhové, advokátky, zastoupené JUDr. Evženem Bokotejem, advokátem se sídlem Dlážděná 4, Praha 1, proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 19. 5. 2011 č. j. 1 VZT 379/2007-104 a usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 1. 4. 2011 sp. zn. 1 KZV 7/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 7. 2011, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno její majetkové právo garantované čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve spojení s čl. 4 Ústavy České republiky. Stěžovatelka závěrům obou státních zastupitelství vytýká, že si neujasnily rozdíl v postavení zmocněnce ustanoveného soudem a zmocněncem, jehož si pro výkon práv zvolí poškozený a v důsledku toho nesprávně interpretovaly přiměřenost použití §151 odst. 6 tr. ř. při posuzování nároku zmocněnce na odměnu a náhradu hodových výdajů. Stěžovatelka je přesvědčena, že není důvod k tomu, aby odměna ustanoveného společného zmocněnce poškozených byla posuzována jinak, než odměna obhájce obviněného. Podle jejího názoru jí ustanovení §44 odst. 2 tr. ř. a §151 odst. 6 tr. ř. zakládá nárok na poskytnutí plnění, jež je součástí jejích majetkových práv požívajících ústavní ochrany.
Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že v trestní věci obviněného A. S. J. Illotta, stíhaného pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zákona soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 k návrhu státní zástupkyně rozhodla podle §44 odst. 2 tr. ř. tak, že poškození v této trestní věci mohou svá práva uplatňovat pouze prostřednictvím společného zmocněnce, kterým byla ustanovena stěžovatelka. Ta podala poté, co bylo trestní stíhání uvedeného obviněného zastaveno, návrh na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů podle §151 tr. ř. Městské státní zastupitelství v Praze napadeným usnesením návrh stěžovatelky zamítlo s tím, že náklady ustanoveného zmocněnce nese stát pouze za předpokladu, že poškozený osvědčí, že nemá dostatek prostředků, aby platil náklady vzniklé přibráním zmocněnce a že na jeho návrh o tom v přípravném řízení rozhodne soudce. V daném případě se tak nestalo a je proto věcí zmocněnce - advokátky, aby vzniklé náklady účtovala poškozeným. Stížnost stěžovatelky Vrchní státní zastupitelství v Praze dalším napadeným usnesením zamítlo jako nedůvodnou. Znovu zopakovalo, že v daném případě se postupuje v režimu ustanovení §44 odst. 2 tr. ř., kdy nepřipadá v úvahu, aby stát nesl náklady společným zmocněncem uplatňované.
Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je uvedena zvláštní kategorie návrhů zjevně neopodstatněných. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Tato specifická a relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Za zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud považuje rovněž takovou, v níž je předestřeno tvrzení o porušení ústavním pořádkem chráněného základního práva či svobody, které již dříve Ústavní soud v obdobné ústavní stížnosti posoudil a shledal neodůvodněným. Tak tomu je i v nyní projednávané věci.
Posuzovaná ústavní stížnost, respektive v ní uplatněné argumenty, jsou obdobné jako námitky již řešené Ústavním soudem v rámci ústavních stížností jiných společných zmocněnců poškozených, které byly již dříve odmítnuty jako zjevně neopodstatněné (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2883/10, sp. zn. II. ÚS 1738/12, sp. zn. IV. ÚS 1768/12, sp. zn. I. ÚS 1796/12, dostupné na http://nalus.usoud.cz), které byly již dříve odmítnuty jako zjevně neopodstatněné. V důsledku toho jsou obdobné i důvody, pro které nelze uplatněným námitkám stěžovatelky přisvědčit.
Jak již Ústavní soud uvedl v usnesení sp. zn. I. ÚS 1796/12 ze dne 1. 10. 2012 (v němž také shrnul závěry vyslovené ve shora citovaných obdobných věcech), nelze mít námitek proti závěru obecných soudů, že je zásadní rozdíl mezi rozhodnutím o výběru společného zmocněnce poškozených podle §44 odst. 2 tr. ř. a ustanovením zmocněnce nemajetnému poškozenému k návrhu tohoto poškozeného podle §51a tr. ř. Pouze na základě druhého ze jmenovaných rozhodnutí je takto ustanovený zmocněnec oprávněn zastupovat poškozeného a jeho odměnu a náhradu hotových výdajů hradí stát. Pokud jde tedy o určení společného zmocněnce dle §44 odst. 2 tr. ř., je takový zmocněnec povinen zastupovat poškozeného teprve na základě plné moci udělené mu poškozeným, a náklady zmocněnce stát nehradí. Takový výklad byl shledán ústavně souladným. Ústavní soud na uvedeném právním názoru nehodlá nic měnit s tím, že v řešení §44 odst. 2 tr. ř. shledává obdobu s řešením určení advokáta podle §18 odst. 2 zákona o advokacii.
Ústavní soud tedy neshledal, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky. Postupoval proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu