ECLI:CZ:US:2013:2.US.2138.12.1
sp. zn. II. ÚS 2138/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele Romana Künstlera, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Šťastným, advokátem, se sídlem Riegrova 12, 772 00 Olomouc, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 26. března 2012, č. j. 12 Co 76/2012-143, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 90 odst. 1 Ústavy České republiky.
2. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 26. března 2012, č. j. 12 Co 76/2012-143, změnil usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení o vypořádání společného jmění manželů zastaveno a žalobkyni byla uložena povinnost nahradit žalovanému (stěžovateli) náklady řízení ve výši 82.920 Kč a náklady státu ve výši 3.716,80 Kč, toliko ve výrocích o náhradě nákladů řízení tak, že určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a jak žalobkyně, tak i žalovaný jsou povinni zaplatit státu částku každý ve výši 3.858,40 Kč. Odvolací soud vyšel z toho, že řízení bylo zahájeno na základě návrhu žalobkyně, která však svoji žalobu vzala před prvním jednáním zpět [§96 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], a proto bylo řízení zastaveno. Zatímco soud prvního stupně dovodil, že to byla žalobkyně, kdo svým zpětvzetím zavinil, že řízení bylo zastaveno, přičemž důvodem zastavení nebylo chování žalovaného, a proto má žalovaný právo na náhradu nákladů vůči žalobkyni ve smyslu §146 odst. 2 o. s. ř., dospěl odvolací soud oproti soudu prvního stupně k závěru jinému a to, že z procesního hlediska nelze spatřovat zavinění ani na straně žalobkyně, ani na straně žalovaného, takže je třeba postupovat podle §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Odvolací soud konstatoval, že z obsahu spisu nelze dovodit, že by jedinou příčinou zpětvzetí žaloby bylo výlučně jednání žalobkyně, jak vyžaduje §146 odst. 2 věta první o. s. ř. Důvodem zpětvzetí žaloby totiž byla skutečnost, že žalovaný převedl pozemky, na nichž stojí nemovitosti ve společném jmění účastníků, na svoji matku. Příčinou zpětvzetí pak byla tato objektivní skutečnost, která nastala nezávisle na vůli žalobkyně.
II.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje průběh dosavadního řízení a jednotlivá v řízení vydaná rozhodnutí včetně ústavní stížností napadeného. Stěžovatel uvádí, že nesouhlasil se zastavením řízení soudem prvního stupně, přesto proti němu dále nebrojil a svoje odvolací námitky omezil toliko na výrok o náhradě nákladů řízení. Popisuje průběh jednání se žalobkyní ohledně vypořádání společného jmění a zdůrazňuje, že to byl on, kdo se snažil o dosažení mimosoudního řešení. Reakcí žalobkyně na tuto snahu mělo být podání, jak se ukázalo později, zbytečné žaloby. V ústavněprávní rovině dovozuje, že v dané věci nabyla otázka náhrady nákladů řízení ústavněprávní dimenzi, neboť se jedná o extrémní vybočení z pravidel upravujících řízení. Poukazuje na to, že to byla žalobkyně, která jej zavlekla do soudního sporu. Odporuje proto logickému chápání, pokud soud stěžovateli znemožnil se v soudním řízení jakkoliv bránit a docílit meritorního rozhodnutí. Dále rozporuje samotnou otázku zastavení řízení a polemizuje s argumentací odvolacího soudu, že zpětvzetí žaloby mohla žalobkyně učinit nezávisle na jeho vůli (viz §96 odst. 4 o. s. ř.).
III.
4. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
5. Argumentaci stěžovatele lze rozdělit do dvou okruhů. První okruh se týká otázky náhrady nákladů řízení a druhý otázky zastavení řízení. Ústavní soud při posuzování důvodnosti ústavní stížnosti musel mít v prvé řadě na zřeteli, že stěžovatel brojí proti rozhodnutí, které řeší právě otázku nákladů řízení. K rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabývá opakovaně se zdůrazněním, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 109/03, sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. I. ÚS 30/02 dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz či sp. zn. IV. ÚS 303/02, publ. in Sbírka nálezů a usnesení, sv. 27, str. 307). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu jednoduchého práva, a to i v případě, kdy by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval. Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavně právní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto naprosto výjimečné (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, str. 17, sp. zn. II. ÚS 598/2000, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 23, str. 23 a další).
6. V dané věci postavil odvolací soud svoje rozhodnutí na závěru, že procesní zavinění za zastavení řízení nelze spatřovat ani na straně žalobkyně, ani na straně žalovaného. Hlavním důvodem, proč neshledal procesní zavinění výlučně na straně žalobkyně, byla skutečnost, že stěžovatel převedl pozemky, na nichž stojí nemovitosti ve společném jmění, své matce. Vzhledem k tomu, že odvolací soud řádně odůvodnil, jaké skutečnosti jej vedly k aplikaci §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř., resp. neaplikace §146 odst. 2 věta první o. s. ř., ani se nejedná o svévolnou interpretaci nebo aplikaci relevantních předpisů, nelze považovat takové rozhodnutí, měřeno podhledem rozhodování o náhradě nákladů řízení, za extrémně excesivní, které by mohlo vést ke kasačnímu zásahu ze strany Ústavního soudu.
7. Námitkami ve vztahu k samotnému zastavení řízení se pak Ústavní soud nemohl vůbec zabývat, neboť stěžovatel je neučinil předmětem odvolacího přezkumu, a proto z pohledu Ústavního soudu nevyčerpal v tomto směru všechny prostředky, které mu k ochraně jeho práv náležely.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu