ECLI:CZ:US:2013:2.US.2148.13.1
sp. zn. II. ÚS 2148/13
Usnesení
Ústavní soud v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké rozhodl o ústavní stížnosti obchodní společnosti ARGEMON INVEST s. r. o., IČ 28067592, se sídlem v Českých Budějovicích, Dr. Stejskala 113/2, zastoupené JUDr. Zdeňkem Drtinou, Ph.D., advokátem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 30a, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. června 2013 č. j. 14 Co 162/2013-61, a výroku III usnesení Městského soudu v Brně ze dne 13. prosince 2012 č. j. 273 EC 175/2010-52, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která co do formálních náležitostí vyhovuje zákonu č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení svých základních práv, zejména práva na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným usnesením ze dne 13. 12. 2012 č. j. 273 EC 175/2010-52 Městský soud v Brně zastavil řízení o žalobě stěžovatelky ze dne 2. 1. 2010, kterou se domáhala zaplacení částky 1 022 Kč s příslušenstvím (výrok I). Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a že se stěžovatelce nevrací zaplacený soudní poplatek z návrhu na zahájení řízení ve výši 300 Kč (výrok III). Proti posledně uvedenému výroku rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, leč neúspěšně. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 3. 6. 2013 č. j. 14 Co 162/2013-61 v napadené části prvoinstanční rozhodnutí potvrdil.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právním názorem obecných soudů, podle něhož bylo třeba při vrácení poplatku v její věci postupovat podle §10 odst. 3 věty první zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění novely provedené zákonem č. 218/2011 Sb. Změna tohoto ustanovení se totiž dotkla rozsahu, v jakém se vrací zaplacený poplatek za řízení, který je splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnost, bylo-li řízení zastaveno před prvním jednáním. Zatímco podle jeho původního znění, účinného do 31. srpna 2011, se v těchto případech vracel uvedený poplatek v plné výši, nově se vrací snížený o 20 %, nejméně však o 1 000 Kč. Přechodné ustanovení čl. II bodu 1 věty první zákona č. 218/2011 Sb. stanoví, že za řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, což byl i případ řízení o žalobě stěžovatelky, se vybírají poplatky podle dosavadních právních předpisů, i když se stanou splatnými po dni nabytí účinnosti tohoto zákona. Obecné soudy se proto musely vypořádat s otázkou, zda toto přechodné ustanovení dopadá i na vrácení soudního poplatku, nebo zda se v tomto případě aplikuje právní úprava nová. Přiklonily se, s odkazem na rozhodnutí Rc 56/2012, ke druhému řešení. Stěžovatelka tento právní názor nesdílí a ztotožňuje se naopak s odlišnými právními závěry obsaženými v nálezu ze dne 18. prosince 2012 sp. zn. I. ÚS 3296/12, kterým Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti v obdobné věci. Domnívá se, že výklad obecných soudů se dotýká jejího legitimního očekávání, neboť není chráněno její právo, které jí zákon dával v době, kdy podávala žalobu. V projednávané věci by se podle jejího názoru měla uplatnit teze vyslovená v nálezu ze dne 6. února 2007 sp. zn. Pl. ÚS 38/06 (N 23/44 SbNU 279; 84/2007 Sb.), že v případě absence explicitních intertemporálních ustanovení, tj. za situace, kdy zákonodárce mlčí jak k otázce, zda je nárok podle předchozí úpravy zachován, tak k aplikovatelnosti nové úpravy, je třeba přijmout takový výklad, který šetří smysl a podstatu základního práva, v daném případě legitimní očekávání.
Nutno předeslat, že obdobným návrhem stěžovatelky, směřujícím proti rozhodnutí o nevrácení soudního poplatku ze žaloby o zaplacení peněžní částky z titulu neuhrazení jízdného a přirážky k jízdnému podané proti jiné žalované, se Ústavní soud aktuálně zabýval ve věci sp. zn. III. ÚS 1367/13; usnesením ze dne 13. 8. 2013 návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný. Argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti nyní posuzované je v podstatě identická. Druhý senát nezjistil nic, proč se od výroku uvedeného rozhodnutí odchýlit a ústavní stížnost taktéž vyhodnotil jako zjevně neopodstatněnou. Co do důvodů odkazuje v podrobnostech na usnesení sp. zn. III. ÚS 1367/13, jehož podstatné body zde takto rekapituluje:
Stěžovatelce je třeba přisvědčit, že v nálezu sp. zn. I. ÚS 3296/12 dospěl Ústavní soud ve skutkově i právně podobné věci k závěru, že pokud byla žaloba podána za určitého stavu právní úpravy, podléhá poplatková povinnost v celém jejím rozsahu, tedy včetně případného vrácení poplatku, právnímu režimu platnému a účinnému v době jejího podání. Soudní poplatek tudíž měl být za dané situace vrácen ve výši, v jaké byl uhrazen. Na těchto závěrech setrval Ústavní soud i v nálezech ze dne 14. února 2013 sp. zn. IV. ÚS 2116/12 a ze dne 23. dubna 2013 sp. zn. IV. ÚS 3727/12, v nichž se jednalo o obdobnou právní situaci (v prvním z nich byl dotčenému stěžovateli vrácen soudní poplatek snížený o částku 9 000 Kč, ve druhém o částku 112 374 Kč). Uvedené nicméně neznamená, že se tyto právní závěry bez dalšího uplatní i v posuzované věci. Nelze totiž opominout, že stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala vrácení soudního poplatku ve výši 300 Kč, tedy částky, kterou lze z hlediska její výše bez dalšího označit za bagatelní. Tato okolnost sama o sobě omezuje možnost vyhovění ústavní stížnosti pouze na případy mimořádně závažných pochybení [srov. např. usnesení ze dne 25. srpna 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), nález ze dne 17. března 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08 (N 59/52 SbNU 583), nález ze dne 21. listopadu 2011 sp. zn. IV. ÚS 1685/11 (N 198/63 SbNU 307), bod 33], které však zpravidla nemohou spočívat toliko v tvrzené nesprávnosti hodnocení skutkového stavu nebo jeho právního posouzení ze strany obecných soudů. Typickým případem, kdy Ústavní soud s ohledem na závažnost (neboli intenzitu) tvrzeného zásahu do základních práv a svobod nepřihlížel k tomu, zda se jednalo o bagatelní věc, byly v minulosti ústavní stížnosti brojící proti nesprávnému postupu soudu, v jehož důsledku se účastník řízení vůbec nedozvěděl o jeho zahájení a nemohl se tak před vydáním rozhodnutí ve věci samé, kterým bylo rozhodnuto v jeho neprospěch, ani vyjádřit k žalobě ani uplatňovat svá další procesní práva (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 1685/11, bod 33, nebo nález ze dne 11. června 2013 sp. zn. III. ÚS 272/13, bod 22).
Nález sp. zn. I. ÚS 3296/12 se sice rovněž týkal bagatelní věci, ale z této skutečnosti ještě nelze bez dalšího dovozovat, že v projednávané věci je rovněž dán prostor k vyjádření se k otázce ústavní konformity výkladu čl. II věty první zákona č. 218/2011 Sb. Na hodnocení závažnosti zásahu do základních práv má totiž v těchto případech vliv i skutečnost, zda ústavně nekonformní aplikace právní normy v konkrétní věci je pouze excesem při rozhodování soudů, nebo zda je důsledkem ustáleného výkladu dotýkajícího se velkého množství případů, při němž stěžovatel od počátku řízení neměl efektivní možnost domoci se jeho přehodnocení. Zatímco v prvním případě bude možné ústavní stížnosti v bagatelní věci vyhovět jen za předpokladu již zmíněného mimořádně závažného pochybení, ve druhém případě tak bude možné učinit i s ohledem na uvedený přesah. Za situace, kdy nebude vydán alespoň jeden nález, v němž by byl vysloven závazný právní názor Ústavního soudu stran ustáleného výkladu obecných soudů, by totiž byla ochrana dotčeného základního práva nebo svobody v řízení před obecnými soudy stěžovatele velmi obtížná, ne-li iluzorní. Pakliže takovýto právní názor (a to případně i opakovaně) byl nálezem Ústavního soudu vysloven a současně není dán důvod se domnívat, že není v převládající praxi obecných soudů respektován, odpadá tím i důvod pro případné další kasační zásahy Ústavního soudu v obdobných bagatelních věcech, a to přesto, že se mohou i nadále vyskytovat individuální případy, kdy obecné soudy aplikují výklad nesprávný.
V době řízení o odvolání stěžovatelky před krajským soudem již byl znám právní názor Ústavního soudu vyslovený v nálezu sp. zn. I. ÚS 3296/12. Skutečnost, že k němu Krajský soud v Brně ve svém rozhodnutí nepřihlédl a nijak se s ním nevypořádal, je proto třeba považovat za pochybení, jemuž však s ohledem na to, že jde o bagatelní věc, nelze přiznat ústavněprávní rozměr. Jinak by tomu bylo pouze tehdy, pokud by předmětná majetková újma měla ve vztahu k stěžovatelce mimořádně tíživý dopad nebo by došlo k porušení jiného jejího základního práva. Tyto skutečnosti ale Ústavní soud neshledal. Stejně tak v dané věci nedospěl k názoru, že by uvedená rozhodnutí byla výrazem převládající praxe obecných soudů, v jejímž rámci by byl jeho závazný právní názor vyslovený v nálezech sp. zn. I. ÚS 3296/12, IV. ÚS 2116/12 a IV. ÚS 3727/12 přehlížen. Byl si přitom vědom, že je před ním vedeno více řízení o ústavních stížnostech stěžovatelky, kterými se domáhá zrušení rozhodnutí v obdobných věcech.
Z uvedených těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným usnesením nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, pročež její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2013
Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu