ECLI:CZ:US:2013:2.US.2161.13.1
sp. zn. II. ÚS 2161/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti společnosti PRIVAMED Healthia, s. r. o., se sídlem Kotíkovská 19/927, 323 00 Plzeň, zastoupené JUDr. Tomášem Machem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem Křižíkova 18, 186 00 Praha 8, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2013 č. j. 1 Co 297/2012 - 198 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2012 č. j. 36 C 173/2007 - 165, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Projednávanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, bylo napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze rozhodnuto tak, že je stěžovatelka povinna zaplatit žalobkyni částku 300 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy ve smyslu §13 občanského zákoníku. K zásahu do osobnostních práv žalobkyně mělo dojít pochybením právní předchůdkyně stěžovatelky (Nemocnice s poliklinikou Rakovník) při léčbě pooperačních komplikací žalobkyně. Uplatněnou námitku promlčení, kterou vznesla stěžovatelka, soud považoval za rozpornou s dobrými mravy, a proto k ní nepřihlédl. O odvolání stěžovatelky následně rozhodl Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem tak, že přiznanou částku snížil na 200 000 Kč. Oba soudy přitom ve stejné věci již dříve rozhodovaly. Krajský soud prvně rozhodl tak, že nárok žalobkyně byl uplatněn včas a přiznal žalobkyni částku ve výši 300 000 Kč. Odvolací soud následně toto rozhodnutí změnil a žalobu zamítl, jelikož nárok podle něj byl promlčen. Rozhodnutí odvolacího soudu ale zrušil Nejvyšší soud. Ten odvolacímu soudu vytkl, že žalobu zamítl, aniž by se zabýval otázkou, zda stěžovatelčina námitka promlčení nebyla vznesena v rozporu s dobrými mravy. Vrchní soud v Praze, vázán názorem Nejvyššího soudu, poté zrušil i původní prvostupňové rozhodnutí a věc vrátil Krajskému soudu v Praze, který posléze rozhodl výše popsaným způsobem.
Poté, co ve věci (k odvolání stěžovatelky) znovu rozhodl Vrchní soud v Praze, podala stěžovatelka ústavní stížnost. V té se prvně zabývala otázkou, zda bylo za daných okolností nutno před podáním ústavní stížnosti podat dovolání, přičemž došla k závěru, že tomu tak podle stávající právní úpravy není. Podle stěžovatelky totiž "není splněn zpřísněně jediný existující dovolací důvod," dovolání proto není přípustné, a stěžovatelka tak před podáním ústavní stížnosti vyčerpala všechny procesní prostředky.
Ústavní soud se stížností nejdříve zabýval právě z hlediska procesních podmínek její přípustnosti, přičemž na rozdíl od stěžovatelky došel k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita. Podle této zásady lze ústavní stížnost obvykle podat pouze tehdy, pokud byly navrhovatelem vyčerpány všechny opravné prostředky, které mu právní řád k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Vzhledem k tomu, že k vydání napadeného rozsudku odvolacího soudu došlo po 1. lednu 2013, zabýval se Ústavní soud přípustností ústavní stížnosti s ohledem na novelizaci ustanovení §237 a násl. občanského soudního řádu a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, provedenou v obou případech zákonem č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, neboť podle přechodných ustanovení čl. II odst. 1 a 7 a čl. IV odst. 1 zákona č. 404/2012 Sb. je nová právní úprava určující jak pro posouzení přípustnosti dovolání, tak i ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí směřující.
Podle novelizovaného znění §237 občanského soudního řádu není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V případě výše uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Praze se neuplatní žádná z výjimek uvedených v §238 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., která by obecně vylučovala přípustnost dovolání proti němu. Přípustnost dovolání proto závisela pouze na tom, zda byly splněny podmínky vymezené ustanovením §237 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., o čemž také byla stěžovatelka v usnesení odvolacího soudu poučena. Ústavní soud přitom považuje dovolání přípustné podle §237 občanského soudního řádu za mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013).
Podle novelizovaného znění §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu musí být před podáním ústavní stížnosti vyčerpán i tento mimořádný opravný prostředek, což však stěžovatelka podle vlastních slov neučinila.
Pokud jde o dovolací důvody, podle novelizovaného znění §241a odst. 1 občanského soudního řádu lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 Ústavní soud konstatoval, že v řízení o ústavní stížnosti, nejde-li o případ, kdy nejsou splněny procesní podmínky pro její věcné projednání, se Ústavní soud zabývá otázkou, zda rozhodnutím nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Zdůraznil, že jde vždy o otázku právní, nikoliv skutkovou. Tato její kvalifikace se přitom uplatní i v případě, že důvody pro závěr o porušení základního práva vycházejí ze zjištěných vad řízení. Jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je tak z výše uvedeného důvodu uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. Výjimku představují pouze ty námitky, k jejichž uplatnění zákon stanoví jiný právní prostředek ochrany práva, jako je tomu např. v případě žaloby pro zmatečnost podle §229 odst. 1 až 3 občanského soudního řádu. Nejde-li proto o tento případ, může se účastník odvolacího řízení, který tvrdí, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, domáhat ústavní stížností jejich ochrany pouze tehdy, pokud předtím řádně a účinným způsobem vyčerpal dovolání přípustné podle §237 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb.
Lze tedy uzavřít, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí právní řád k ochraně jejího práva nabízí, pročež nesplnila jednu z podmínek přípustnosti ústavní stížnosti. Ústavní soud upozorňuje, že se přípustností ústavní stížnosti po účinnosti novely provedené zákonem č. 404/2012 Sb. zabýval již několikrát a na závěry učiněné v usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 bylo opakovaně poukazováno (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 498/13 ze dne 25. 4. 2013, usnesení sp. zn. I. ÚS 1097/13 ze dne 16. 4. 2013, usnesení sp. zn. I. ÚS 1719/13 ze dne 24. 6. 2013, usnesení sp. zn. II. ÚS 957/13 ze dne 28. 6. 2013 či usnesení sp. zn. II. ÚS 1661/13 ze dne 14. 6. 2013).
Pro úplnost Ústavní soud podotýká, že z ústavní stížnosti nevyplývají důvody pro postup podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Ze všech výše uvedených důvodů se tudíž jedná o návrh nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ustanovením §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 2013
Milada Tomková, v. r.
soudkyně zpravodajka