ECLI:CZ:US:2013:2.US.2181.13.1
sp. zn. II. ÚS 2181/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele L. V., zastoupeného Mgr. Janem Habancem, advokátem se sídlem v Brně, Banskobystrická 68, proti usnesení Okresního soudu v Hodoníně č. j. 12 Nc 1561/2008-10 ze dne 15. května 2013, za účasti Okresního soudu v Hodoníně, jako účastníka řízení, a 1) K. V. a 2) JUDr. Tomáše Vrány, soudního exekutora se sídlem v Přerově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, podanou dne 15. července 2013, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení. Jím byl k jeho námitkám potvrzen příkaz vedlejšího účastníka řízení 2) (dále jen "soudní exekutor") k úhradě nákladů exekuce č. j. 103 Ex 08380/08-92 ze dne 30. ledna 2013. Stěžovatel má za to, že jím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv dle čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje, že je povinným v exekučním řízení vedeném na návrh vedlejší účastnice 1) (dále jen "nezletilá"), podaném prostřednictvím matky, pro dluh na výživném ve výši 6 000 Kč a opětující se plnění do budoucna. V rámci řízení se prokázalo, že stěžovatel dlužnou částku uhradil před podáním návrhu na nařízení exekuce. Byl zde jen spor o měsíční platbu ve výši 2 000 Kč, která byla matkou započítávána na jiný měsíc než stěžovatelem. V rámci vstřícnosti stěžovatel přistoupil na argumentaci matky oprávněné a doplatil i tuto částku. Stěžovatel hradil výživné řádně a dobrovolně k rukám matky nezletilé prakticky po celou dobu exekuce, tj. od roku 2008 do konce roku 2012. Soudní exekutor pouze obstavil jeho nemovitý majetek a srazil mu část mzdy. Vymožená částka však byla použita pouze k úhradě nákladů exekučního řízení, která však fakticky nebyla provedena. Krom toho bylo jedinou činností soudního exekutora vydávání příkazů k úhradě nákladů exekuce, proti kterým byl stěžovatel nucen podávat námitky. V jednom případě byl exekuční příkaz k úhradě nákladů exekuce zrušen samotným soudním exekutorem, v následujícím ho zrušil obecný soud. Teprve poslední byl potvrzen napadeným rozhodnutím.
3. V posuzovaném případě stěžovatel rovněž podal odvolání proti usnesení obecného soudu č. j. 12 Nc 1561/2008-86 ze dne 23. července 2010 prostřednictvím soudního exekutora, avšak soudní exekutor postoupil odvolání exekučnímu soudu až po více než jednom roce a urgenci stěžovatele. O tomto odvolání stěžovatele nebylo doposud nijak rozhodnuto. Exekuční řízení bylo zastaveno na návrh oprávněné, přesto nebyly náklady exekučního řízení dány oprávněné k tíži. Na základě výše uvedeného podal stěžovatel odvolání do výroku o nákladech exekučního řízení, o kterém nebylo do dnešního dne rozhodnuto.
4. Stěžovatel uzavírá, že napadené rozhodnutí obecného soudu neobsahuje řádné a přezkoumatelné odůvodnění, neboť v něm nejsou uvedeny skutečnosti, na základě kterých by se dalo určit, zda rozhodnutí je v souladu s platným právním řádem či v rozporu s ním. To odporuje principům právního státu a zákazu libovůle v rozhodování.
5. Ústavní soud je vázán návrhem ústavní stížnosti. Ústavní soud se proto nemohl vůbec zabývat námitkami stěžovatele, vztahujícími se k postupu orgánů veřejné moci, ohledně odvolání stěžovatele proti usnesení obecného soudu č. j. 12 Nc 1561/2008-86 ze dne 23. července 2010. Ve vztahu k němu se totiž stěžovatel ničeho nedomáhá.
6. Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Tato specifická a relativně samostatná fáze nemá charakter kontradiktorního řízení.
7. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecný soud vyslovil názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
8. Ústavní soud zjistil z vyžádaného exekutorského spisu, že se v průběhu řízení ukázalo, že v okamžiku zahájení exekučního řízení činil dluh stěžovatele na výživném pro nezletilou 2 000 Kč a nikoliv 6 000 Kč, jak bylo uváděno v návrhu. To bylo dáno tím, že matka nezletilé nesprávně započítala dvě platby stěžovatele v červnu 2008. Nebylo tedy prokázáno, že i zbývající dlužné výživné ve výši 2 000 Kč bylo nesprávně započítáno a že by doplacení této částky stěžovatelem v průběhu exekuce bylo projevem jeho benevolence, jak stěžovatel tvrdí. Především však bylo obecným soudem opakovaně konstatováno, že legitimním důvodem pro trvání exekuce na úhradu dalších průběžných příspěvků stěžovatele na výživu nezletilé byla minulá velmi špatná platební morálka stěžovatele v daném směru. Lze proto považovat za ústavně souladný závěr obecného soudu, že dobrá platební morálka stěžovatele v průběhu exekuce byla důsledkem exekuce a nemohla proto být důvodem pro snížení odměny exekutora.
9. Z exekutorského spisu přitom dále vyplývá, že soudní exekutor rozhodně nebyl nečinný, jak tvrdí stěžovatel. Čtyři příkazy k provedení exekuce konkrétně vedly k tomu, že si stěžovatel raději dohodl se svým zaměstnavatelem hotovostní výplatu mzdy. Se stěžovatelem tedy lze souhlasit jedině v tom, že jeho procesně úspěšné námitky proti příkazům k úhradě nákladů exekuce ze dne 16. dubna 2012 a 5. června 2012 vedly k tomu, že tyto náklady byly vyčísleny a odůvodněny nikoliv paušálně a hypoteticky, ale skutečně a řádně. Tím ovšem bylo učiněno základním právům stěžovatele zadost a rozhodně to není důvodem k zásahu Ústavního soudu. Z napadeného rozhodnutí, i z jemu předcházejícího příkazu k úhradě nákladů exekuce, je patrné, jakými úvahami byly orgány veřejné moci vedeny, jak konkrétně aplikovaly podústavní právo, i to, jakými ústavněprávními hledisky přitom byl obecný soud veden.
10. Konečně je třeba přihlížet i k tomu, že se v daném případě jednalo o péči soudu o nezletilé ve smyslu §176 občanského soudního řádu, kterým byly realizovány pozitivní povinnosti státu plynoucí z lidskoprávních instrumentů, v daném případě zejména z čl. 3 odst. 2 a čl. 27 Úmluvy o právech dítěte. Matka nezletilé nebyla účastnicí řízení, jak se stěžovatel mylně domnívá, ačkoliv jako zákonná zástupkyně nezletilé podáním ze dne 29. května 2008 navrhla nařízení exekuce a podáním ze dne 21. prosince 2012 navrhla její zastavení. Proto by při posuzování věci striktně podle procesního zavinění zastavení exekuce byla náklady exekuce povinna hradit nezletilá, což odporuje smyslu jejích základních práv, jež byly v řízení realizovány. Proto stěžovatel jako rodič dítěte se svým postojem principiálně nemohl obstát (srov. 1 Král 3, 16-28).
11. Ústavní soud tedy ze všech shora vyložených důvodů neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. září 2013
Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu