ECLI:CZ:US:2013:2.US.2192.13.1
sp. zn. II. ÚS 2192/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., t. č. Věznice Plzeň - Bory, P.O.BOX 335, 306 35 Plzeň, zastoupeného Mgr. Petrem Vlachem, advokátem, se sídlem v Plzni, směřující proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 50 To 211/2013, a usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 4 PP 39/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se návrhem, který k výzvě soudce zpravodaje ve stanovené lhůtě řádně prostřednictvím advokáta doplnil tak, aby po formální stránce vyhovoval požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal po Ústavním soudu zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdil, že jimi došlo k zásahu do jeho ústavně chráněných základních práv chráněných Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), konkrétně práva na spravedlivý proces zakotveného ve čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2, a práva na osobní svobodu garantovaného čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny.
Okresní soud napadeným usnesením zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, uloženého blíže označeným rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech. Okresní soud konstatoval, že sice stěžovatel splnil první zákonnou podmínku pro podmíněné propuštění, tedy vykonal polovinu uloženého trestu odnětí svobody, ovšem za splněnou nepovažoval podmínku prognózy vedení řádného života. Negativní závěr opřel o výsledky dokazování, zejména znalecký posudek z odvětví psychologie, z nichž dovodil, že resocializace stěžovatele dosud neproběhla plnohodnotně a že jeho osobnostní struktura a osobní vlastnosti nedávají předpoklad řádného vedení života. Krajský soud považoval uvedené úvahy i následný výrok usnesení za logické a správné, a proto podanou stížnost zamítl jako nedůvodnou.
Stěžovatel rozhodnutí považuje za vadná. Zásah do práva na spravedlivý proces spatřuje v tom, že soudy vycházely z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, nesprávně hodnotily provedené důkazy a nepřihlížely stejnou vahou k důkazům, které svědčily ve prospěch navrhovatele. Zjištění soudů vycházejí především ze znaleckého posudku starého v době rozhodování více než rok. Závěry napadených rozhodnutí jsou nelogické, postavené jen na osobních vlastnostech stěžovatele, nikoliv jeho chování. Nehodnotil tedy to, jak se stěžovatel choval v průběhu výkonu trestu, ale jeho osobnost, tedy vlastnosti, které nemůže vůlí změnit. Tvrzení soudu, že stěžovatel má osobnostní strukturu trvale nastavenu, je ve vnitřním rozporu se závěrem o nutnosti dalšího výkonu trestu. Stěžovatel má po jeho vykonání nastoupit ochrannou léčbu, a čím dříve ji tedy nastoupí, tím rychlejší budou její výsledky. Každopádně vlastnosti stěžovatele, z nichž soudy dovodily riziko pokračování v trestné činnosti, jsou výkonem trestu nezměnitelné. Stěžovatel dále poukázal na to, že návrh na podmíněné propuštění podal, veden k tomu jeho chováním, ředitel věznice, že si plnil všechny povinnosti, nebyl kázeňsky trestán a svým chováním ve výkonu trestu prokázal schopnost vést řádný život.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [obdobně též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka. Je vhodné připomenout, že k porušení práva na soudní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, dochází primárně za situace, je-li někomu upřena samotná možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud o podaném návrhu odmítne jednat či zůstává-li nečinný.
Stěžovatel je na základě pravomocného rozsudku ve výkonu trestu odnětí svobody za násilnou trestnou činnost. Podle §88 odst. 1 trestního zákoníku (č. 40/2009 Sb.) může soud po výkonu poloviny uloženého nebo podle rozhodnutí prezidenta České republiky zmírněného trestu odnětí svobody odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, jestliže odsouzený po právní moci rozsudku, zejména ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení a může se od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život.
Otázce aplikace ustanovení §88 trestního zákoníku, resp. přesněji v podstatě shodného ustanovení §61 trestního zákona (č. 140/1961 Sb.), o podmíněném propuštění z trestu odnětí svobody a limitům ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů o návrhu na takové propuštění je věnována již poměrně obsáhlá a zároveň konstantní judikatura Ústavního soudu (viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 611/2000, II. ÚS 175/2000, III. ÚS 284/2001, nověji pak sp. zn. III. ÚS 1280/08, III. ÚS 590/09, III. ÚS 458/09, III. ÚS 1845/09 či III. ÚS 338/10, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ve svých rozhodnutích Ústavní soud zdůraznil, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je i při splnění zákonem stanovených podmínek mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Nejedná se o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Podmíněné propuštění je tak namístě jen tehdy, když vzhledem k účelu trestu a k dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy. Očekávání, že pachatel povede po podmíněném propuštění řádný život, musí být důvodné a založené na všestranném zhodnocení pachatelovy osobnosti a dosavadního působení výkonu trestu, jakož i možností jeho nápravy a osobních poměrů.
Ústavní soud konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2144/09, sp. zn. III. ÚS 338/10, http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud má za to, že soudní kontrola zákonnosti trestu odnětí svobody ve smyslu článku 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy se uskutečňuje při odsouzení a dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu, zejména právo požádat o podmíněné propuštění Úmluva nezaručuje (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09, dostupné tamtéž). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je tudíž otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného obecného soudu. Dle názoru Ústavního soudu, vyjádřeného ve zmiňované věci sp. zn. IV. ÚS 70/09, je ve výlučné pravomoci obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci institutu dle §88 trestního zákoníku jsou dány a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily (srov. např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 590/09, dostupné na téže adrese). Ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu by v případech rozhodování trestních soudů o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění mohlo dojít za situace, kdy by napadené rozhodnutí bylo projevem zřejmé interpretační libovůle soudce, výrazem faktického omylu nebo pokud by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory.
K takovému pochybení však v projednávané věci zjevně nedošlo. Těžištěm ústavní stížnosti je výběr důkazních prostředků, hodnocení skutkových zjištění a otázka interpretace institutu podmíněného propuštění. Z odůvodnění rozhodnutí okresního soudu předně vyplývá, že provedl a zvažoval i důkazy ve prospěch stěžovatele - zejména stanovisko ředitele věznice a zprávu a doporučení Probační a mediační služby ČR. Zohlednil rovněž průběh výkonu trestu - řádné stěžovatelovo chování, opakované kázeňské odměny, absenci kázeňských trestů, plnění povinností. Současně ale vysvětlil, proč z jeho pohledu převažuje negativní přesvědčení stran vedení řádného života i v budoucnu. Stěžovatel se mýlí, pokud se domnívá, že soud v tomto směru přiložil nepřiměřenou váhu jeho osobnostním vlastnostem. Prognózu řádného vedení života v budoucnu lze učinit naopak leda na základě jeho charakterových vlastností a toho, jak dokáže mít jejich projevy pod kontrolou. Chování po dobu výkonu trestu má spíše podpůrný význam, neboť je významně determinováno přísným režimem věznice. Soudy v tomto směru důvodně využili znalecký posudek z odvětví psychologie, který byl v době rozhodování sice již rok starý, ovšem - což stěžovatel přehlíží - jeho vyznění se oproti závěrům znaleckého posudku zpracovaného v rámci nalézacího řízení v roce 2009 nezměnilo. Doba tří let mezi vypracováním obou posudků je přitom dostatečná na to, aby se zde vliv výkonu trestu projevil.
Lze uzavřít, že podmíněné propuštění není právem, ale privilegiem, závislým na soudcovském uvážení, při němž musí obecný soud zohlednit aspekty resocializační a nápravné i ochrannou funkci trestu odnětí svobody. Z napadených rozsudků plyne, že soudy postupovaly řádně a žádné ze stěžovatelových základních práv nezasáhly. Proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu