ECLI:CZ:US:2013:2.US.2198.12.1
sp. zn. II. ÚS 2198/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti společnosti Autospol Čadek, s.r.o., sídlem ve Strakonicích, Povážská 358, zastoupené JUDr. Josefem Šťastným, advokátem se sídlem v Horažďovicích, Ševčíkova 38, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 4. 2012 ve věci sp. zn. 22 Co 890/2012, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Projednávanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti shora uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým měla být porušena její základní práva garantovaná ustanoveními čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 28. 11. 2001 ve věci sp. zn. 6 EC 180/2011 výrokem I. zastavil řízení ohledně částky ve výši 18 517,07 Kč, výrokem II. stěžovateli jako žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení z žalované částky (18 517,07 Kč) a výrokem III. uložil stěžovateli povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 6 815,- Kč. Stěžovatelovo odvolání směřující proti výroku II. a III. rozsudku okresního soudu Krajský soud v Českých Budějovicích ústavní stížností napadeným usnesením odmítl, neboť dospěl k závěru, že je ve smyslu ustanovení §202 odst. 2 občanského soudního řádu nepřípustné.
S právním názorem krajského soudu se stěžovatel neztotožňuje, neboť dle jeho názoru odporuje ustálené judikatuře obecných soudů i Ústavního soudu v obdobných věcech, přičemž v této souvislosti cituje z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2012 ve věci sp. zn. IV. ÚS 498/12.
Jelikož se tedy v projednávané věci jednalo o spor o částku ve výši 18 517,07 Kč, tj. částku převyšující částku 10 000,- Kč, nejednalo se zjevně o tzv. bagatelní věc, a stěžovatelovo odvolání bylo proto přípustné. Odvolací soud, jenž stěžovatelovo odvolání odmítl jako nepřípustné tak dle stěžovatele porušil jeho základní práva, konkrétně právo na spravedlivý proces a právo vlastnit majetek.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.
Návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, o jejichž "nepřijatelnosti" je možno rozhodnout již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim v ústavní stížnosti uplatněna, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny a nemůže se již vzhledem ke své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod. V této fázi se přitom jedná o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá charakter řízení kontradiktorního.
V projednávané věci je přitom právě stěžovatelkou uplatněná argumentace sama o sobě důvodem hodnocení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neboť tato argumentace vychází jen a pouze z odkazu na závěry nálezu Ústavního soudu, které jsou stěžovatelce nepříznivé, neboť v odkazovaném nálezu Ústavní soud konstatoval, že není-li odvolání přípustné ve věci samé, není přípustné ani proti vedlejším výrokům obsaženým v rozsudku soudu prvního stupně, tedy např. proti výroku o příslušenství, o lhůtě k plnění, o předběžné vykonatelnosti nebo proti výroku o náhradě nákladů řízení.
Tvrdí-li stěžovatelka, že předmětem řízení byla částka 18 517,07 Kč, patrně poněkud přehlíží, že právě v této části bylo řízení výrokem I. rozsudku nalézacího soudu zastaveno; po zpětvzetí žaloby v uvedeném rozsahu tak předmětem řízení zůstalo pouze příslušenství, přičemž kapitalizovaná výše tohoto příslušenství představovala dle odůvodnění odvolacího soudu částku 1 171,65 Kč, tedy částku z hlediska ustanovení občanského soudního řádu rovněž bagatelní ve smyslu přípustnosti odvolání.
Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti (poněkud nesrozumitelně) vyjadřuje své pochybnosti ohledně souladu ustanovení §202 odst. 2 občanského soudního řádu s ústavním pořádkem, Ústavní soud připomíná část odůvodnění citovaného nálezu, ve kterém bylo taktéž uvedeno: Ústavní soud nad rámec nosných důvodů zdůrazňuje, že zákonodárce zřejmě oprávněně označil spory o peněžitá plnění do 2 000 Kč jako spory "bagatelní", nicméně zákonem č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, byla tato částka zvýšena na 10 000 Kč. Z pohledu vnitřní konzistence právního řádu jde o částku určenou nahodile, neboť kupř. u trestných činů, k jejichž spáchání jeden ze znaků skutkové podstaty trestného činu vyžaduje vznik škody, je rozhodující částkou 5 000 Kč; z pohledu reálných příjmů obyvatelstva se současná "bagatelní" částka téměř rovná průměrnému, měsíčně poskytovanému, starobnímu důchodu, anebo polovině průměrného měsíčního čistého výdělku (mzdě) zaměstnance (blíže viz internetové stránky Českého statistického úřadu http://www.czso.cz a Ministerstva práce a sociálních věcí http://www.mpsv.cz/cs/). Protože v souzené věci šlo o peněžité plnění, nepřevyšující hranici 2 000 Kč, neměl senát Ústavního soudu prostor, aby řízení přerušil a plénu Ústavního soudu předložil návrh na zrušení právního předpisu podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy. Uzavírá proto, že se otázce přezkumu přiměřenosti hranice, která vylučuje přístup k odvolacímu soudu, bude věnovat v přiléhavějším případě.
Ústavní soud proto uzavírá, že právní názor vyjádřený odvolacím soudem v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí nevybočuje z mezí zákona a z ústavního hlediska je plně akceptovatelný. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry vyslovenými v těchto rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost její ústavní stížnosti. K porušení stěžovatelkou dovolávaných ustanovení Listiny tak v dané věci zjevně dojít nemohlo.
Ústavní soud tak z uvedených důvodů stěžovatelčin návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu