ECLI:CZ:US:2013:2.US.225.13.1
sp. zn. II. ÚS 225/13
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 18. dubna 2013 sp. zn. II. ÚS 225/13 ve věci ústavní stížnosti M. S., zastoupeného JUDr. Lucií Hrdou, advokátkou, se sídlem v Praze, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 119/2012 ze dne 15. listopadu 2012 a usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 5 T 6/2009-599 ze dne 2. listopadu 2012, jimiž byl zamítnut stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení, za účasti 1. Vrchního soudu v Praze a 2. Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení.
1. Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 119/2012 ze dne 15. listopadu 2012 se ruší.
2. Ve zbývající části se ústavní stížnost zamítá.
Odůvodnění:
I. Rekapitulace ústavní stížnosti
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 16. ledna 2013 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl usnesením soudu prvního stupně jako nedůvodný zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení. Usnesením Vrchního soudu v Praze byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost proti usnesení soudu prvního stupně. Podle názoru stěžovatele jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle čl. 1, 90 a 95 Ústavy České republiky a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel rekapituluje, že byl uznán vinným ze spáchání pokusu trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 trestního zákona. Toho se měl dopustit tím, že v průběhu jím vyvolané potyčky prudce bodl J. L. nožem do břicha, do horní části pravého stehna, do levé části krku a do levých beder, kdy vzhledem k použitému útočnému nástroji, síle útoku a s ohledem na místa, na která útok vedl, musel být přinejmenším srozuměn s tím, že jej může usmrtit, přičemž pro tato zranění bezprostředně ohrožující na životě byl poškozený hospitalizován od 17. do 24. 5. 2009 ve Fakultní nemocnici Plzeň. Za to byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání jedenácti let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou a byla mu uložena povinnost uhradit Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky škodu ve výši 28 222 Kč.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel konkrétně uvádí, že stížnost proti usnesení soudu prvního stupně podal po jeho vyhlášení do protokolu. Písemné vyhotovení předmětného usnesení mu nebylo vzdor urgencím doručeno. Originál písemného vyhotovení si obhájkyně stěžovatele vyzvedla až dne 18. 12. 2012, když zde byla nahlížet do spisu. Má za to, že mu tím byla jednak odňata možnost odůvodnit stížnost, přičemž současně lhůta k podání této stížnosti nikdy ani nezačala běžet. Soud prvního stupně stížnostnímu soudu předložil spis toliko s ústně do protokolu podanou blanketní stížností pouhých sedm dní po vydání usnesení. O stížnosti bylo rozhodnuto se zcela bezprecedentní rychlostí, v čemž spatřuje libovůli v rozhodování orgánu veřejné moci. Nesouhlasí s domněnkou stížnostního soudu, že nepodal vážně míněný návrh na obnovu řízení, vycházející z toho, že soud posuzoval jeho stížnost jako nezdůvodněnou. Poukazuje v té souvislosti na nálezy sp. zn. III. ÚS 457/05 ze dne 5. 1. 2006 (N 4/40 SbNU 39), sp. zn. III. ÚS 303/04 ze dne 10. 3. 2005 (N 52/36 SbNU 555) a sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205).
4. Co se týče věci samé, poukazuje na nálezy sp. zn. Pl. ÚS 4/94 ze dne 12. 10. 1994 (N 46/2 SbNU 57; 214/1994 Sb.), sp. zn. I. ÚS 910/07 ze dne 23. 9. 2008 (N 156/50 SbNU 389) a sp. zn. III. ÚS 451/04 ze dne 23. 3. 2006 (N 68/40 SbNU 677) s tím, že dle jeho názoru orgány činné v trestním řízení nepostupovaly správně při zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů a nesprávně právně kvalifikovaly jeho věc. Je přesvědčen, že soudu prvního stupně předložil nové důkazy a skutečnosti způsobilé odůvodnit jiné rozhodnutí, a to konkrétně dva nově vypracované znalecké posudky, které směřují k jiným závěrům, než které učinily obecné soudy v původním řízení. Konkrétně MUDr. Beran neshledal relevantní poranění poškozeného jako závažná, těžká ani bezprostředně život ohrožující s tím, že mohla být způsobena i střední intenzitou. Stěžovatel je přesvědčen, že po zvážení rozporů mezi závěry znalců MUDr. Mandyse (původně ustanoveného) a MUDr. Berana (stěžovatelem povolaného) bylo namístě změnit právní kvalifikaci stíhaného jednání. Podobně PhDr. Netík, CSc., (stěžovatelem povolaný) odmítl, že by se u stěžovatele projevovala tzv. dissociální porucha osobnosti, a neshoduje se s Mgr. Chodorovou (původně ustanovenou) v otázce motivace ke spáchání trestného činu. I to považuje za novou skutečnost s ohledem na to, že nepřímý úmysl směřující ke smrti poškozeného vyvodily obecné soudy právě z pohnutky vyplývající ze závěrů znalkyně Mgr. Chodorové. Soud měl na základě těchto důkazů podle stěžovatele znovu odpovědět na klíčovou otázku, zda bylo úmyslem stěžovatele způsobit smrt poškozeného, anebo došlo k dolóznímu ublížení na zdraví. Je přesvědčen, že v původním trestním řízení nebyly dostatečně objasněny skutečnosti potřebné pro rozhodnutí ve věci, k nimž je třeba odborných znalostí. Považuje za naprosto nezbytné, aby rozdíly mezi původními a novými znaleckými posudky byly odstraněny v obnoveném řízení, a to i za předpokladu vypracování dalšího posudku znalce, vědeckého ústavu či jiné instituce.
II. Rekapitulace procesních postojů ostatních účastníků
5. Ústavní soud vyzval ostatní účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.
6. Vrchní soud v Praze, pokud jde o věcnou stránku, odkázal na obsah svého rozhodnutí s tím, že na svých závěrech nemá co měnit. Z procesní stránky označil argumentaci stěžovatele za poněkud zavádějící s tím, že usnesení soudu prvního stupně bylo stěžovateli a jeho obhájci oznámeno a stručně odůvodněno 2. listopadu 2012 a stěžovatel proti němu tehdy podal stížnost. Soud prvního stupně věc předložil stížnostnímu soudu 9. listopadu 2012 a ten o ní rozhodl 15. listopadu 2012. Vrchnímu soudu v Praze sice není známo, zda a kdy bylo písemné vyhotovení usnesení soudu prvního stupně stěžovateli a jeho obhájci doručeno, avšak v případě, že je usnesení oznámeno do protokolu, doručení žádné procesní důsledky nemá. Zdůrazňuje, že soudy musí rozhodovat ze zákona bez průtahů, a má za překvapující, že pokud tak učiní, jsou obviňovány z libovůle. U daného senátu se navíc jedná o obvyklou praxi. K zamítnutí stížnosti přitom nedošlo kvůli tomu, že by nebyla odůvodněna, ale protože nebyla důvodná. Poznámka v daném směru byla nad rámec odůvodnění. Proto navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.
7. Krajský soud v Plzni uvedl, že po vyhlášení svého usnesení postupoval striktně podle §137 odst. 1, §146 odst. 2 písm. c) a §2 odst. 4 trestního řádu. V rozhodnutí samém jsou všechny argumenty, o něž je opřeno, a na ně odkázal.
8. Vrchní státní zastupitelství v Praze a Krajské státní zastupitelství v Plzni se postavení vedlejších účastníků řízení vzdala.
III. Skutková východiska
9. Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 5 T 6/2009 Ústavní soud zjistil následující skutečnosti.
10. Dne 10. září 2012 byl soudu doručen návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení, a to spolu se znaleckým posudkem z oboru psychologie, zpracovaným ohledně stěžovatele PhDr. Karlem Netíkem dne 29. ledna 2012, znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a forenzní traumatologie, zpracovaným ohledně poškozeného MUDr. Michalem Beranem, Ph.D., dne 31. ledna 2012.
11. Dne 2. listopadu 2012 proběhlo ve věci veřejné zasedání, při kterém byly provedeny k důkazu shora uvedené znalecké posudky a byl zamítnut návrh na výslech obou znalců. Konečně bylo vyhlášeno usnesení, napadené nyní ústavní stížností, kterým byl návrh stěžovatele zamítnut. Usnesení bylo podle protokolu stručně odůvodněno a bylo dáno poučení o opravných prostředcích. Nato stěžovatel podal do protokolu stížnost.
12. Přípisem ze dne 9. listopadu 2012 byla stížnost stěžovatele spolu se spisem předložena stížnostnímu soudu, k němuž se zásilka dostala dne 13. listopadu 2012. Stížnostní soud o věci rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. listopadu 2012 usnesením, které je rovněž napadeno ústavní stížností a jímž byla stížnost jako nedůvodná zamítnuta. Usnesení stížnostního soudu bylo stěžovateli doručeno dne 28. listopadu 2012 a jeho obhájkyni dne 27. listopadu 2012. Ve spise se nenachází záznam o tom, že by stěžovateli nebo jeho obhájkyni bylo doručováno vyhotovení usnesení soudu prvního stupně.
IV. Právní východiska
13. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu nesprávná aplikace práva může být důvodem zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci zejména potud, pokud tuto lze opodstatněně kvalifikovat jako aplikaci mající za následek porušení základních práv a svobod; tj. zejména tehdy, jde-li o takovou aplikaci, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, pročež ji objektivně není možno akceptovat [sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239); sp. zn. II. ÚS 644/02 ze dne 23. 6. 2004 (N 85/33 SbNU 321); sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17); sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159); aj.].
14. Ve vztahu k výkladu teleologickému Ústavní soud k myšlenkovému postupu stran aplikace rozhodných právních norem ze strany stížnostního soudu v této souvislosti připomíná, že jednotlivá ustanovení jednoduchého práva jsou orgány veřejné moci povinny interpretovat a aplikovat v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod, tj. v daném případě in favorem procesně oprávněného. Tudíž i při případné, hypoteticky možné konkurenci více metodologicky racionálně obhajitelných interpretačních alternativ je nutno zvolit jako výsledek výkladu tu, která opodstatněně nabývá přednosti před ostatními, tj. upřednostnit interpretaci takovou, jež je ústavně konformnější [sp. zn. III. ÚS 303/04 ze dne 10. 3. 2005 (N 52/36 SbNU 555)].
15. V dané problematice Ústavní soud rovněž vyložil, že pro lhůtu k podání stížnosti proti usnesení, jímž byl zamítnut návrh na obnovu řízení, je rozhodné datum doručení usnesení soudu prvního stupně [sp. zn. III. ÚS 457/05 ze dne 5. 1. 2006 (N 4/40 SbNU 39)].
16. V trochu jiné souvislosti pak Ústavní soud uvedl, že osobu oprávněnou k podání stížnosti proti takovému usnesení v trestním řízení, které je třeba vyhotovovat a doručovat, nelze nutit k podání stížnosti, aniž by se mohla seznámit s písemným vyhotovením usnesení, proti němuž tato stížnost směřuje. Ani podání stížnosti do protokolu bezprostředně po vyhlášení usnesení nesmí této osobě znemožnit reagovat v rámci opravného prostředku na právní a skutkovou argumentaci uvedenou v odůvodnění usnesení, jež je teprve posléze vyhotoveno. V takovém případě je nutno oprávněné osobě poskytnout od okamžiku doručení písemného vyhotovení k doplnění její stížnosti přiměřenou dobu, jejíž délku je třeba přizpůsobit povaze napadeného usnesení [sp. zn. III. ÚS 1542/09 ze dne 23. 9. 2010 (N 201/58 SbNU 787)].
V. Závěry
17. V posuzovaném případě je nepochybné, že usnesení soudu prvního stupně bylo stěžovateli oznámeno vyhlášením v průběhu veřejného zasedání. Z vyjádření soudu prvního stupně přitom vyplývá, že obecný soud vycházel z jazykového výkladu ustanovení §137 odst. 1 alinea secunda trestního řádu. Podle tohoto ustanovení se oznámení děje buď vyhlášením usnesení v přítomnosti toho, jemuž je třeba usnesení oznámit, anebo doručením opisu usnesení. Pokud tedy bylo usnesení vyhlášeno v přítomnosti navrhovatele, tak jej není již nutné doručovat. Ovšem jazykový výklad je toliko prvotním přiblížením se k významu normativního textu.
18. Ačkoliv je trestní soudní řízení ovládáno zásadou ústnosti, nejedná se o zásadu uplatňovanou ve všech typech a stupních soudního řízení. Konkrétně v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení se zásada ústnosti uplatňuje toliko v řízení před soudem prvního stupně. Stížnostní soud rozhoduje v souladu s §240 trestního řádu v neveřejném zasedání. V souladu s §242 trestního řádu se neveřejného zasedání neúčastní strany. A především v souladu s §243 trestního řádu stížnostní soud při neveřejném zasedání vychází jen z toho, co je ve spise (quod non est in actis, non est in mundo).
19. Nicméně řízení o stížnosti se koná z iniciativy stěžovatele a především v jeho zájmu. Proto v přiměřené míře i na něj dopadá základní právo domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ten, kdo podává stížnost, tudíž musí dostat příležitost argumentačně vyjádřit svůj nesouhlas k rozhodnutí vyjádřenému v podobě, z níž nadřízený soud při svém rozhodování vychází. Aby tato příležitost mohla efektivně nastat, musí být napadané rozhodnutí doručeno účastníkovi řízení. Nic na tom nemění, že je stížnostní řízení postaveno na revizním principu a je iniciováno podáním i neodůvodněné stížnosti, jak vyzdvihuje stížnostní soud.
20. Ústavní soud tudíž shledal ústavní stížnost opodstatněnou, a proto jí částečně vyhověl. Bylo porušeno základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že stěžovateli nebylo oznámeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve formě, v níž o něm stížnostní soud rozhodoval. Proto bylo usnesení stížnostního soudu zrušeno podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
21. Námitky proti vlastnímu rozhodnutí o návrhu na povolení obnovy jsou předčasné, protože o nich doposud stížnostní soud nerozhodoval. Proto byla ústavní stížnost ve zbývající části zamítnuta.
22. Od ústního jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci, a proto je Ústavní soud v souladu s §44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nenařizoval.