ECLI:CZ:US:2013:2.US.2251.13.2
sp. zn. II. ÚS 2251/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Mgr. Alexandera Netta, advokáta, zastoupeného Mgr. Jiřím Slováčkem, advokátem se sídlem Štěpánská 640/45, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2013 sp. zn. 7 To 154/2013 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 3. 2013 sp. zn. 31 T 132/2011, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §151 odst. 2 věta druhá před středníkem zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. 7. 2013, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení. Současně navrhuje zrušit ustanovení §151 odst. 2 věta druhá před středníkem zákona č. 141/1961 Sb. Má za to, že aplikací uvedeného ustanovení v jeho případě došlo k porušení základního práva na rovnost dle čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a základního práva na vlastnictví majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny. Postupem soudů bylo porušeno také jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel poukazuje na dvě podmínky, za nichž se dle jeho názoru lhůta stanovená v aplikovaném ustanovení nachází v rozporu s ústavním pořádkem. Jednou z nich je svévole zákonodárce při stanovení lhůty a druhou je ústavně neakceptovatelná nerovnost dvou skupin subjektů. Poukazuje na neodůvodněnost prekluzivního charakteru, teleologickou protismyslnost a nejednoznačnost počátku běhu lhůty. Neakceptovatelná nerovnost mezi subjekty dle jeho názoru spočívá v rozdílném postavení obhájců "na plnou moc" a obhájců "ex offo".
Z napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, připojeného k ústavní stížnosti, bylo zjištěno, že opatřením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 7. 2011 sp. zn. 0 Nt 3210/2011 byl stěžovatel ustanoven obhájcem obviněné Simoně Czányi, stíhané pro zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Věc byla skončena zprošťujícím rozsudkem v hlavním líčení dne 20. 1. 2012. Při vyhlášení rozsudku byl stěžovatel přítomen. Státní zástupce si ponechal lhůtu k případnému podání odvolání. Rozsudek byl obviněné i stěžovateli doručen dne 2. 2. 2012 a státnímu zástupci dne 30.1. 2012. Dne 8. 2. 2012 nabyl právní moci. Stěžovatel podal dne 8. 3. 2013 návrh na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů ve výši 60 451,60 Kč. Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 bylo rozhodnuto, že podle §151 odst. 2 tr. ř. se stěžovateli požadovaná odměna a náhrada hotových výdajů nepřiznává z důvodu prekluze. Městský soud v Praze dalším napadeným rozhodnutím zamítl stížnost stěžovatele, neboť shodně se soudem prvního stupně odvíjel běh jednoroční prekluzivní lhůty od právní moci zprošťujícího rozsudku, tj. od 8. 2. 2013. K námitce stěžovatele, že prekluzivní lhůta ještě nezačala běžet, neboť dosud nebyl informován o tom, že rozsudek nabyl právní moci, soud nepřisvědčil s tím, že měl celou řadu možností, jak zjistit stav věci, přičemž připomněl, že je věcí každého obhájce, aby si své nároky řádně a v daných lhůtách ošetřil a uplatnil.
Po zvážení stížnostních námitek dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z hlediska výkladu a aplikace ustanovení §151 odst. 2 trestního řádu, jež se pak promítlo do výroku a odůvodnění napadených rozhodnutí, Ústavní soud neshledal žádné pochybení, což ostatně stěžovatel ani netvrdí. Porušení svých ústavně zaručených práv totiž shledává stěžovatel především v určení počátku běhu subjektivní lhůty stanovené v §151 odst. 2 tr. ř. a v samotné existenci tohoto ustanovení, konkrétně ve stanovení jednoroční prekluzivní lhůty pro uplatnění nároku na odměnu a náhradu hotových výdajů ustanoveného obhájce. Zákonodárci vyčítá svévoli při stanovení této lhůty, zakládající nerovnost mezi subjekty.
Rozhodováním obecných soudů o nákladech trestního řízení, jež nese stát a které spočívají v nároku ustanoveného obhájce na odměnu a náhradu hotových výdajů, se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabýval opakovaně, a to jak z hlediska existence lhůty k uplatnění nároku jako takového, tak i z hlediska ústavně konformního výkladu počátku jejího běhu. Jednoroční lhůtu stanovenou v §151 odst. 2 tr. ř. přitom posoudil Ústavní soud jako dostatečnou k tomu, aby si advokát vytvořil náležitý časový prostor pro vypracování vyúčtování a domáhal se u soudu přiznání odměny a hotových výdajů (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 784/08, sp. zn. IV. ÚS 392/09 nebo nález sp. zn. II. ÚS 3201/08, vše dostupné na http.//nalus.usoud.cz). V nálezu sp. zn. II. ÚS 3201/08 také mj. konstatoval, že pro určení počátku běhu této lhůty je rozhodný okamžik, kdy se při zachování postupu lege artis obhájce dozvědět mohl a měl, že jeho povinnost obhajovat skončila (viz též usnesení sp. zn. III. ÚS 380/05 ze dne 18. 1. 2006).
Obecné soudy tedy postupovaly ústavně konformně, pokud odvíjely běh jednoroční prekluzivní lhůty pro uplatnění nároku stěžovatele od právní moci zprošťujícího rozsudku, tj. od 8. 2. 2013. Bylo na stěžovateli, aby se v rámci poskytované právní služby informoval u soudu, zda státní zástupce podal proti zprošťujícímu rozsudku odvolání. Není povinností soudu sdělovat stranám, že odvolání nebylo podáno (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1362/08). Stěžovatel jako osoba znalá práva si musel být nepochybně vědom běhu zákonné lhůty k podání opravného prostředku a nic mu nebránilo, aby si, i ve vlastním zájmu, opatřil zásadní informace pro včasné uplatnění svého nároku.
Nahlížeje na projednávanou věc pod zorným úhlem důvodného očekávání trvání obhajovací povinnosti, Ústavní soud dospěl k závěru, že právní závěr obecných soudů o tom, že stěžovatel uplatnil nárok po zákonem stanovené jednoroční prekluzivní lhůtě, obstojí.
Ústavní soud se v minulosti zabýval i ústavní konformitou napadeného ustanovení §151 odst. 2 tr. ř. V usnesení sp. zn. IV. ÚS 392/09 ze dne 5. 5. 2009 konstatoval, že dřívější právní úprava žádnou lhůtu neznala, což v praxi vedlo k tomu, že nárok nebyl uplatňován po dlouhou dobu od skončení povinnosti obhajování, přičemž podle převažujícího názoru se na tento zvláštní nárok nevztahovaly obecné promlčecí lhůty podle občanskoprávních předpisů [srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 265/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony]. Proto bylo oprávněnou intencí zákonodárce právě v kontrapozici k předchozí právní úpravě zamezit časově neomezené možnosti uplatnění předmětného nároku nepřinášející potřebnou stabilitu do právních vztahů mezi státem a ustanovenými obhájci. V uvedeném usnesení se Ústavní soud zabýval i délkou stanovené prekluzivní lhůty, kterou shledal dostatečnou k tomu, aby si advokát vytvořil náležitý časový prostor pro vypracování vyúčtování a domáhal se u soudu přiznání odměny a hotových výdajů. Ustanovení §151 odst. 2 trestního řádu neshledal problematickým ani z hlediska tvrzené diskriminace, když poukázal na to, že advokát - ustanovený obhájce - poskytuje státu specifickou službu, pročež nevstupuje na pole, na kterém by soupeřil s ostatními poskytovateli služeb (obchodními společnostmi či živnostníky), a proto není oproti nim žádným způsobem znevýhodněn v tom směru, že by odlišným způsobem bylo nakládáno se stejnými osobami.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Návrh na zrušení ustanovení §151 odst. 2 trestního řádu v rozsahu uvedeném v petitu návrhu byl odmítnut podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) z důvodu uvedeného v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu