ECLI:CZ:US:2013:2.US.2262.13.1
sp. zn. II. ÚS 2262/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti Petra Kopřivy, zastoupeného Mgr. Jiřím Kapounem, advokátem se sídlem Dvouletky 1821/16, Praha 10, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 10. 6. 2013 č. j. 22 Co 301/2013-100, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 7. 2013, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 2 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2, čl. 12 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Chrudimi ze dne 18. 3. 2013 č. j. 5 EXE 16/2012-80, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele na odložení provedení exekuce, nařízené na majetek stěžovatele, jejíž součástí je vyklizení stěžovatele z bytové jednotky (blíže specifikované v usnesení o nařízení exekuce).
Stěžovatel je přesvědčen, že odvolací soud se dopustil vadného procesního postupu při provádění dokazování, nereflektoval jeho ústavně garantované právo na nedotknutelnost obydlí a nesprávným způsobem interpretoval procesní ustanovení občanského soudního řádu, týkající se možnosti odkladu vykonatelnosti rozhodnutí. Uvádí, že důvodem jeho návrhu na odklad exekuce v části týkající se vyklizení bytu je probíhající obnova řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí, které se stalo podkladem pro nařízení exekuce. Byť byla jeho žaloba na obnovu řízení zamítnuta, na základě jeho odvolání je stále předmětem řízení (odvolacího), což je skutečnost (dle stěžovatele nový důkaz), s níž se odvolací soud nevypořádal a k níž měl přihlédnout. Pokud poukázal na možnost odkladu vykonatelnosti rozhodnutí dle §235c o. s. ř., dle stěžovatele jde o nesouvisející skutečnost, neboť se jedná o jiný institut než je odklad provedení exekuce.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Stěžovatel se domáhal odložení provedení exekuce s poukazem na probíhající obnovu řízení, ve kterém byl vydán exekuční titul. Soud prvního stupně shledal jeho návrh nedůvodným s tím, že samotné podání návrhu na obnovu řízení není důvodem pro odklad exekuce; nadto vyšel ze zjištění, že návrh na obnovu řízení byl, byť nepravomocně, zamítnut, takže nelze ani očekávat zrušení exekučního titulu a zastavení exekuce. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení, odvolací soud se s uvedenými závěry soudu prvního stupně zcela ztotožnil. S ohledem na skutečnosti tvrzené v odvolání provedl výklad ustanovení §266 o. s. ř., v němž jsou upraveny případy, ve kterých soud po stanovenou dobu nepokračuje v provádění exekuce, přičemž ve věci stěžovatele naplnění podmínek stanovených v §266 odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. neshledal. Krom toho stěžovatele upozornil na možnost odkladu vykonatelnosti exekučního titulu v rámci samotné obnovy řízení, pokud by měl soud za pravděpodobné, že návrhu na obnovu řízení bude vyhověno.
K uvedeným závěrům obecných soudů nemá Ústavní soud z hlediska rámce vymezeného pro své rozhodování výhrady. Odůvodnění napadeného usnesení, potvrzujícího rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na odklad provedení exekuce, je možno považovat za dostatečné a logické, přičemž posouzení věci obecnými soudy nevybočuje z ústavněprávních limitů. Za projev libovůle nelze označit ani poukaz odvolacího soudu na možnost odkladu vykonatelnosti rozhodnutí, které se stalo podkladem pro exekuci, neboť takový odklad by sám o sobě představoval důvod pro odklad provedení nařízené exekuce (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 2527/07 ze dne 28. 2. 2008, dostupné na http://nalus.usou.cz).
Právní závěry obecných soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace norem jednoduchého práva v mezích ústavnosti a nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Ústavní soud tak neshledal důvod pro to, aby mohl zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů. Tvrzení stěžovatele o porušení jeho práva na ochranu obydlí ve smyslu čl. 12 Listiny či práva na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny je tak nepřípadné. Ochrana podle čl. 12 Listiny nesvědčí osobám, které k užívání obydlí nemají právní důvod. Čl. 36 Listiny je ustanovením, které garantuje právo na soudní ochranu, přirozeně však nelze toto ustanovení vykládat jako právo na úspěch ve věci. Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu