ECLI:CZ:US:2013:2.US.2267.12.1
sp. zn. II. ÚS 2267/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti Jiřího Vrzala, zastoupeného JUDr. Ludmilou Krejčí, advokátkou se sídlem Starobrněnská 13, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 4292/2011-259 ze dne 28. 3. 2012, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 44 Co 190/2010-239 ze dne 27. 7. 2011 a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 55 C 252/2001-200 ze dne 3. 2. 2010 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 26 odst. 3 a čl. 31 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Brně shora označeným rozsudkem zastavil řízení ve vztahu mezi stěžovatelem, vystupujícím v původním řízení jako žalobce a), a vedlejším účastníkem - statutárním městem Brno, v původním řízení žalovaným, ohledně částky 73 290 Kč, uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovateli částku 30 497 Kč, dále zamítl žalobu ve vztahu mezi stěžovatelem a žalovaným v částce 15 473 767 Kč a nepřiznal žalovanému ve vztahu mezi ním a stěžovatelem právo na náhradu nákladů řízení. Ve vztahu mezi otcem stěžovatele, vystupujícím v původním řízení jako žalobce b), a žalovaným žalobu v částce 126 891 Kč zamítl, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci b) 1 700 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, přičemž žalovanému a České republice nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Městský soud tak rozhodl o žalobě, jíž se stěžovatel a jeho otec domáhali řady nároků, především náhrady škody a náhrady za ztížení společenského uplatnění způsobené poškozením zdraví stěžovatele ze strany Fakultní nemocnice v Brně v roce 1981.
K odvolání stěžovatele a žalobce b) Krajský soud v Brně shora označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně v napadených zamítavých a nákladových výrocích potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že nedošlo ke zhoršení zdravotního stavu stěžovatele od doby, kdy byl jeho zdravotní stav vyhodnocen v předchozím řízení u Městského soudu v Brně vedeném pod sp. zn. 13 C 250/86, neboť veškeré následky škodní události pro jeho budoucí život, včetně pracovního uplatnění, byly již posudkem Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci předvídány a v rámci předchozího řízení o náhradu za ztížení společenského uplatnění odškodněny šestinásobkem bodového ohodnocení.
Dovolací návrh stěžovatele Nejvyšší soud výše citovaným usnesením odmítl, když dospěl k závěru, že obecné soudy neposoudily věc v rozporu s hmotným právem, přičemž stěžovatelem formulované dovolací důvody nemohou založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též "o.s.ř.").
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které líčí své zdravotní poškození, hodnotí znalecké posudky a polemizuje s jejich hodnocením ze strany obecných soudů. Stěžovatel má za to, že znalci se vyjádřili v tom smyslu, že došlo ke zhoršení stavu stěžovatele, a proto by měla být kompenzace, původně přiznaná soudy v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 13 C 250/86, navýšena. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud pokládá za nutné na prvním místě konstatovat, že si je plně vědom tíživých dopadů poškození zdraví, které stěžovatel v roce 1981 utrpěl, a v tomto smyslu nahlíží na celou věc především po lidské stránce. Přesto však, jakkoli empaticky vnímá životní osud stěžovatele, nemohl Ústavní soud dospět k závěru o protiústavnosti napadených rozhodnutí.
Stěžovatel spatřuje neústavnost rozhodnutí obecných soudů především ve způsobu, jakým hodnotily znalecké posudky. Z rozhodnutí soudů všech stupňů však neplyne, že by tak učinily formalistickým způsobem. Městský soud v Brně dostatečně objasnil, na jakém závěru postavil svůj úsudek o tom, že zdravotní stav stěžovatele, jak jeho budoucí vývoj předvídal původní znalecký posudek v řízení sp. zn. 13 C 250/86, nedoznal zhoršení (srov. str. 5 - 6 napadeného rozsudku nalézacího soudu). Též Krajský soud (str. 4 - 5 napadeného rozsudku krajského soudu) podrobil tuto skutečnost vlastnímu hodnocení, přičemž ozřejmil, že zjištění znalců ustanovených v nyní vedeném řízení odpovídají tomu, jak budoucí vývoj následků infekce v dospělosti zachytil původní znalecký posudek, přičemž v tomto rozsahu již k odškodnění došlo se zřetelem na nepříznivý vývoj v budoucnu. Na tomto místě se sluší poznamenat, že Ústavní soud není oprávněn jakkoli přehodnocovat posouzení znaleckých posudků ze strany obecných soudů, neboť by tím nepřípustně zasahoval do jejich kompetence a nahrazoval jejich rozhodovací činnost, k čemuž není dle Ústavy České republiky povolán.
Tvrdí-li stěžovatel, že byl poškozen státem na svém základním právu získávat prostředky pro své životní potřeby prací a že bez své viny nemůže žádnou práci vykonávat, a proto je stát povinen jej hmotně zajistit, nelze této argumentaci přisvědčit, jelikož řízení bylo jednak vedeno proti statutárnímu městu jako právnímu nástupci příslušného zdravotnického zařízení a jako právnímu subjektu naprosto odlišnému od státu, jednak základní práva uváděná stěžovatelem (dle čl. 26 a čl. 31) dopadají na jiné vztahy, než odpovědnostní vztah mezi stěžovatelem a (nyní) městem Brno, který byl předmětem posouzení v soudním řízení, z něhož vzešla stěžovaná soudní rozhodnutí. Nadto práv uvedených ve zmíněných článcích se lze domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí (čl. 41 odst. 1 Listiny).
Za dané situace tudíž Ústavnímu soudu již nezbylo než odmítnout ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 20. března 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu