ECLI:CZ:US:2013:2.US.2273.13.1
sp. zn. II. ÚS 2273/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky Miluše Vodseďálkové, zastoupené JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem se sídlem Michelská 81, Praha 4, proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 14 C 42/2009-374 ze dne 5. 9. 2012 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 21 Co 58/2013-457 ze dne 17. 4. 2013, a o návrhu na odklad vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 7. 2013, se stěžovatelka domáhala odložení vykonatelnosti a následného zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, vydaných v řízení zahájeném k žalobě stěžovatelky proti žalované - společnosti Česká znalecká, a. s., IČ: 25260138, o zaplacení škody ve výši 974 500 Kč s příslušenstvím, kterou jí měla způsobit žalovaná vypracováním nesprávného znaleckého posudku ve věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 11 C 201/2004. Obecné soudy podle mínění stěžovatelky v předmětné věci nehodnotily důkazy nestranně, naopak vycházely toliko z účelově zavádějících tvrzení žalované, důkazy navrhované stěžovatelkou neprovedly, její námitky a výhrady k rozporovanému znaleckému posudku, opírající se o příslušné právní předpisy, nevzaly v potaz a v rozporu s judikaturou nahradily vlastním názorem objektivní stanovisko nezávislého znalce. Tímto postupem obecné soudy porušily její právo na soudní ochranu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům dle čl. 38 odst. 2 Listiny, čímž jí současně odepřely právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V závěru svého podání stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost "napadeného rozsudku". Dle připojeného odůvodnění byla na jeho podkladě, k vymožení nákladů soudního řízení, zahájena exekuce proti stěžovatelce a jí tak hrozí vznik újmy v podobě exekučního prodeje domu, ve kterém bydlí.
Z obsahu ústavní stížnosti a aplikace InfoSoud na adrese www.justice.cz dále vyplývá, že stěžovatelka podala proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 21 Co 58/2013-457 ze dne 17. 4. 2013 souběžně s ústavní stížností dovolání, o němž Nejvyšší soud dosud nerozhodl.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva, což znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky (efektivně) vyčerpal. V opačném případě by byla ústavní stížnost podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. Uvedený princip se před nabytím účinnosti zákona č. 404/2012 Sb. neuplatnil bezvýjimečně. Stěžovatel totiž nebyl povinen vyčerpat mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 83/2004 Sb.). Bylo jen na jeho rozhodnutí, zda takovýto prostředek [v praxi se jednalo zjevně o dovolání dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012] využije.
Právní úprava dovolání a s ní související úprava podmínek přípustnosti ústavní stížnosti doznala však s účinností od 1. 1. 2013 podstatných změn v souvislosti s přijetím již zmiňovaného zákona č. 404/2012 Sb. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., je nyní stěžovatel povinen vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. To znamená, že musí vyčerpat i dovolání, jehož přípustnost (mimo jiné) závisí na posouzení podmínek uvedených v §237 o. s. ř., ve znění zákona č. 404/2012 Sb.
Ústavní soud v této souvislosti vyslovil názor, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., ve znění zákona č. 404/2012 Sb., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (blíže k této otázce viz podrobně odůvodněné usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Není přitom podstatné, zda důvody pro závěr o porušení základního práva vycházejí ze zjištěných vad řízení, zahrnujících i případné vady týkající se provádění a hodnocení důkazů, jejichž důsledkem mohou být nesprávné skutkové závěry. Výjimku představují pouze ty námitky, k jejichž uplatnění zákon stanoví jiný právní prostředek ochrany práva (např. žalobu pro zmatečnost podle §229 odst. 1 až 3 o. s. ř.).
V projednávané věci je pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti určující v souladu s přechodnými ustanoveními čl. II odst. 1 a 7. a čl. IV odst. 1 zákona č. 404/2012 Sb. právě nová právní úprava, neboť k vydání stěžovatelkou napadeného rozhodnutí odvolacího soudu došlo po 1. 1. 2013. Poslední prostředek k ochraně práva stěžovatelky představuje tedy i v tomto případě dovolání, které, aby se mohl Ústavní soud vůbec ústavní stížností stěžovatelky zabývat, je třeba vždy (pokud procesní předpisy jeho přípustnost nevylučují) vyčerpat. Tím, že o podaném dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud dosud nerozhodl, uvedená podmínka naplněna nebyla.
Ústavní soud současně neshledává důvod pro to, aby, jak navrhovala stěžovatelka, vyčkával "vyslovení přípustnosti podaného dovolání Nejvyšším soudem a poté aby dle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. vyslovil přípustnost ústavní stížnosti", neboť tímto postupem by zbytečně prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, jak bylo popsáno shora, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je proto předčasné.
Nutno též dodat, že pokud by stěžovatelkou podané dovolání neuspělo, tj. dovolací soud by rozhodl, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., ve znění zákona č. 404/2012 Sb., je stěžovatelce podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zachována lhůta k podání ústavní stížnosti proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. též usnesení sp. zn. I. ÚS 1075/13 ze dne 9. 4. 2013, sp. zn. III. ÚS 1026/13 ze dne 18. 4. 2013, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Za daných okolností však Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh na zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost odmítnout. Stejný osud přitom sdílí i akcesorický návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2013
Stanislav Balík, v. r.
soudce zpravodaj