ECLI:CZ:US:2013:2.US.2280.13.1
sp. zn. II. ÚS 2280/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti L. Š., zastoupené Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem, se sídlem v Praze, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 15Co 65/2013-281 ze dne 14. března 2013, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 20 P 104/2011-244 ze dne 30. listopadu 2012, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a 1) J. S. a 2) V. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 22. července 2013 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byla rozsudkem soudu prvního stupně vedlejší účastnice řízení 2) (dále jen "nezletilá") svěřena do výchovy vedlejšího účastníka řízení 1) (dále jen "otec"), stěžovatelce bylo uloženo přispívat na výživu nezletilé počínaje 1. prosincem 2012 částkou 2.000 Kč měsíčně, řízení ohledně úpravy styku bylo zastaveno, a konečně bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Rozsudkem odvolacího soudu byl k odvolání stěžovatelky rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily její ústavně zaručená práva podle čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V ústavní stížnosti konkrétně tvrdí, že nejlépe odpovídá naplnění rodičovských práv u rodičů, kteří spolu nežijí, svěření dítěte do střídavé péče rodičů. K dosavadní péči a schopnostem stěžovatelky vychovávat nezletilou nebyly shledány žádné výhrady s výjimkou otce. Nezletilá projevovala spíše přání žít i nadále více se stěžovatelkou, nežli s otcem. Přitom názor nezletilé nepřímo zjišťovali jen znalci, v rámci zpracování znaleckého posudku, který konstatoval, že nezletilá V. je poměrně schopná formulovat své názory. Obecným soudům vytýká, že přesto svěřily nezletilou do výlučné péče otce. Považuje za nedostatečné, že se obecné soudy omezily na to, že otec se střídavou výchovou nesouhlasí a ze znaleckého posudku vyšel jako o něco vhodnější rodič pro výlučnou výchovu. Nepokoušely se zjišťovat důvody nesouhlasu otce se střídavou výchovou, ani vést účastníky k dohodě o střídavé výchově. Nepřistoupily k výslechu nezletilé soudem přiměřenou formou, neboť její vyjádření ze znaleckého posudku nebylo zcela jednoznačné. O svěření nezletilé do výlučné péče otce, ve které dosud nikdy nebyla, rozhodly obecné soudy jen na základě velice "titěrných" či malicherných a poměrně pofiderních rozdílů mezi otcem a stěžovatelkou, které byly konstatovány znaleckým posudkem - u stěžovatelky byla zjištěna anomální osobnost s disociálními rysy s tím, že tento výsledek spočítal počítač na základě odpovědí v testech. Obecné soudy se přitom řádně nevypořádaly s jejími výhradami proti znaleckému posudku, ani s jejím návrhem na vypracování revizního znaleckého posudku. Pokud u otce byly znaleckým posudkem konstatovány schizoidní rysy, nebyly z toho vyvozeny jakékoliv důsledky. To považuje za rozporné s právním názorem obsaženým v nálezech sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363) a sp. zn. I. ÚS 2661/10 (N 219/59 SbNU 167).
3. Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
4. Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že v případě, kdy se soudní spor týká nezletilých dětí, je třeba vždy postupovat s ohledem na jejich ústavně chráněný zájem (srov. čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). (Sp. zn. II. ÚS 2546/10, N 150/62 SbNU 303; aj.) Nelze tedy akceptovat, aby primárním hlediskem bylo právo rodičů na výchovu dětí, jak argumentuje v ústavní stížnosti stěžovatelka. Z odůvodnění obou napadených rozhodnutí přitom vyplývá, že se obecné soudy ústavně zakotveného sledu základních práv a chráněných hodnot držely.
5. Z rozhodnutí obecných soudů předně vyplývá skutkové zjištění, že od věku dvou let byla nezletilá vždy v péči obou rodičů. Tedy i v době, kdy stěžovatelka z vlastního rozhodnutí opustila společnou domácnost (v P.) a odstěhovala se i s nezletilou ke své babičce (do B.). Bylo to dáno tím, že nezletilá v té době navštěvovala mateřskou školu v místě původního bydliště, a proto byl i nadále režim výchovy oběma rodiči v podstatě vyvážený. Nebylo tedy osvědčeno, že by nezletilá nikdy dříve v péči otce nebyla, jak tvrdí stěžovatelka.
6. Dále bylo v řízení osvědčeno, že se rodiče nejsou schopni dohodnout na podstatných okolnostech týkajících se nezletilé. Nejedná se přitom jen o bydliště nezletilé, zmíněné výše, ale i mateřskou a posléze základní školu, mimoškolní aktivity. Tomu odpovídá mimo jiné i to, že původní návrh stěžovatelky zněl na svěření nezletilé do její výlučné péče a střídavou péči začala stěžovatelka prosazovat až v průběhu řízení. Z obsahu námitek stěžovatelky přitom nevyplývá, že by někdy mělo dojít k obratu ohledně komunikace rodičů ve věcech nezletilé, ani že by někdo z nich někdy v této věci požádal o pomoc třetí osobu. Konečně byly obecné soudy konfrontovány s tím, že každý z rodičů bydlí a nadále chce bydlet v jiném městě, zatímco je v zájmu nezletilé, aby navštěvovala jen jednu mateřskou, resp. základní školu. Z rozhodnutí obecných soudů tedy rozhodně nevyplývá, že by jediným důvodem, proč obecné soudy shledaly nemožnost střídavé péče, spočívala v nesouhlasu otce s tímto řešením. Přitom nesouhlas otce se opíral právě o logistické problémy, jejichž důsledky otec shledával pro nezletilou negativními.
7. Pokud stěžovatelka na jedné straně tvrdí, že nezletilá projevovala spíše přání žít i nadále více s ní, a současně tvrdí, že její vyjádření nebylo zcela jednoznačné, tak si protiřečí. Ve skutečnosti bylo v řízení zjištěno, že nezletilá nejvíce preferuje, aby rodiče obnovili soužití a vychovávali ji společně. Pro jiné alternativy své názory nezletilá měnila. To ostatně odpovídá věku nezletilé, pro nějž nebylo nezbytné ani vhodné, aby nutně byla vyslechnuta přímo soudem (srov. sp. zn. II. ÚS 1945/08, N 80/53 SbNU 11, bod 19), jak prosazuje stěžovatelka. V každém případě se obecné soudy s názorem nezletilé seznámily a braly ho v úvahu minimálně stejně vážně, jako stěžovatelka.
8. Pokud jde o "titěrné" či malicherné a poměrně pofiderní rozdíly mezi otcem a stěžovatelkou, které byly konstatovány znaleckým posudkem, tak tyto zveličuje a zveličovala jen sama stěžovatelka. Ani obecnými soudy, ani samotnými znalci jim nebyl přikládán takový význam, jaký jim klade stěžovatelka. Obecné soudy vyšly při úvaze o tom, komu z rodičů svěří nezletilou do výlučné péče, z kritéria emočního vztahu - ten byl shledán lepším u otce, který byl shledán i relativně lepším vychovatelem. V žádném případě přitom tímto závěrem stěžovatelka nebyla vyloučena ze vztahu k nezletilé, ani z podílu na její výchově. K zásahu do jejích práv v jí argumentované míře proto nemohlo dojít.
9. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2013
Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu