ECLI:CZ:US:2013:2.US.2302.13.1
sp. zn. II. ÚS 2302/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké a o ústavní stížnosti stěžovatele RETECH, s. r. o., se sídlem Vackova 1541/4, 155 00 Praha 5 - Stodůlky, zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem, se sídlem Riegrova 12, 772 00 Olomouc, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2013, č. j. 69 Co 84/2013-128, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a současně došlo i k porušení čl. 4 Listiny, podle nějž mohou být povinnosti ukládány pouze na základě zákona a v jeho mezích.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. května 2013, č. j. 69 Co 84/2013-128, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byl žalovaný (stěžovatel) uznán povinným zaplatit žalobkyni částku ve výši 28.014 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, podle nichž žalobkyně po právu uplatnila nárok na provizi ze smlouvy o obchodním zastoupení uzavřené podle §652 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obch. zák."), přičemž žalovaným vznesenou námitku započtení své pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení (přeplatek na provizi) proti žalované částce neuznal, neboť pohledávka žalovaného vůči žalobkyni nebyla v okamžiku, kdy provedl zápočet pohledávky, splatná, protože žalovaný neučinil výzvu k žalobkyni, aby mu přeplatek na provizi vrátila. Poukázal přitom na §563 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), podle něhož je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění požádán. Odvolací soud považoval rovněž za nedůvodný poukaz žalovaného na trestněprávní předpisy. V této souvislosti konstatoval, že skutečnost, že by žalobkyně tím, že si ponechá plnění ve větším rozsahu, než jí náleží podle smlouvy, mohla naplnit i skutkovou podstatu některého z trestných činů, je pro posouzení nároku žalovaného uplatněného vznesením kompenzační námitky v občanskoprávním řízení bezpředmětná.
II.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Obdobně jako v řízení před obecnými soudy poukazuje na znění trestního zákona, konkrétně na definici trestného činu zatajení věci a soudům vytýká, že svým výkladem v podstatě zlegalizovaly uvedený trestný čin. Dovozuje, že za situace, kdy byla žalobkyni omylem vyplacena provize ve vyšší částce, než jí podle smlouvy mělo náležet, nastala splatnost pohledávky ihned poté, co byla tato omylem poukázaná částka na účet žalobkyně připsána. Pokud by nebyl přijat stěžovatelem prezentovaný výklad, nemohlo by nikdy dojít ke spáchání trestného činu zatajení věci. Stěžovatel vyjadřuje přesvědčení, že v případě bezdůvodného obohacení nemusel žalobkyni k jeho vrácení jakkoliv vyzývat, když obecnými soudy zmiňovaná ustanovení (§340 odst. 2 obch. zák. a §563 obč. zák.) dopadají na jiné situace. U plateb připsaných na účet dlužníka omylem nemůže být dlužník nikdy v dobré víře, že mu tato částka náleží a splatnost nastává ihned, aniž by věřitel musel dlužníka vyzývat. Podle názoru stěžovatele byl výklad provedený obecnými soudy příliš formalistický a nerespektující trestněprávní předpisy.
III.
4. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
5. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
6. V dané věci stěžovatel obecným soudům vytýká, že neuznaly jeho námitku započtení, když nerespektovaly v otázce splatnosti pohledávky z obchodněprávního vztahu trestněprávní předpisy (konkrétně právní úpravu skutkové podstaty trestného činu zatajení věci), čímž se dopustily libovůle. K tomu Ústavní soud podotýká, že argumentace stěžovatele se poněkud míjí s předmětným řízením. Soukromoprávní úprava právního vztahu, kam spadá i předmětný spor, je samostatná a na trestněprávní úpravě nezávislá. Předpoklady pro uplatnění nároku za bezdůvodné obohacení je proto třeba zkoumat a vyhodnocovat zásadně podle předpisů soukromoprávních a nikoliv podle předpisů práva trestního, jak se snaží předkládat stěžovatel. Obecné soudy otázku splatnosti stěžovatelovy pohledávky vyhodnotily v souladu s relevantními právními předpisy a nijak se neodchýlily od judikatorního nebo doktrinálního výkladu. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení typicky náleží mezi nároky, u nichž není stanovena doba splnění, a proto je doba splnění vázána právě na výzvu věřitele. Samozřejmě není vyloučeno, že se žalobkyně mohla dopustit i trestného činu, ovšem zkoumání podmínek trestněprávní odpovědnosti není a ani nemůže být záležitostí civilních soudů.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2013
Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu