ECLI:CZ:US:2013:2.US.2306.13.1
sp. zn. II. ÚS 2306/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Jaroslava Fenyka a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti společnosti SVT Group, a. s., se sídlem Sokola Tůmy 1099/1, Ostrava - Hulváky, IČ: 25848356, zastoupené Mgr. Pavlou Běčákovou, advokátkou se sídlem Sokolská třída 871/6, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení soudního exekutora Mgr. Jana Krejsty, Exekutorský úřad Brno-město, č. j. 159 EX 00080/13-007 ze dne 7. 3. 2013 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci č. j. 40 Co 239/2013-16 ze dne 30. 5. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá se stěžovatelka zrušení v záhlaví označených rozhodnutí orgánů veřejné moci pro jejich rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Jak Ústavní soud z přiloženého listinného materiálu zjistil, shora označeným usnesením soudní exekutor zamítl exekuční návrh stěžovatelky na pověření Mgr. Jana Krejsty vedením exekuce na majetek vedlejšího účastníka podle rozhodčího nálezu rozhodce Mgr. Romana Peška č. j. 7254/2012 ze dne 3. 12. 2012 k vymožení její pohledávky ve výši 5 525 Kč s příslušenstvím. Soudní exekutor se při svém rozhodování řídil pokynem Okresního soudu v Přerově č. j. 28 EXE 234/2013-14 ze dne 25. 2. 2013, jímž mu bylo uloženo, aby zamítl návrh na nařízení exekuce podle citovaného rozhodčího nálezu s odůvodněním, že rozhodčí doložka je neplatná.
K odvolání stěžovatelky rozhodnutí soudního exekutora jako věcně správné posléze potvrdil Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením č. j. 40 Co 239/2013-16 ze dne 30. 5. 2013.
Stěžovatelka s přijatými rozhodnutími nesouhlasí, což dala najevo v ústavní stížnosti. Tvrdí, že je jí známo rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, v němž Nejvyšší soud dovodil neplatnost rozhodčích doložek, ve kterých jsou pravidla rozhodčího řízení sjednána s odkazem na jednací řády soukromé společnosti a v nichž je pravidlo pro výběr rozhodce taktéž sjednáno odkazem na jednací, případně organizační řád soukromé společnosti. Dané rozhodnutí Nejvyššího soudu však dle jejího názoru hodnotilo rozhodčí doložku, která je z hlediska určení osoby rozhodce zcela odlišná od dohody obsažené v rozhodčí doložce sjednané mezi ní a vedlejším účastníkem, což v ústavní stížnosti podrobněji rozvedla. Závěrem stěžovatelka odkázala na judikaturu Ústavního soudu stran požadavků kladených na posuzování transparentnosti výběru rozhodců, jež, jak dodala, byly v tomto případě splněny.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných právních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Je třeba poznamenat, že Ústavní soud se skutkově i právně totožným případem (a doslovně shodnými námitkami stěžovatelky) zabýval v usneseních sp. zn. II. ÚS 2572/13 ze dne 5. 9. 2013 a IV. ÚS 2571/13 ze dne 11. 9. 2013 (obě dostupná na http://nalus.usoud.cz), v nichž konstatoval, že k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na soudní ochranu a spravedlivý proces nedošlo. Ústavní soud nemá ani v nyní projednávané věci důvod se od právního názoru vyjádřeného v citovaných usneseních jakkoliv odchýlit, proto na ně v podrobnostech odkazuje.
Jelikož Ústavní soud neshledal nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, nezbylo mu než její ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. října 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu