ECLI:CZ:US:2013:2.US.2313.08.1
sp. zn. II. ÚS 2313/08
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka - ze dne 10. ledna 2013 sp. zn. II. ÚS 2313/08 ve věci ústavní stížnosti Patrika Fromelia, zastoupeného Mgr. Martinem Šmukem, advokátem se sídlem Miličova 12, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 57 Co 290/2008-355 ze dne 11. června 2008, usnesení Okresního soudu v Ostravě č. j. 59 C 182/2004-341 ze dne 24. dubna 2008 a usnesení Okresního soudu v Ostravě č. j. 59 C 182/2004-306 ze dne 20. listopadu 2007, jimiž bylo zastaveno řízení o stěžovatelově odvolání proti rozsudku prvního stupně z důvodu nezaplacení soudního poplatku, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě jako účastníků řízení a Moniky Gryčové, zastoupené Mgr. Dagmar Cenknerovou, advokátkou se sídlem Slezské nám. 14, Bílovec, jako vedlejší účastnice řízení.
Usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 57 Co 290/2008-355 ze dne 11. června 2008, usnesení Okresního soudu v Ostravě č. j. 59 C 182/2004-341 ze dne 24. dubna 2008 a usnesení Okresního soudu v Ostravě č. j. 59 C 182/2004-306 ze dne 20. listopadu 2007 se ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Včasnou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V odůvodnění svého návrhu stěžovatel uvedl, že zásah do jeho práv spočívá v tom, že obecnými soudy bylo zastaveno řízení o odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně z důvodu nezaplacení soudního poplatku, přestože soudní poplatek řádně zaplatil. Jádrem sporu je okolnost, že stěžovatel zaplatil na vyměřený soudní poplatek nejprve první dílčí částku a posléze doplatil přesně zbytek. V mezidobí však prý soud započetl část první platby na jeho jinou poplatkovou povinnost, aniž by však stěžovatele k zaplacení tohoto jiného poplatku vyzval nebo ho jinak uvědomil. V důsledku toho stěžovatelem v dobré víře doplacený nedoplatek poplatku již nestačil pokrýt zůstatek vyměřeného poplatku a stěžovatelovo odvolací řízení bylo proto zastaveno.
3. Stěžovatel spatřuje porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny v tom, že nesprávným rozhodnutím obecných soudů obou stupňů týkajícím se otázky řádného zaplacení soudního poplatku a zastavení odvolacího řízení byla stěžovateli odňata možnost jednat před soudem ve věci samé. Napadeným usnesením na č. l. 355 prý odvolací soud rozhodoval o odvolání stěžovatele k odstranění procesněprávního pochybení před soudem prvního stupně (nezrušení rozhodnutí na č. l. 306), přičemž jeho obsahem je dle stěžovatele skutkově nesprávný závěr odvolacího soudu o tom, zda byly splněny zákonem stanovené předpoklady pro zastavení odvolacího řízení soudem prvního stupně.
4. Stěžovatel má za to, že soud prvního stupně nesprávně posoudil prvotní částečnou platbu stěžovatele ze dne 26. 9. 2007 ve výši 2 x 200 Kč jako platbu poplatku za "žádost o zaplacení poplatku z odvolání ve splátkách", resp. jako přeplatek tohoto poplatku. Ve skutečnosti však prý stěžovatel takto uhradil část soudního poplatku z podaného odvolání v celkové výši 400 Kč. S vědomím této úhrady posléze stěžovatel dle svých slov doplatil dne 10. 12. 2007 zůstatek ve výši 15 600 Kč, tedy celkem 16 000 Kč. Stěžovatel prý neměl žádnou vědomost o tom, že by mu byl soudem vyměřen jakýkoliv další poplatek z podané žádosti o povolení splátek a zejména neměl žádnou vědomost o tom, že část z již uhrazeného soudního poplatku z odvolání byla soudem posléze na tento jiný poplatek započítána. Stěžovatel prý jednal v dobré víře, že část soudního poplatku ve výši 400 Kč má již uhrazenu, proto posléze uhradil na účet soudu toliko částku 15 600 Kč.
5. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti podotkl, že odvolací soud v rozhodnutí na č. l. 355 shora uvedenou argumentaci stěžovatele neuznal, přičemž uvedl, že částka 200 Kč musela být zcela jistě spotřebována na poplatek z návrhu na povolení splátek, neboť bylo povinností stěžovatele zaplatit poplatek z návrhu dříve, než bude soud o návrhu rozhodovat, a současně stěžovatel měl vědět o vyměřeném poplatku 200 Kč, neboť výzva k zaplacení 200 Kč byla stěžovateli doručena dne 29. 8. 2007. Stěžovatel považuje shora uvedené závěry odvolacího soudu (ve shodě se závěry soudu prvního stupně) za nesprávné. Okolnost, že soud přistoupil k rozhodování o návrhu stěžovatele na povolení splátek, prý nemůže být samo o sobě důkazem, že poplatek za tento návrh musel být uhrazen. Soud dle něj takto zpětně interpretuje okolnosti, které v době rozhodování nebyly zřejmé. Stěžovatel prý nevěděl, že má uhradit poplatek 200 Kč ze své žádosti, neboť k jeho úhradě prý nebyl soudem vyzván. Důvod, pro který stěžovatel nejprve uhradil na účet soudu 2 x 200 Kč, byl obsah výzvy Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 8. 2007, ze které stěžovatel v ústavní stížnosti cituje, přičemž z ní nic takového nevyplývá, což stěžovatel následně dokresluje skutečnostmi, které dle něj vyplývají z příslušného spisového materiálu.
6. Stěžovatel v této spojitosti poznamenal, že postup soudu, který výlučně na podkladě vlastní úvahy započítal část již zaplaceného soudního poplatku z odvolání na jinou poplatkovou povinnost a posléze vyhodnotil doplatek zůstatku soudního poplatku z odvolání jako nedostačující, je nesprávný, čímž soud odňal stěžovateli možnost jednat před soudem v odvolacím řízení, tedy rovněž porušil jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Ze skutkového stavu věci je prý zřejmé, že stěžovatel netrpěl nedostatkem vůle zaplatit poplatek ze svého odvolání a ani se stěžovatel zaplacení nijak nevyhýbal. Bylo by prý v rozporu se zásadou spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků soudního řízení ve smyslu §1 občanského soudního řádu, jestliže případná nejistota ohledně identifikace platby pouhých 200 Kč by byla interpretována v neprospěch účastníka řízení, a měla tak za následek zastavení řízení ve věci samé pro částku 602 804,50 Kč.
7. Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
8. Ústavní soud si k projednání věci postupně vyžádal spisy Okresního soudu v Ostravě, a to a) sp. zn. 59 C 182/2004, b) sp. zn. 59 C 367/2008 a c) sp. zn. 59 C 35/2011, z nichž, jakož i obsahu napadených rozhodnutí zjistil následující skutečnosti.
9. Stěžovatel dne 20. 6. 2007 podal odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 59 C 182/2004-221 ze dne 14. 3. 2007, neuhradil však současně s tímto odvolacím návrhem soudní poplatek za odvolací řízení [č. l. 293 spisu shora uvedeného pod písmenem a)]. Okresní soud jej proto přípisem (výzvou) nejprve ze dne 17. 7. 2007 (č. l. 294), posléze (z neznámých důvodů) i ze dne 6. 8. 2007 (č. l. 298) vyzval, aby ve lhůtě tří dnů zaplatil soudní poplatek za odvolací řízení ve výši 16 000 Kč s poučením, že jinak soud odvolací řízení zastaví. Tento přípis byl právnímu zástupci stěžovatele doručen dne 14. 8. 2007 (viz doručenku připojenou na druhé straně listu 298). Dne 17. 8. 2007 byla Okresnímu soudu v Ostravě doručena žádost stěžovatele o poskytnutí splátkového kalendáře na uhrazení soudního poplatku za odvolací řízení proti výše citovanému rozsudku stejného soudu, datovaná dnem 16. 8. 2007 a téhož dne předaná k poštovní přepravě (č. l. 299 a k němu připojená obálka doporučené písemnosti). Z č. l. 300 je patrný pokyn (psaný, soudě dle rukopisu, patrně soudkyní JUDr. Darinou Dvořákovou) kanceláři příslušného pracoviště senátu, aby byl stěžovatel vyzván k zaplacení soudního poplatku ve výši 200 Kč za zmíněnou žádost o zaplacení poplatku za odvolací řízení ve splátkách (částečně je ovšem rukopis nečitelný). Pokyn je datován dnem 23. 8. 2007, přičemž k doručení této výzvy došlo dne 29. 8. 2007 (viz údaje na doručence připojené na zadní straně listu 300).
10. Okresní soud následně, dne 29. 10. 2007, rozhodl o žádosti stěžovatele o zaplacení poplatku za odvolací řízení ve splátkách v postavení správce daně ve smyslu §1 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, tak, že ji zamítl, aniž ji odůvodnil, a sice s poukazem na ustanovení §32 odst. 3 téhož předpisu (č. l. 304). Nato pak v záhlaví tohoto nálezu označeným usnesením ze dne 20. 11. 2007 Okresní soud v Ostravě rozhodl o zastavení řízení o odvolání stěžovatele podaného proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 59 C 182/2004-221 ze dne 14. 3. 2007 (č. l. 306). Dalším usnesením ze dne 15. 2. 2008 č. j. 59 C 182/2004-315 Okresní soud v Ostravě rozhodl o vrácení stěžovateli a) soudního poplatku ve výši 200 Kč a b) soudního poplatku ve výši 15 600 Kč (č. l. 315). V odůvodnění posledně citovaného usnesení soud uvedl, že stěžovatel nezaplatil soudní poplatek z odvolání podaného proti zmíněnému rozsudku Okresního soudu v Ostravě ve výši 16 000 Kč, a proto soud odvolací řízení zastavil. Současně soud konstatoval, že sice dne 10. 12. 2007 (tj. před skončením odvolací lhůty proti usnesení o zastavení řízení) stěžovatel zaplatil soudní poplatek ve výši 15 600 Kč, avšak dle názoru soudu zaplatil méně, než činila vyměřená poplatková povinnost ve výši 16 000 Kč, a proto nebyly splněny podmínky dle ustanovení §9 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, pro zrušení shora citovaného usnesení o zastavení řízení ze dne 20. 11. 2007.
11. Proti rozhodnutí okresního soudu o vrácení soudních poplatků podal stěžovatel dne 6. 3. 2008 odvolání, žádaje však současně, aby i usnesení o zastavení odvolacího řízení (č. l. 306) bylo zrušeno, neboť fakticky zaplatil celý vyměřený soudní poplatek ve výši 16 000 Kč ve lhůtě předvídané ustanovením §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích. V záhlaví tohoto nálezu uvedeným usnesením ze dne 24. 4. 2008 pak Okresní soud v Ostravě zamítl návrh na zrušení rozhodnutí o zastavení odvolacího řízení se stejnými argumenty, které již uvedl v usnesení o vrácení soudních poplatků. K odvolání stěžovatele ze dne 12. 5. 2008 proti tomuto usnesení Krajský soud v Ostravě výše citovaným usnesením ze dne 11. 6. 2008 potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. Obdobně odvolací soud usnesením na č. l. 350 potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o vrácení soudního poplatku. Argumentace je přitom v obou jeho rozhodnutích identická s tou, kterou použil ve svých usneseních již soud okresní.
12. Proti v záhlaví tohoto nálezu označeným usnesením obecných soudů podal stěžovatel, souběžně s ústavní stížností, též žalobu pro zmatečnost, přičemž současně navrhl, aby soud rozhodl o odkladu vykonatelnosti výše citovaného rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 3. 2007. Žaloba pro zmatečnost byla vedena u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 59 C 367/2008. Dne 8. 7. 2010 rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením č. j. 57 Co 290/2008-39 o žalobě pro zmatečnost směřující proti napadenému usnesení téhož soudu č. j. 57 Co 290/2008-355 tak, že ji zamítl, když shledal, že žaloba pro zmatečnost není přípustná, neboť se v případě rozporovaného usnesení nejedná ani o rozhodnutí ve věci samé, ani o rozhodnutí, kterým by bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo odvolací řízení zastaveno, a proto nebylo možno žalobu meritorně projednat. Následně pak Krajský soud v Ostravě rozhodl o vyloučení řízení o žalobě pro zmatečnost proti zbylým dvěma usnesením okresního soudu k samostatnému projednání a rozhodnutí [srov. č. l. 42 spisu shora uvedeného pod písm. b)].
13. Proti rozhodnutí krajského soudu o zamítnutí žaloby pro zmatečnost podal stěžovatel odvolání k Vrchnímu soudu v Olomouci, který však usnesením č. j. 14 Cmo 283/2010-51 ze dne 30. září 2010 napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě potvrdil, když dospěl shodně jako soud prvního stupně k závěru o tom, že žaloba pro zmatečnost je nepřípustná.
14. Okresní soud v Ostravě poté, co řízení o žalobě pro zmatečnost proti zbylým jeho dvěma usnesením bylo vyloučeno uvedeným rozhodnutím krajského soudu k samostatnému projednání a rozhodnutí, vedl toto řízení pod sp. zn. 59 C 35/2011. Usnesením č. j. 59 C 35/2011-32 ze dne 28. 8. 2012 Okresní soud v Ostravě zamítl žalobu pro zmatečnost s odůvodněním, že žaloba pro zmatečnost proti napadeným usnesením není přípustná, neboť těmito usneseními nerozhodoval okresní soud ve věci samé.
III.
15. Ústavní soud vyzval v souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Krajský soud v Ostravě a Okresní soud v Ostravě jako účastníky a Ing. Moniku Gryčovou jako vedlejší účastnici řízení, aby se vyjádřily k projednávané ústavní stížnosti ve lhůtě dvaceti dnů. Krajský soud v Ostravě prostřednictvím předsedkyně senátu 57 Co ve své zprávě ze dne 10. 5. 2011 uvedl, že svého práva vyjádřit se k označené ústavní stížnosti nevyužívá. Okresní soud se k ústavní stížnosti vůbec nevyjádřil.
16. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 15. 5. 2011 uvedla, že je na zvážení soudu, zda uhrazení soudního poplatku ve splátkách povolí či nepovolí. V tomto směru není dle názoru vedlejší účastnice možno pokládat nepovolení splátek za porušení základního práva, neboť je na posouzení toho kterého soudu, zda jsou dle jeho uvážení dány důvody pro takový postup. Spočívá-li takové rozhodování na úvaze soudu, nelze prý v tomto směru tyto úvahy soudu přezkoumávat u Ústavního soudu. Dále vedlejší účastnice v reakci na tvrzení stěžovatele o tom, že mu nebylo známo, že za žádost o povolení splátek je nutno uhradit soudní poplatek, zdůraznila, že dle obecné zásady právní ignorantia iuris non excusat nelze opomenutí či neznalost účastníka narovnat odkazem na ústavně zaručené základní právo. V závěru svého vyjádření proto navrhla, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost zamítl.
17. Ústavní soud následně zaslal vyjádření vedlejší účastnice k replice stěžovateli, jenž se však v poskytnuté desetidenní lhůtě nevyjádřil.
18. Ústavní soud si od účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení rovněž vyžádal souhlas s upuštěním od ústního jednání dle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť od ústního jednání neočekával další objasnění věci. Krajský soud v Ostravě udělil ve vzpomínané zprávě ze dne 10. 5. 2011 souhlas výslovný. Vedlejší účastnice tak učinila ve svém podání ze dne 26. 11. 2012. Okresní soud v Ostravě a stěžovatel se nevyjádřili, a proto prostřednictvím §63 zákona o Ústavním soudu nastal stav předvídaný v §101 odst. 4 občanského soudního řádu. Za této situace tedy Ústavní soud ústní jednání nenařídil.
IV.
19. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, příslušný spisový materiál, jakož i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
20. Ústavní soud považuje na prvém místě za nutné sdělit, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého, to jest podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegezí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich. Otázkou svévole se přitom Ústavní soud zabývá dosti podrobně ve své judikatuře a ustáleně její pojem vykládá v obecné poloze jako extrémní nesoulad právních závěrů s provedenými skutkovými a právními zjištěními [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine ze dne 29. 3. 2001 (N 53/21 SbNU 451), III. ÚS 303/04 ze dne 10. 3. 2005 (N 52/36 SbNU 555), III. ÚS 351/04 ze dne 24. 11. 2004 (N 178/35 SbNU 375), III. ÚS 501/04 ze dne 3. 3. 2005 (N 42/36 SbNU 445), III. ÚS 606/04 ze dne 15. 9. 2005 (N 177/38 SbNU 421), III. ÚS 151/06 ze dne 12. 7. 2006 (N 132/42 SbNU 57), IV. ÚS 369/06 ze dne 7. 11. 2006 (N 206/43 SbNU 303), III. ÚS 677/07 ze dne 1. 11. 2007 (N 179/47 SbNU 371) aj.].
21. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti rovněž opakovaně zdůrazňuje, že podle čl. 1 odst. 1 Ústavy je Česká republika právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Skutečnost, že Česká republika patří do rodiny demokratických právních států v materiálním pojetí, představuje významné implikace v oblasti interpretace a aplikace práva. Princip právního státu je vázán na formální charakteristiky, které právní pravidla v daném právním systému musí vykazovat, aby je jednotlivci mohli vzít v potaz při určování svého budoucího jednání. V této spojitosti Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyzdvihl, že mezi základní principy právního státu patří princip předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 77/06 ze dne 15. února 2007 (30/44 SbNU 349; 37/2007 Sb.), bod 36]. Bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky formálního právního státu. Každá právní úprava proto musí vyjadřovat respekt k obecným zásadám právním (principům), jako je důvěra v právo, právní jistota a předvídatelnost normativních právních aktů, které strukturují právní řád demokratického právního státu, resp. jsou z něj odvoditelné, ale i nikoli zanedbatelná míra anticipace postupu orgánů veřejné moci ve vztahu k těm subjektům práva, vůči nimž se pravomoci svěřené těmto orgánům právě realizují. Stejné požadavky, to jest předvídatelnost, srozumitelnost a vnitřní bezrozpornost, respekt k obecným zásadám právním, především ústavněprávním principům, jakož i právní jistotu, je tudíž nutno klást i na individuální právní akty, zvláště pak soudní rozhodnutí a úkony soudu prováděné vůči účastníkům řízení.
22. V projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že podmínky pro jeho kasační zásah, jak jsou nastíněny v předchozích odstavcích, byly splněny. Ústavní soud shledal, že Okresní soud v Ostravě vážně pochybil při jednom ze svých procesních úkonů směřujících vůči stěžovateli, a tím jej zkrátil na jeho právu v přístupu k odvolacímu soudu, když zastavil odvolací řízení, ačkoliv pro takový postup zjevně nebyly splněny podmínky. Toto pochybení, níže rozvedené, vedlo k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
23. Okresní soud v Ostravě pochybil při vyhotovení a doručení výzvy (usnesení) k zaplacení soudního poplatku za žádost stěžovatele o poskytnutí splátkového kalendáře na uhrazení soudního poplatku za odvolací řízení, datované dnem 23. 8. 2007. Jak již bylo vyloženo v rámci rekapitulace dosavadního průběhu soudního řízení v bodě 9 tohoto nálezu, na č. l. 300 spisu výše označeného sub písm. a) se nachází pokyn (psaný, soudě dle rukopisu, patrně soudkyní JUDr. Darinou Dvořákovou) kanceláři příslušného pracoviště senátu, aby byl stěžovatel vyzván k zaplacení soudního poplatku ve výši 200 Kč za zmíněnou žádost o zaplacení poplatku za odvolací řízení ve splátkách. Podrobnější informace, které by z tohoto pokynu vyplynuly, však nejsou seznatelné, jelikož se v rukopisném textu vyskytují různé vsuvky a škrtání, částečně je pak písmo nečitelné, což však není pro posouzení vlastního pochybení v zásadě rozhodné či podstatné, ale spíše ukazuje na celkový charakter Ústavním soudem vytýkané procesní vady. Pokyn je datován dnem 23. 8. 2007, přičemž k doručení této výzvy došlo dne 29. 8. 2007 (viz údaje na doručence připojené na zadní straně listu 300).
24. Samotná výzva však není ve spise založena, na kterýžto nedostatek již upozornil sám stěžovatel v ústavní stížnosti (viz str. 5 bod 18 sub 2 ústavní stížnosti). Na tomto místě je Ústavní soud nucen Okresnímu soudu v Ostravě vytknout způsob vedení soudního spisu, kdy natolik důležité procesní úkony směřující vůči účastníkům řízení nejsou v soudním spise vůbec evidovány. Ručně psané pokyny soudce kanceláři (referáty) nemohou suplovat vůli soudu skutečně projevenou navenek. Způsob a forma vedení soudního spisu jsou obsaženy v instrukci Ministerstva spravedlnosti č. 505/2001-Org. ze dne 3. 12. 2001, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, ve znění pozdějších změn. I v rozhodné době, tedy k 23. 8. 2007, v ustanovení §164 předmětné instrukce stálo, že všechny písemnosti vztahující se k téže věci tvoří spis. Je nemyslitelné, aby takové procesní úkony soudu, s nimiž jsou spojeny zákonem předvídané a vážné následky pro účastníky řízení, v posuzované věci zastavení odvolacího řízení, ve spise scházely. Přitom řádné vedení spisového materiálu není jen otázkou "kancelářských formalit", záležitostí vcelku podružnou, nýbrž je jedním z předpokladů a záruk spravedlivého procesu. Nedbalé vedení spisu [absence i dalších přípisů (č. l. 294, 298), včetně obálek použitých pro jejich doručení účastníkům (č. l. 300), přepisování čísel listů, mnohdy nečitelné referáty apod., jako je tomu ve spisu 59 C 182/2004] se totiž může negativně projevit nejen na přehlednosti řízení, ale též na jeho řádném a procesně bezvadném a v posledku též i spravedlivém průběhu. Ústavní soud proto v této spojitosti apeluje na všechny orgány veřejné moci, které mají povinnost vést spisy o právních věcech, aby postupovaly s řádnou péčí a dbaly o to, aby byl spisový materiál kompletní. Neúplnost spisu může kupříkladu způsobit, že odvolací soud některou pro odvolací řízení významnou skutečnost buď přehlédne, a svým rozhodnutím tak zkrátí jednoho z účastníků na jeho právech, k čemuž došlo i v nyní projednávaném případě, anebo bude složitě zjišťovat, jaký úkon byl kdy za řízení učiněn. I pro Ústavní soud představuje snaha o rekonstrukci jednotlivých úkonů soudu i stěžovatele za účelem poměření stížnostních námitek s argumentací dalších účastníků řízení takřka "detektivní" šetření.
25. Stěžovatel nicméně předložil fotokopii přípisu soudu ze dne 23. 8. 2007 v příloze k ústavní stížnosti. Tato fotokopie se shoduje s tou, kterou stěžovatel předložil rovněž v řízení o žalobě pro zmatečnost (viz č. l. 7 spisu 59 C 367/2008). Ústavní soud přitom nemá důvod pochybovat o její věrohodnosti, když z této listiny stěžovatel doslovně citoval i v podané žalobě pro zmatečnost. Z této přílohy Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl formou usnesení vyzván, aby ve lhůtě 3 dnů od doručení tohoto usnesení zaplatil soudní poplatek za žalobu, který činí podle položky 31 písm. a) sazebníku soudních poplatků 16 000 Kč ve splátkách povolených po 200 Kč měsíčně, a to s odkazem na žádost o zaplacení soudního poplatku ve splátkách. Pro úhradu této částky byly stanoveny příslušné údaje k platbě, zejména byl přidělen variabilní symbol za účelem snadné identifikace příchozí platby na účet okresního soudu. Stěžovatel byl poučen, že nebude-li soudní poplatek zaplacen v uvedené lhůtě, bude řízení před soudem zastaveno. Toto usnesení dále postrádá číslo jednací, když je na něm (nesprávně) uvedena toliko spisová značka. Z právě uvedeného je dobře patrná chybná argumentace okresního i krajského soudu. Odhlédne-li se od skutečnosti, že samotné usnesení je vnitřně logicky rozporné, neboť sotva si lze představit splnění povinnosti uhradit soudní poplatek ve výši 16 000 Kč po měsíčních dvousetkorunových splátkách ve lhůtě 3 dnů, vyplývá z něj řada závěrů podstatných pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti.
26. Prvním důležitým závěrem je, že stěžovatel okamžikem doručení uvedeného usnesení (tj. dnem 29. 8. 2007) nabyl legitimního přesvědčení o tom, že jeho žádost o poskytnutí splátkového kalendáře na uhrazení soudního poplatku za odvolací řízení ze dne 16. 8. 2007 byla (resp. musela být) vyřízena kladně, to jest, že mu bylo povoleno splatit soudní poplatek za odvolací řízení ve splátkách (srov. výslovnou formulaci "ve splátkách povolených", jakož i odkaz na jeho žádost uvedený v kulatých závorkách). V rozporu s tím je pak pozdější rozhodnutí předsedkyně Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 10. 2007, kterým byla žádost stěžovatele formálně zamítnuta. Druhý, ještě důležitější závěr spočívá v tom, že stěžovatel vůbec nebyl vyzván k zaplacení soudního poplatku za vzpomínanou žádost o poskytnutí splátkového kalendáře, když o tom v usnesení z 23. 8. 2007 není jediné zmínky. Okresní soud tak nemohl argumentovat tím, že stěžovatel byl touto písemností vyrozuměn o tom, že je povinen uhradit soudní poplatek za žádost ve výši 200 Kč, byť by tomu nasvědčoval ručně psaný referát soudkyně na č. l. 300 spisu 59 C 182/2004. Lhostejno přitom, proč se skutečně vypravená a stěžovateli doručená písemnost soudu diametrálně rozchází s tímto pokynem soudkyně, poněvadž rozhodující je to, jak se úkon soudu směřující vůči účastníkovi skutečně (reálně) navenek projevil. Pochybení vyšších soudních úředníků, justičních čekatelů, administrativních pracovníků soudu či jiných pověřených osob, jakož i případné nedostatky v jejich práci přirozeně nelze klást k tíži účastníkům řízení. Konečně třetí zásadní závěr tkví v tom, že okresní soud nemohl vyhodnotit platbu provedenou stěžovatelem dne 26. 9. 2007 jako úhradu za jeho žádost o poskytnutí splátkového kalendáře, když stěžovatel označil tyto platby přesně tím variabilním symbolem, který mu byl určen v usnesení z 23. 8. 2007 (srov. č. l. 326), tedy variabilním symbolem pro splátku vlastního soudního poplatku za odvolací řízení.
27. Ústavní soud však nemohl ponechat bez povšimnutí ani argumentaci Krajského soudu v Ostravě rozhodujícího o odvolání proti zamítnutí návrhu stěžovatele na zrušení usnesení soudu prvního stupně o zastavení odvolacího řízení. Krajský soud na č. l. 352 (a shodně i na č. l. 357) tvrdí, že částka 1 x 200 Kč, jejíž platba byla provedena dne 26. 9. 2007 a připsána na účet soudu následujícího dne, musela směřovat na zaplacení soudního poplatku z návrhu na povolení splátek, když stěžovateli byla dne 29. 8. 2007 doručena výzva k zaplacení soudního poplatku za žádost o poskytnutí splátek. Krajský soud totiž zcela pominul, že i kdyby byla bývala taková výzva (namísto obsahu skutečně doručeného usnesení ze dne 23. 8. 2007) stěžovateli opravdu doručena, nebylo by mohlo dojít ke konzumaci jedné ze dvou dvousetkorunových plateb na tuto žádost, protože v mezidobí od 29. 8. 2007 (doručení usnesení) do 27. 9. 2007 (připsání platby na účet soudu) by byla bezpečně uplynula třídenní pariční lhůta pro zaplacení dvousetkorunového soudního poplatku za onu žádost, a stěžovatel by tak nebyl platil včas, což by se bylo musilo promítnout v zastavení řízení o této žádosti a vrácení soudního poplatku v souladu s ustanovením §9 odst. 1 za přiměřené aplikace §9 odst. 8 zákona o soudních poplatcích, podle kterého se návrh stane neúčinným, i když poplatník později (tj. po marném uplynutí lhůty) poplatek zaplatí. Za takové situace by ovšem bývalo bylo třeba pozdě zaplacený poplatek vrátit stěžovateli, nikoli jej spotřebovat.
28. Argumentace krajského soudu je krom toho velmi formalistická a nedůsledná. Odvolací soud uvádí, že stěžovatel označil platbu slovy "soudní poplatek z návrhu", a právě z toho je dle něj zřejmé, že se jedná o platbu stran žádosti o poskytnutí splátkového kalendáře. Termín "návrh" je však natolik širokým pojmem, že z něj nelze vůbec usuzovat na to, že se jedná o identifikaci předmětné žádosti o hrazení soudního poplatku za odvolací řízení ve splátkách, když stejně tak se mohlo jednat o samotný odvolací návrh, a to obzvláště za situace, kdy stěžovatel ve vztahu k tomuto svému podání ze dne 17. 8. 2007 termín "návrh" vůbec nepoužívá. Rozhodujícím je proto variabilní symbol platby a skutečný obsah výzvy (usnesení) ze dne 23. 8. 2007.
29. Ústavní soud ve své judikatuře již dříve akcentoval, že nedostatky v organizaci a činnosti soudní moci nemohou jít k tíži těch, kteří se na soud obracejí jako na ochránce svých základních práv a svobod [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 167/98 ze dne 13. 10. 1999 (N 139/16 SbNU 45)]. Stěžovateli je tak třeba přisvědčit v tom, že přehlížením skutečného obsahu soudní písemnosti ze dne 23. 8. 2007, způsobeným vadným postupem Okresního soudu v Ostravě a následně i chybnou argumentací Krajského soudu v Ostravě, byl stěžovatel zkrácen na svých procesních oprávněních. Jelikož se stěžovateli stručnou a výstižnou ústavní stížností podařilo úspěšně zpochybnit ústavní konformitu rozhodnutí obecných soudů, Ústavní soud vyslovil porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a přistoupil ke zrušení stěžovaných soudních rozhodnutí.