ECLI:CZ:US:2013:2.US.2324.13.1
sp. zn. II. ÚS 2324/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti obchodní společnosti RELIA s. r. o., se sídlem 8. března 12/3, Liberec, zastoupené Mgr. Martinem Vondroušem, advokátem SPOLAK s. r. o., se sídlem v Liberci, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 3543/2012-318 ze dne 20. května 2013, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci č. j. 73 Co 292/2011-268 ze dne 19. dubna 2012, za účasti 1) Nejvyššího soudu a 2) Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jako účastníků řízení, a Ing. Vladislava Kafky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou dne 26. července 2013 se stěžovatelka domáhá zrušení výroků shora označeného rozsudku odvolacího soudu, kterým byl k odvolání vedlejšího účastníka řízení změněn rozsudek Okresního soudu v Liberci č. j. 20 C 96/2009 ze dne 26. dubna 2011 tak, že stěžovatelce bylo uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení částku 61.573 Kč a smluvní pokutu v podrobně konkretizované výši s úrokem z prodlení, to vše z titulu smlouvy o obchodním zastoupení, a dále jí byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 52.266 Kč. Dále se stěžovatelka domáhá zrušení shora označeného usnesení dovolacího soudu, kterým bylo jako nepřípustné zamítnuto její dovolání. Stěžovatelka namítá, že jimi došlo k porušení jejích práv ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka rekapituluje, že se vedlejší účastník domáhal odměny (provize) ze tří zprostředkovatelských smluv, které uzavřel na základě smlouvy o obchodním zastoupení, kterou s ním uzavřela dne 3. října 2007. Stěžovatelka se bránila mimo jiné kompenzační námitkou proti pohledávce z titulu řádně vyúčtované smluvní pokuty do výše žalované částky. Soud prvního stupně shledal tuto kompenzační námitku oprávněnou a na tomto základě žalobu zamítl. Odvolací soud ovšem vyhodnotil kompenzační projev stěžovatelky jako neurčitý a jako takový neplatný, a proto žalobou uplatněnému nároku z větší části vyhověl. V souladu s poučením a vzhledem k tomu, že přiznaná jistina se smluvní pokutou dosáhla částky 141.456 Kč pak stěžovatelka podala dovolání. Dovolací soud dovolání odmítl s tím, že předmětná pohledávka bez příslušenství nedosahuje zákonem stanovené výše 100.000 Kč.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti odvolacímu soudu vytýká, že rozsudek soudu prvního stupně nezměnil na základě argumentace vedlejšího účastníka řízení, ale na základě vlastní zcela překvapivé právní konstrukce. Se svým odlišným právním názorem na formu uskutečnění kompenzační námitky neseznámil účastníky řízení před svým rozhodnutím. Stěžovatelka tedy neměla možnost tomu přizpůsobit své právní námitky. Současně má za to, že interpretace §37 občanského zákoníku ohledně formy právního úkonu při vznesení kompenzační námitky byla striktně formální a ve svém důsledku vedla k prosazení zřejmé nespravedlnosti, když současně akceptoval, že existuje nárok stěžovatelky způsobilý k započtení. Výsledkem je stav, kdy stěžovatelka je povinna uhradit veškeré finanční nároky vedlejšího účastníka, aniž by naopak její finanční nároky byly zohledněny. Těch se nyní musí domáhat v samostatném řízení.
4. Dovolacímu soudu vytýká, že smluvní pokutu posoudil v rozporu s ustáleným výkladem jako příslušenství pohledávky a nikoliv jako samostatný nárok (např. Jedlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 8. Vydání. 1. díl. Praha, C. H. Beck, 2003, s. 369). Přitom bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné, ačkoliv byla o možnosti podat dovolání stěžovatelka výslovně poučena odvolacím soudem.
5. Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
6. Dovolací soud nezaložil své odmítací rozhodnutí na tom, že uplatněná smluvní pokuta je příslušenstvím uplatněné jistiny. Založil je na tom, že přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu proti rozhodnutí odvolacího soudu o více samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Odkázal přitom na své dřívější rozhodnutí, z nějž se již stala ustálená rozhodovací činnost, a jež bylo do jisté míry aprobováno i Ústavním soudem (usnesení sp. zn. I. ÚS 1854/08 ze dne 17. září 2008).
7. Přiměřeně totéž pak platí o vadném poučení odvolacího soudu. Dovolací soud své rozhodnutí založil na tom, že pokud bylo rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s kogentními ustanoveními občanského soudního řádu opatřeno nesprávným poučením, nemůže založit přípustnost dovolání, pokud to nepřipouští zákon. I zde dovolací soud odkázal na rozhodnutí, která se stala ustálenou rozhodovací činností obecných soudů, a jež bylo aprobováno Ústavním soudem (nález sp. zn. II. ÚS 343/02, N 140/28 SbNU 223).
8. Ústavní soud přitom nemá důvod měnit vlastní ustálenou rozhodovací činnost, a proto rozhodnutí dovolacího soudu lze považovat za ústavně souladné. To současně znamená, že ústavní stížnost ve vztahu k předchozímu rozhodnutí odvolacího soudu je nutno mít za opožděně podanou a není na místě se zabývat námitkami, které proti nim stěžovatelka vznáší.
9. Ze shora vyložených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, a to v části týkající se rozhodnutí dovolacího soudu jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), a ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu jako podanou po lhůtě stanovené pro její podání tímto zákonem, podle §43 odst. 1 písm. b) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2013
Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu