ECLI:CZ:US:2013:2.US.2346.13.1
sp. zn. II. ÚS 2346/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Jamisona Alistera Younga, zastoupený Mgr. Tomášem Bejčkem, advokátem, se sídlem v Praze, proti rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců č. j. MV-8526-5/SO-2011 ze dne 3. července 2013, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, a s návrh na zrušení ustanovení §171 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, jako účastníka řízení, a PhDr. Aleny Křížkové, Ph.D., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 30. července 2013 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Jím bylo k odvolání stěžovatele změněno rozhodnutí Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Praha, Inspektorátu cizinecké policie Praha č. j. CPPH-046312/CI-2009-60 ze dne 11. listopadu 2010, tak, že se přechodný pobyt stěžovatele na území České republiky podle §87f odst. 1 ve spojení s §87e odst. 1 a §87d odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a změně některých zákonů, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 427/2010 Sb., ukončuje a byla mu stanovena lhůta k vycestování do šedesáti dnů od nabytí právní moci rozhodnutí o ukončení přechodného pobytu. Stěžovatel tvrdí, že shora uvedeným rozhodnutím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 14 odst. 1, čl. 14 odst. 3, čl. 14 odst. 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně namítá, že v řízení byl aplikován právní předpis, který již v době před zahájením správního řízení pozbyl platnost a to normy, vztahující se na řízení o žádosti o vydání potvrzení o přechodném pobytu. Ustanovení zákona č. 326/1999 Sb. aplikovaná správním orgánem, obsahují v nyní platném znění již jiné normy. Správní orgán tedy použil analogii za použití argumentu reductione ad absurdum, což je podle názoru stěžovatele v dané právní oblasti vyloučeno. Postup správního orgánu je podle stěžovatele nelogický i v souvislosti s účelem normy. Považuje-li totiž zákonodárce nadále pobyt cizince za zákonný, není důvod k vyhoštění cizince, i kdyby dříve podmínky pro setrvání v České republice nesplňoval. Správnímu orgánu rovněž vytýká, že na základě jeho odvolání změnil prvoinstanční rozhodnutí v jeho neprospěch v rozporu s §90 odst. 1 a 3 správního řádu. Čímž byl současně zkrácen na svém právu odvolat se. Stěžovatel byl postupem správního orgánu znevýhodněn ve vztahu k cizincům pobývajícím v tuzemsku na základě uzavřeného manželství s občanem Evropské Unie. Ty nelze vyhostit, pokud manželství trvalo alespoň tři roky. V tom spatřuje porušení zákazu diskriminace. Zároveň byla jeho věc vyloučena ze soudního přezkumu podle §171 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., který byl v řízení pasivně aplikován tím, že znemožnil, aby se stěžovatel obrátil na soud s návrhem na přezkoumání předmětného rozhodnutí správního orgánu. Stěžovatel si je vědom toho, že Evropský soud pro lidská práva dovodil, že na vyhoštění cizince se nevztahuje čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"). Nicméně postup a rozhodnutí správního orgánu nebylo v souladu s čl. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě a se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států. Podle rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva autonomie státu při rozhodování o vyhoštění cizince je limitována základními právy těchto cizinců a z přezkumné pravomoci soudu nesmí být vyloučeno rozhodnutí týkající se základních práv a svobod. Napadené rozhodnutí povede k přetnutí vazeb, které zde má stěžovatel vytvořené, ačkoliv již nežije ve společné domácnosti s vedlejší účastnicí řízení. Řádně zde ovšem podniká, platí sociální a zdravotní pojištění, a jako hudebník v tuzemsku vystupuje a účastní se kulturního a společenského života a nikdy neměl problémy se zákonem. Podle přesvědčení stěžovatele by měl stát přikročit k vyhoštění dlouhodobých rezidentů pouze v situacích, kdy se takové vyhoštění jeví jako zcela nutné a za současného zohlednění zásahu takového rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince.
3. Stěžovatel uvádí, že je nyní pod velkým časovým tlakem s ohledem na stanovenou lhůtu k vycestování. Proto žádá o bezodkladné odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť rozhodnutí Ústavního soudu bohužel nelze očekávat do uplynutí lhůty k vycestování.
4. Stěžovatel navrhuje zrušení ustanovení §171 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., protože mu zabránil obrátit se na soud s žádostí o přezkum napadeného správního rozhodnutí. Odkazuje přitom na závěry uvedené v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 26/07 (N 218/51 SbNU 709) kterým bylo zrušeno ustanovení §171 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb.
5. Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
6. Nelze souhlasit se stěžovatelem v tom, že by správní orgán aplikoval právo, které by pozbylo účinnosti před zahájením řízení. Řízení ve věci ukončení pobytu stěžovatele totiž bylo zahájeno již 7. července 2009 - tedy v době před účinností zákona č. 427/2010 Sb. - a správní orgán v napadeném rozhodnutí jasně vyložil, že řízení bylo dokončeno podle dosavadních předpisů podle přechodných ustanovení obsažených v uvedeném zákoně.
7. Práva stěžovatele nebyla dotčena namítaným porušením práva na odvolání, zakotvené v čl. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. To je dáno formálně tím, že napadené rozhodnutí je rozhodnutím o odvolání stěžovatele. Materiálně je to pak dáno tím, že stěžovatel byl s dostatečným předstihem před vydáním napadeného rozhodnutí seznámen s odlišným právním názorem správního orgánu s tím, aby na tuto situaci mohl reagovat, což neučinil (s. 4 rozhodnutí). V ústavní stížnosti přitom tuto skutečnost nijak nezpochybňuje.
8. Nedošlo ani k tvrzenému porušení zákazu reformace in peius, protože ustanovení
§90 odst. 3 správního řádu dává ve vztahu k této zásadě přednost zásadě legality před subjektivním zájmem (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 1154/10 ze dne 29. dubna 2010), a tento princip ve správním řízení bez dalšího nemá ústavněprávní základ (sp. zn. III. ÚS 880/08, U 1/52 SbNU 743).
9. Z napadeného rozhodnutí rovněž jasně vyplývá, že zákonnost pobytu stěžovatele byla založena na družském vztahu stěžovatele k vedlejší účastnici řízení, tedy podle §15a odst. 4 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., ve znění před novelou č. 427/2010 Sb. Není v rozporu se smyslem a logikou zákona a dalších dotčených norem, včetně elementárních principů spravedlnosti, když byl pobyt stěžovatele ukončen právě v důsledku zániku tohoto jediného legálního důvodu. Srovnávání s manželstvím přitom není na místě, protože manželství rozhodně nemá shodné znaky s družským poměrem, s nímž nadto směrnice 2004/38/ES již z definice uvedené v čl. 2 odst. 2 nespojuje vůbec žádná práva.
10. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle
§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon").
11. S ohledem na akcesorickou povahu návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí byl odmítnutím vlastní ústavní stížnosti odmítnut i tento návrh (srov. sp. zn. IV. ÚS 209/94, U 2/3 SbNU 313; aj.).
12. Aktivní legitimaci k návrhu na zrušení ustanovení §171 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb. stěžovatel neměl, neboť toto ustanovení ve správním řízení nebylo a ani nemohlo být aplikováno. Teoreticky vzato toto ustanovení aplikoval toliko sám stěžovatel tím, že se na správní soud vůbec neobrátil. Tím se ovšem stěžovatel rozhodně nemohl dostat do postavení aktivně legitimované osoby. Proto byl návrh na zrušení tohoto zákonného ustanovení odmítnut podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. c) zákona, jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2013
Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu