ECLI:CZ:US:2013:2.US.2348.12.1
sp. zn. II. ÚS 2348/12
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 8. srpna 2013 sp. zn. II. ÚS 2348/12 ve věci ústavní stížnosti Huberta Plomera, zastoupeného JUDr. Václavem Krondlem, advokátem se sídlem Jiráskova 2, 360 01 Karlovy Vary, proti usnesení Okresního soudu v Karlových Varech č. j. 25 EXE 2206/2011-61 ze dne 9. 5. 2012, jímž nebylo vyhověno stěžovatelovým námitkám, a proti příkazu k úhradě nákladů exekuce Mgr. Miloše Dvořáka, soudního exekutora, se sídlem Exekutorského úřadu Zahradní 328, 357 33 Loket, č. j. 041 EX 1029/11-83 ze dne 11. 4. 2012, za účasti Okresního soudu v Karlových Varech a soudního exekutora Mgr. Miloše Dvořáka jako účastníků řízení.
Usnesení Okresního soudu v Karlových Varech č. j. 25 EXE 2206/2011-61 ze dne 9. 5. 2012 a příkaz k úhradě nákladů exekuce Mgr. Miloše Dvořáka, soudního exekutora, se sídlem Exekutorského úřadu Zahradní 328, 357 33 Loket, č. j. 041 EX 1029/11-83 ze dne 11. 4. 2012 se ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Včasnou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci, a to pro porušení čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 89 odst. 2 Ústavy. V odůvodnění svého návrhu stěžovatel uvedl, že soudní exekutor v daném případě vyšel při stanovení své odměny z ustanovení §5 odst. 6 (pozn. red.: správně patrně §5 odst. 4) vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška"), přičemž vycházel z pětinásobku ročního plnění a z výše měsíčního výživného na oba vedlejší účastníky ve výši 9 000 Kč, kterýžto postup označil za rozporný s judikaturou Ústavního soudu.
2. Stěžovatel se domnívá, že aplikace ustanovení §5 odst. 4 vyhlášky při počítání odměny exekutora není ústavně konformní, jelikož z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 998/09 ze dne 30. 6. 2009 (N 152/53 SbNU 849) dle něj plyne, že byla-li exekuce na v budoucnu se opakující plnění podle ustanovení §290 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") zastavena z důvodu, že lze očekávat, že povinný bude nadále plnit svou povinnost dobrovolně, je nutné pro ústavně konformní stanovení základu pro určení odměny exekutora vycházet jen z výše jím vymoženého plnění, a nikoli z výše plnění vymáhaného, jak předpokládá ustanovení §5 odst. 4 vyhlášky. Stěžovatel je přesvědčen, že takové podmínky byly v jeho případě splněny.
3. Stěžovatel uvádí, že dobrovolně (po zjištění odlišného právního názoru na předběžnou vykonatelnost exekučního titulu) dne 2. 11. 2011 (po doručení usnesení o nařízení exekuce) vyrovnal veškerý dluh na výživném, spočívající v rozdílu mezi jeho původní a novou výší, a začal platit výživné za běžné měsíce v nově stanovené výši. Soudní exekutor proto mimo výzvy k dobrovolnému plnění žádnou jinou činnost nerealizoval a celý dluh na výživném byl dle jeho názoru dne 2. 11. 2011 zcela uhrazen. I přes tuto skutečnost prý začal soudní exekutor vyvíjet nepřiměřenou činnost, když i přes podstatné a dobrovolné uhrazení všech pohledávek vydal exekuční příkaz k prodeji nemovitostí (v říjnu 2011) a v dubnu 2012 (2. 4. 2012) vydal exekuční příkaz k prodeji movitých věcí, které zároveň sepsal dne 3. 4. 2012 v místě jeho bydliště. Celý proces soudní exekutor "dovršil" tím, že zabavil (sepsal a odvezl) dvě osobní motorová vozidla, osobní počítač, peněžní hotovost rodičů stěžovatele ve výši 110 000 Kč a další movité věci v celkové hodnotě převyšující jeden milion korun.
4. Okresnímu soudu v Karlových Varech stěžovatel vytýká, že nijak nezohlednil skutečnosti obsažené v podaných námitkách proti rozhodnutí exekutora, neboť odkaz na judikaturu Ústavního soudu "přešel" tvrzením, že není bez dalšího použitelná v daném případě, jakož i to, že výrok rozhodnutí neodpovídá ustanovení §88 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, jelikož výrok má správně znít, zdali se námitkám vyhovuje či ne, a nikoliv "potvrzení" příkazu k úhradě nákladů exekuce.
II.
5. Ústavní soud si k projednání věci vyžádal spis Okresního soudu v Karlových Varech vedený pod sp. zn. 25 EXE 2206/2011 i spis soudního exekutora vedený pod sp. zn. 041 EX 1029/11, z nichž zjistil následující skutečnosti.
6. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 30. 5. 2011 č. j. 14 Nc 166/2008-112 bylo stěžovateli zvýšeno výživné na částky 6 000 Kč měsíčně a 3 000 Kč měsíčně z původních 2 900 Kč, resp. 2 100 Kč. Okresní soud v Karlových Varech jako příslušný exekuční soud vydal dne 20. 9. 2011 usnesení č. j. 25 EXE 2206/2011-18, kterým pověřil jmenovaného soudního exekutora provedením exekuce, jež byla týmž usnesením nařízena k vymožení povinnosti spočívající v úhradě částky 12 000 Kč s příslušenstvím, úhrady nákladů oprávněných a nákladů exekuce. Dne 2. 11. 2011 stěžovatel uhradil dlužnou částku 12 000 Kč, jakož i dlužné výživné za další měsíce (srov. podání právního zástupce oprávněných ze dne 8. 11. 2011, došlé jmenovanému exekutorskému úřadu dne 10. 11. 2011 - soubor č. 41 elektronické verze spisu soudního exekutora).
7. Dne 11. 4. 2012 vydal soudní exekutor shora označený příkaz k úhradě nákladů exekuce, kterým byl stěžovatel zavázán k úhradě nákladů oprávněného ve výši 29 724 Kč a nákladů exekuce ve výši 121 294 Kč. V odůvodnění příkazu soudní exekutor uvedl, že jeho odměna byla stanovena dle §5 odst. 4 a §6 vyhlášky, přičemž odměna za provedení exekuce ukládající zaplacení peněžitého plnění činí 15 % ze základu (jednorázového plnění) a v případě opakujícího se plnění pětinásobku ročního plnění. Proti příkazu k úhradě nákladů exekuce podal stěžovatel dle §88 odst. 3 exekučního řádu včasné námitky, kterým exekuční soud v záhlaví uvedeným usnesením nevyhověl a příkaz k úhradě nákladů exekuce potvrdil jako věcně správný. V odůvodnění rozhodnutí soud především poukázal na to, že stěžovatel měl možnost dobrovolně splnit povinnost, pro kterou byla exekuce nařízena, a to na základě výzvy soudního exekutora k dobrovolnému plnění ze dne 26. 10. 2011, která mu byla doručena spolu s usnesením o nařízení exekuce dne 6. 11. 2011.
III.
8. Ústavní soud vyzval v souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Okresní soud v Karlových Varech a soudního exekutora Mgr. Miloše Dvořáka jako účastníky řízení a zákonného zástupce vedlejších účastníků řízení, aby se vyjádřili k projednávané ústavní stížnosti.
9. Okresní soud v Karlových Varech ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 10. 7. 2013 zcela odkázal na odůvodnění napadeného usnesení.
10. Soudní exekutor ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 9. 7. 2013 v základních bodech zrekapituloval vývoj exekučního řízení a co do námitek stěžovatele odkázal na své vyjádření k stěžovatelově stížnosti na Ministerstvo spravedlnosti, které přiložil.
11. Vedlejší účastníci se ve lhůtě 20 dnů od doručení přípisu Ústavního soudu nijak nevyjádřili, a proto s nimi již Ústavní soud dále nejednal (§63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §101 odst. 4 o. s. ř.). Za daných okolností tak Ústavní soud uvedená vyjádření účastníků řízení k replice stěžovateli nezasílal.
IV.
12. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, příslušný spisový materiál, jakož i obsah naříkaných exekučních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
13. Ústavní soud považuje na prvém místě za nutné sdělit, že ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
14. V projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že podmínky pro jeho kasační zásah, jak jsou nastíněny v předchozím odstavci, byly splněny. Ústavní soud již v celé řadě svých rozhodnutí opakovaně vyložil, že pokud obecný soud nevzal při stanovení odměny exekutora v úvahu skutečnost, že stěžovatel, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením, vymáhanou částku v plné výši bez přímé účasti exekutora dobrovolně oprávněnému uhradil, znamená to, že nedostál svým procesním povinnostem při přezkoumávání zákonnosti postupu exekutora a nevzal v úvahu závaznou judikaturu Ústavního soudu týkající se aplikace příslušných předpisů [srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 998/09 ze dne 30. 6. 2009 (N 152/53 SbNU 849), sp. zn. III. ÚS 3168/08 ze dne 18. 3. 2010 (N 58/56 SbNU 623) nebo sp. zn. II. ÚS 3335/11 ze dne 23. 8. (N 143/66 SbNU 183), dostupné též v on-line databázi rozhodnutí Ústavního soudu na adrese http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud současně, aniž by zpochybňoval právo exekutorů na spravedlivou odměnu za provádění exekuční činnosti, vyšel z toho, že odměna exekutora by neměla vycházet pouze z přímé závislosti odměny na výši vymoženého plnění, ale odrážet i složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce. Za rozpornou s ústavním pořádkem byla označena situace, kdy je upuštění od provedení exekuce vázáno striktně na případy, kdy byly uhrazeny i náklady exekuce, tedy nejen celá vymáhaná pohledávka, a to bez ohledu na možné snížení její ryze formálně stanovené výše ze shora uvedených legitimních důvodů [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.)].
15. Ze shora naznačené ustálené rozhodovací činnosti Ústavního soudu ve věcech nákladů exekuce je patrný důraz na souvislost mezi skutečnou exekuční činností soudního exekutora a vymožením pohledávky, a to při zohlednění aktivity povinného, která není bezprostředně vynucená kroky dotýkajícími se konkrétně majetkové podstaty povinného. Ústavní soud ve vztahu k jakémukoliv rozhodování o nákladech zdůrazňuje, že nesmí být formálně mechanické, ale musí zohledňovat konkrétní okolnosti daného případu, přičemž dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí těmto požadavkům nedostála.
16. Rozhodnutí soudního exekutora a exekučního soudu, která za základ odměny vzala pětinásobek ročního plnění, lze označit za nadmíru formalistická a rozporná s obecnými principy spravedlnosti v situaci, kdy ani exekuční soud nemá pochybnosti o tom, že splatná částka dlužného (12 000 Kč) i placení běžného výživného, kvůli nimž byl sepsán a podán návrh na nařízení exekuce, byla stěžovatelem dobrovolně zaplacena již dne 2. 11. 2011, tedy vzápětí poté, co stěžovatel obdržel usnesení exekučního soudu o nařízení exekuce. Ústavní soud ani v nyní posuzované věci neshledává žádnou souvislost mezi vydáním exekučních příkazů nařizujících exekuci prodejem nemovitostí a prodejem movitých věcí (které byly sepsány a zajištěny v celkové hodnotě převyšující jeden milion Kč) na straně jedné a placením jednotlivých částek výživného stěžovatelem po celou dobu existence vyživovací povinnosti na straně druhé. Skutečnost, že stěžovatel plnil až po nařízení exekuce, nelze zpochybnit, nicméně stalo se tak záhy po nařízení exekuce a z ničeho nelze vysledovat, že by se platební morálka stěžovatele v průběhu exekučního řízení změnila. Nic na tom nemůže změnit ani fakt, že stěžovatel plnil k rukám zákonného zástupce oprávněných, a nikoliv soudnímu exekutorovi, poněvadž soudnímu exekutorovi byly tyto skutečnosti známy již dne 10. 11. 2011, kdy mu bylo doručeno podání advokáta oprávněných o úhradě dlužných částek (viz výše citovaný záznam v elektronické verzi spisu soudního exekutora).
17. Dále je třeba poznamenat, že krom vydání předmětných exekučních příkazů a zaslání výzvy k dobrovolnému splnění povinnosti neučinil soudní exekutor po zaplacení dlužného výživného a započetí plateb běžného výživného k vymožení pohledávek oprávněných nic; jeho aktivita v dubnu 2012 již postrádala opodstatnění, neboť v té době bylo zřejmé, že vyjma nákladů oprávněných a nákladů exekuce již byly vymáhané povinnosti splněny. Zajištění movitých věcí v mnohonásobně vyšší hodnotě, než kterou mohly do té doby představovat náklady oprávněných a soudního exekutora, tak tyto náklady ještě více a bezdůvodně prohloubilo. Za nejvýraznější aktivitu soudního exekutora v daném řízení lze tedy shledat právě jen aktivitu týkající se vydání exekučních příkazů a zaslání předmětné výzvy k dobrovolnému splnění vymáhaných povinností.
18. Exekuční soud a soudní exekutor porušili základní práva stěžovatele podle čl. 2 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť nezohlednili, že stěžovatel zaplatil původně splatné výživné záhy po nařízení exekuce zcela bez vlivu činnosti soudního exekutora. Současně postupovali v rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy, neboť nevzali v úvahu závazná rozhodnutí Ústavního soudu týkající se této problematiky. Ze všech výše uvedených důvodů tudíž Ústavní soud ve smyslu §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu přistoupil ke zrušení napadených rozhodnutí.