ECLI:CZ:US:2013:2.US.235.13.1
sp. zn. II. ÚS 235/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti FARMA PÍSEČNÉ spol. s r.o., IČ 25152114, se sídlem Písečné 147, zastoupené Mgr. at Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem Janáčkovo nábř. 39/51, Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. listopadu 2012 sp. zn. 11 K 25/1997, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud označené rozhodnutí obecného soudu zrušil pro údajné porušení jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a uvedla, že ve svých důsledcích bylo porušeno i její právo na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny.
Před Krajským soudem v Českých Budějovicích je vedeno konkursní řízení na majetek zemřelého úpadce Ing. Jiřího Čermáka - farma Jemčina pod sp. zn. 11 K 25/97. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že napadeným usnesením ze dne 20. 11. 2012 (11 K 25/1997-3098) obecný soud bez jakéhokoliv relevantního podkladu i důvodu povolil další zálohu ve výši 1 100 000 Kč na odměnu bývalého správce konkursní podstaty. Tvrdila, že obecný soud nevzal v úvahu, že na zálohách mu bylo již celkem vyplaceno 5 130 000 Kč.
Stěžovatelka jako předsedkyně věřitelského výboru podala proti uvedenému usnesení v zákonné lhůtě totožné námitky, které blíže konkretizovala. Dle jejího názoru měl obecný soud vyčkat až do pravomocného rozhodnutí o námitkách proti konečné zprávě, a nikoli povolovat zjevně neopodstatněnou další zálohu na odměnu bývalého správce konkursní podstaty úpadce. Upozornila na nebezpečí, že tento může vyplacenou zálohu použít pro svoje potřeby či jinak zkonzumovat, což může způsobit její nevymahatelnost.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, že konečná zpráva obsahuje celou řadu nesprávných položek, z nichž byl proveden výpočet zálohy na odměnu bývalého správce konkursní podstaty úpadce (rozdíl v příjmu sp. zn. 6 C 344/2005, nájemné z budov, úroky z peněžních prostředků, příjem z prodeje majetku proti vůli správce). Neoprávněně do konečné zprávy byly zahrnuty neuznatelné náklady správce, které si nese sám z odměny (administrativní práce, vedení účetnictví, právní zastupování a služby) a částka 360 000 Kč, kterou nový správce musel vynaložit za revizi účetnictví. Dále stěžovatelka vyslovila názor, že výše celkové odměny dle ustanovení §9 odst. 1 vyhl. č. 476/1991 Sb. zahrnuje celkovou odměnu a její rozdělení mezi jednotlivé správce je závislé na zohlednění jejich zásluh.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, že obecný soud se dopustil zjevného excesu z ústavně konformního postupu, neboť jeho rozhodnutí bylo vydáno bez jakéhokoliv relevantního podkladu i důvodu.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadeného rozsudku a příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
II.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem by měl být přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelka dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), dostupný na http://nalus.usoud.cz]. Nic takového Ústavní soud v projednávaném případě nezjistil.
Podstatou posuzované ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s výší zálohy na odměnu, která byla přiznána soudem za výkon funkce bývalému správci konkursní podstaty, což není nic jiného, než nespokojenost stěžovatelky s tím, jak obecný soud v daném řízení vyložil "podústavní" právo. To ovšem ke konstatování zásahu do základních práv nedostačuje. Dle názoru Ústavního soudu v posuzovaném případě nelze o zkrácení základních práv stěžovatelky hovořit.
Správce konkurzní podstaty má dle ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb. o konkurzu a vyrovnání v platném znění (dále jen "ZKV"), nárok na odměnu a na náhradu hotových výdajů. Nároky správce se uspokojí z konkurzní podstaty, a pokud k tomu nestačí, ze zálohy na náklady konkurzu složené navrhovatelem. Vyúčtování provede správce v konečné zprávě, a není-li jí, při zrušení konkurzu. Předtím může soud povolit zálohy. V tomto případě bylo vyúčtování provedeno v konečné zprávě.
Obecný soud v napadeném rozhodnutí povolil bývalému správci další zálohu ve výši 1 100 000 Kč, který návrhem ze dne 25. 9. 2012 požadoval vyplacení 3 282 386 Kč (záloha 2 735 322 Kč + DPH). Obecný soud vzal v úvahu, že usnesením soudu ze dne 11. 10. 2005 byla na odměnu bývalého správce konkursní podstaty vyplacena poslední záloha před sedmi lety 1 130 000 Kč s tím, že s předchozími zálohami tato částka činí 4 030 000 Kč. Žádná další záloha nebyla povolena ani poté, co byl usnesením (11 K 25/1998-1830), pravomocným dne 3. 3. 2009, zproštěn funkce správce konkursní podstaty a byl ustanoven jeho nástupce. V odůvodnění napadeného rozhodnutí soud připustil, že skutečná výše odměny správce konkurzní podstaty nemusí korespondovat částce uvedené v konečné zprávě, neboť ještě budou některé částky vysvětleny a doloženy výdaje, které mohou mít vliv na výši odměny. Za této situace soud považoval za přiměřené poskytnutí zálohy ve výši 1 100 000 Kč, ve které není zahrnuto DPH, neboť se vyúčtovává až v konečné zprávě.
Ústavní soud konstatuje, že z odůvodnění rozhodnutí obecného soudu je zřejmé, že soud se námitkami stěžovatelky (č. l. 3062 - 3065) podrobně zabýval. Námitky uplatněné stěžovatelkou proti konečné zprávě projednal na soudním jednání o konečné zprávě dne 17. 4. 2013 (č. l. 3133 - 3136). Konečná zpráva o zpeněžení majetku z podstaty a vyúčtování odměny a výdajů ve věci uvedeného konkurzního řízení byla vyvěšena na úřední desce Krajského soudu v Českých Budějovicích dne 3. 10. 2013 (č. l. 3172). Proti konečné zprávě mohou konkurzní věřitelé i úpadce podat námitky do 15 dnů ode dne vyvěšení na úřední desce soudu (§29 odst. 2 ZKV).
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky. Pokud obecný soud své právní závěry dostatečným a zákonu odpovídajícím způsobem odůvodnil (§169 o. s. ř.), nelze mu ničeho vytknout. Dále soud správně podotkl, že samozřejmým předpokladem poskytnutí jakékoli zálohy na budoucí plnění jejímu příjemci je, že následně dojde k jejímu vyúčtování, a že tam, kde výše poskytnuté zálohy nebo záloh převýší částku, na kterou příjemci zálohy vznikl nárok podle (jím) poskytnutého plnění, příjemce přeplatek na záloze vrátí. Soud nemohl vyplatit správcem požadovanou zálohu v plné výši pro případ, že by výše zálohy nekorespondovala s budoucím pravomocným usnesením o schválení konečné zprávy.
Stěžovatelka posuzovanou ústavní stížností toliko pokračuje v polemice s rozhodnutím obecného soudu a přehlíží, že se obecný soud s námitkami, které před ním uplatnila, adekvátně vypořádal při projednání konečné zprávy.
Určování konkrétní výše odměny bylo spojeno s aplikací a výkladem zákona a podzákonných právních předpisů, jež jsou plně v kompetenci obecných soudů. Stěžovatelčina argumentace staví Ústavní soud do role další přezkumné instance, což je role, která mu zásadně nepřísluší. Ústavní soud by se mohl k interpretaci podústavního práva vyslovit pouze za výjimečných a specifických podmínek svědčících o extrémním excesu [viz např. nález Ústavního soudu nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17)]. Ty však v daném případě splněny nebyly.
Je tudíž přiléhavé učinit závěr, že podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných v dané věci splněny nejsou; o vybočení ze všeobecně sdílených interpretačních principů, respektive o situaci ústavněprávně relevantní libovůle při výkladu a aplikaci práva obecnými soudy, zde evidentně nejde, a výše předznačený závěr o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti je tím doložen.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2013
Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu