ECLI:CZ:US:2013:2.US.2383.13.1
sp. zn. II. ÚS 2383/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti společnosti M-CZ, a. s., se sídlem Chittussiho 45/14, Praha 6, zastoupené JUDr. Radkou Konečnou, advokátkou se sídlem Široká 36/5, Praha 1, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Cmo 147/2011-84 ze dne 20. 9. 2011 a rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 1252/2013-117 ze dne 27. 5. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 8. 2013 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, jimiž měla být porušena jeho ústavní práva garantovaná čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že žalobkyně - společnost VSZP, a. s. v likvidaci, se sídlem Na Pankráci 1010/51 se po stěžovatelce domáhala zaplacení částky 194 452,50 Kč za provedení stavebně montážních prací. Rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 44 Cm 490/9844 ze dne 19. 9. 2002 byla žaloba zamítnuta se závěrem, že mezi účastníky nedošlo k uzavření platné smlouvy o dílo podle §536 a násl. obch. zák., neboť nebyla prokázána dohoda o podstatných náležitostech smlouvy.
O odvolání žalobkyně rozhodl Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku ohledně částky 78 903 Kč s přísl. úroky a ohledně úroků z prodlení z částky 115 549,50 Kč v sazbě vyšší než přiznané ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu, a ve zbývající části zamítavého výroku jej změnil tak, že stěžovatelce uložil zaplatit správci konkursní podstaty žalobkyně 115 549,50 Kč s 14,37% úrokem z prodlení z této částky od 19. 7. 1997 do zaplacení. Rozhodl též o nákladech řízení. Po zopakování dokazování dospěl odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že smlouva o dílo ve znění nové nabídky z 2. 6. 1997 byla uzavřena platně. Protože však nedošlo k provedení díla v celém rozsahu, žalobkyni nepřiznal nárok na celou cenu díla, ale pouze na tu část, která byla vázána na měsíční fakturaci, tj na 80 % z účtované ceny. Přiznanou sazbu úroků z prodlení snížil s ohledem na průměrnou výši úroku poskytovaného v rozhodné době bankami.
Proti měnícímu výroku ve věci samé rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud dalším napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodné. Poté, co provedl věcný přezkum rozsudku soudu druhého stupně, dospěl k závěru, že k naplnění žádného z ohlášených dovolacích důvodů nedošlo.
Převážná část argumentů uplatněných v ústavní stížnosti směřuje proti průtahům v řízení. Stěžovatelka uvádí, že žaloba byla podána 25. 5. 1998, ale díky liknavému přístupu Krajského obchodního soudu i Městského soudu v Praze byla délka řízení ve značném nepoměru k jeho komplikovanosti a rozsahu. O nároku bylo v prvním stupni rozhodnuto až takřka po čtyř a půl letech, což je dle judikatury Ústavního soudu zcela nepřiměřené. Po podání odvolání bylo řízení ze zákona přerušeno vzhledem k prohlášení konkursu na žalobkyni. Městským soudem pak nebyl po dobu trvající téměř 7 let učiněn žádný procesní úkon ke zjištění, zda procesní strany navrhují pokračovat v řízení, až po změně osoby předsedy senátu v r. 2010 byly učiněny nezbytné kroky, v důsledku nichž bylo v řízení pokračováno. Postupem obou soudů tak došlo k porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces a na to, aby její věc byla projednána bez zbytečných průtahů. S ohledem na výše uvedené byl dle názoru stěžovatelky uplatněný nárok na úrok z prodlení v podobě, v jaké byl přiznán, v rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku. Vrchní soud měl zohlednit, že řízení trvalo nepřiměřeně dlouho. Za nelogický stěžovatelka považuje i závěr Nejvyššího soudu, že pokud by dluh splnila, ukončila by prodlení, přičemž zdůrazňuje, že v prvním stupni byla ve věci úspěšná. Poukazuje na judikáty Nejvyššího soudu i soudu Ústavního řešící posuzování ujednání o smluvených úrocích z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy a uvádí, že v jejím případě úroky ke dni uhrazení jistiny v červenci 2013 více než dvojnásobně převýšily samotnou jistinu.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
K namítaným neodůvodněným průtahům v řízení před obecnými soudy Ústavní soud odkazuje na závěry své ustálené rozhodovací činnosti, z níž vyplývá, že nemá-li se Ústavní soud sám dopustit svévole a výkonu státní moci v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, nesmí závazně předjímat existenci neodůvodněných průtahů v meritorně skončeném řízení, nevyčerpal-li stěžovatel procesní prostředky dané mu zejména zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Stěžovateli by tím Ústavní soud navíc, a to zvláště v případě zamítnutí ústavní stížnosti či jejího odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost, odňal v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny právo na zákonného soudce (obecného soudu), neboť rozhodnout o existenci práva na náhradu škody (popř. na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění) přísluší v případě sporu obecným soudům rozhodujícím v občanskoprávním řízení [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. srpna 2007 sp. zn. IV. ÚS 391/07 (N 122/46 SbNU 151)]. V této části je tedy ústavní stížnost nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Pokud stěžovatelka dále vyslovuje přesvědčení, že přiznané úroky z prodlení jsou s ohledem na délku soudního řízení nemravné, lze přisvědčit názoru Nejvyššího soudu, vyslovenému v napadeném rozsudku, že ustanovení §369 odst. 1 obch. zák. stanoví úrok za prodlení dlužníka se splněním peněžitého závazku, nikoli za délku řízení. Stěžovatelkou poukazované judikáty, z nichž lze mj. vyvodit, že nepřiměřená výše smluvených úroků může mít za následek - ve spojení s dalšími okolnostmi - aplikaci ustanovení §265 obch. zák., v důsledku čehož by nepřiměřený úrok nebyl soudem přiznán pro rozpor se zásadami poctivého obchodního styku, se týkají úroků smluvených, což není projednávaný případ. Vrchní soud nadto částečně přisvědčil výhradám stěžovatelky ohledně nepřiměřenosti požadované sazby úroků z prodlení a v této části rozhodnutí soudu prvního stupně změnil, neboť shledal, že v rozhodné době byl bankami poskytován úrok průměrně ve výši 13,37 %, a žalobkyni proto mohl být ve smyslu ustanovení §369 obch. zák. přiznán úrok z prodlení jen o 1 % vyšší.
Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí porušila ústavně garantovaná práva stěžovatelky, ale naopak je považuje za logicky odůvodněná, přesvědčivá a z hlediska ústavnosti přijatelná. Okolnost, že se s nimi stěžovatelka neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout z části dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a z části dle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu