ECLI:CZ:US:2013:2.US.2394.13.1
sp. zn. II. ÚS 2394/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudce Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti VYSOČINA WIND, a. s., se sídlem Olomoucká 3419/7, 618 00 Brno, zastoupené JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem se sídlem Lidická 57, 602 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 10/2013-29 ze dne 22. 5. 2013, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 10 Af 326/2012-42 ze dne 28. 12. 2012 a rozhodnutím Finančního ředitelství v Českých Budějovicích č. j. 1070/12-1200 a 1071/12-1200 ze dne 8. 2. 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí a správních aktů, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 11 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka vlastní a provozuje fotovoltaickou elektrárnu "Fotovoltaická elektrárna Vranovská Ves II" v katastrálním území Vranovská Ves. Vyrobenou elektrickou energii dodává do distribuční sítě společnosti E.ON Distribuce, a. s., a to za cenu určenou cenovým rozhodnutím Energetického regulačního úřadu. Předmětem sporu v řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, se stala platba za elektřinu dodanou do distribuční sítě v měsíci dubnu, květnu, červnu, červenci, srpnu 2011. Stěžovatelka za tyto měsíce vyfakturovala jmenované společnosti příslušné částky, z nichž však tato společnost uhradila stěžovatelce jen část. Stěžovatelka ji následně požádala o vysvětlení ve smyslu §237 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád. Společnost E.ON Distribuce, a. s., svůj postup odůvodnila tím, že jako plátce daně byla povinna z platby odvést odvod z elektřiny ze slunečního záření dle zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů).
Stěžovatelka, jakožto poplatník daně, následně podala proti postupu společnosti E.ON Distribuce, a. s., jakožto plátci daně, stížnost dle §237 odst. 3 daňového řádu, o níž rozhodl Finanční úřad v Českých Budějovicích tak, že ji rozhodnutími ze dne 27. 9. 2011, č. j. 406643/11/077910302673 (duben až červen 2011), ze dne 12. 10. 2011, č. j. 417986/11/077910302673 (červenec 2011), a ze dne 23. 11. 2011, č. j. 456863/11/077910302673 (srpen 2011), zamítl. Proti rozhodnutím finančního úřadu se stěžovatelka odvolala k Finančnímu ředitelství v Českých Budějovicích, které rozhodnutím ze dne 8. 2. 2012, č. j. 1070/12-1200, změnilo rozhodnutí finančního úřadu ze dne 29. 7. 2011 tak, že ve vztahu ke stížnosti za období měsíce dubna 2011 řízení zastavilo, neboť o této věci bylo již dříve pravomocně rozhodnuto; ve zbytku odvolání týkající se stížnosti za měsíc květen a červen 2011 zamítlo. Dále rozhodnutím ze dne 8. 2. 2012, č. j. 1071/12-1200, finanční ředitelství zamítlo odvolání proti rozhodnutím finančního úřadu ze dne 12. 10. 2011 a 23. 11. 2011. Žalobkyně napadla rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích žalobou, kterou krajský soud shora označeným rozsudkem zamítl. Následnou kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl.
Proti rozhodnutím správních soudů i odvolacího správního orgánu brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla zásah do vlastnického práva sražením odvodu za elektřinu ze slunečního záření vyrobenou ve fotovoltaické elektrárně (dále též "FVE") v předmětném období dle §7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb. a současně má za to, institut odvodu za elektřinu ze slunečního záření podle dotčených ustanovení odporuje též principu rovnosti. Ač nesouhlasí s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ze dne 15. 5. 2012, upozornila na to, že soud nevyloučil, že tato ustanovení mohou mít v jednotlivých případech protiústavní dopad. Podle stěžovatelky tomu tak je v případech, kdy nedojde ke splnění zákonné podmínky patnáctileté doby návratnosti investice, nebo jestliže jejich okamžité účinky zasáhnou majetkovou podstatu výrobce likvidačně či rdousícím efektem. V důsledku toho již v řízení o kasační stížnosti namítala, že sražení odvodu ze slunečního záření je řetězec úkonů, které ve svém souhrnu povedou k nedodržení této doby návratnosti její investice a nesplnění garance poskytnuté v §6 odst. 1 zákona, což bude mít za následek porušení zákazu retroaktivity a principu ochrany legitimního očekávání. Pakliže kasační soud nevyhověl jejímu návrhu na přerušení řízení, vytvořil svými úvahami "začarovaný kruh", jenž vylučuje, aby se svými námitkami vůči postupu plátce odvodu ze slunečního záření uspěla i v případě, že její tvrzení o nedodržení patnáctileté doby návratnosti investice bude pravdivé; na jednu stranu totiž tvrdil, že důkazy musí být předloženy v době, kdy napadne postup plátce odvodu z elektřiny za sluneční záření, na druhou stranu podle něj okamžitě předložené důkazy mohou stěží věrohodně zobrazit stav, který nastane za několik let. Tyto své argumenty stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobněji rozvedla. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud dotčená rozhodnutí orgánů veřejné moci zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných právních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Ústavní soud nepokládá rozhodnutí obecných soudů za ústavně nekonformní, když z jejich odůvodnění naprosto zřetelně vyplývá, z jakých skutečností tyto soudy vycházely i jak se vypořádaly s námitkami stěžovatelky.
Ústavní soud je rovněž nucen konstatovat, že ústavní stížnost je toliko opakováním argumentů, s nimiž se především kasační soud již ústavně konformním způsobem vypořádal, resp. polemikou se správními soudy, za situace, kdy stěžovatelka již obsahově shodnou ústavní stížnost podala v obdobné věci, a sice (mimo jiné) proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 90/2012-50, z jehož závěrů i v nyní posuzované věci kasační soud vycházel (srov. též jeho explicitní odkaz na tento rozsudek v bodě 15 nyní napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). O této ústavní stížnosti rozhodl Ústavní soud usnesením sp. zn. III. ÚS 1165/13 ze dne 10. 10. 2013 tak, že ji ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. V odůvodnění svého rozhodnutí přitom Ústavní soud uvedl, že se otázkou souladu ustanovení §7a až §7i zákona o podpoře a využívání obnovitelných zdrojů s ústavním pořádkem zabýval v již zmíněném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ze dne 15. 5. 2012 (220/2012 Sb.) a v rámci abstraktní kontroly ústavnosti dospěl k závěru kladnému.
Ústavní soud dále ve svém usnesení vyzdvihl, že v daném plenárním nálezu dospěl k závěru, "že jakkoli došlo přijetím napadených ustanovení ke snížení podpory poskytované provozovatelům FVE, nejednalo se ze shora uvedených důvodů o zásah, který by ve svém důsledku znamenal porušení ústavně zaručených práv dotčených subjektů, ať již se jedná o právo vlastnické či svobodu podnikání, případně nerespektování základních náležitostí demokratického a právního státu, jak se domnívají navrhovatelé" (bod 90). Ústavní soud tedy posuzoval, zda na straně dotčených provozovatelů FVE není dán takový ústavně relevantní zájem na zachování dosavadní zákonem stanovené ceny za elektřinu z obnovitelných zdrojů bez jejího dalšího krácení odvodem, jenž by při vzájemném poměřování převážil nad veřejným zájmem na jejím snížení, avšak takový zájem provozovatelů FVE neshledal.
Ústavní soud sice připustil svůj závěr o tom, že nelze vyloučit, že v individuálních případech může některé z ustanovení §7a až §7i zákona narušit základní práva a svobody jednotlivce, jak jej zachytil v bodě 88 předmětného plenárního nálezu, ovšem současně konstatoval, že ke splnění takto formulovaných podmínek ve stěžovatelčině věci však nedošlo, resp. jejich existence nebyla v řízení prokázána, s tím, že "Proč se tak stalo, vysvětlil stěžovatelce podrobně Nejvyšší správní soud, s jeho závěry se nelze než ztotožnit".
Tytéž závěry přitom platí i v nyní projednávané věci, neboť Nejvyšší správní soud v tomto ohledu stěžovatelce vytkl, že "tvrzení o nemožnosti dosáhnout zákonem garantované doby návratnosti investice vznesla stěžovatelka poprvé až v kasační stížnosti, ačkoliv jí nic nebránilo učinit tak již v řízení před krajským soudem ... Stěžovatelka tak mohla v průběhu těchto sedmi měsíců poukázat na tuto skutečnost, a umožnit tak krajskému soudu, aby se s ní vypořádal. Namísto toho však stěžovatelka zůstala pasivní, nestřežila řádně svá práva a neumožnila krajskému soudu zohlednit její konkrétní situaci" (srov. bod 26 napadeného rozsudku kasačního soudu). Soud jí rovněž vytkl, že "ačkoliv svojí kasační stížností směřuje k aplikaci výjimky z pravidla, kterou Ústavní soud připustil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11, zůstává pohříchu u naprosto obecného tvrzení ... svoji hospodářskou situaci nepopsala, neuvedla, jaké náklady vynaložila na pořízení fotovoltaické elektrárny, kolik stojí běžný provoz elektrárny, jaké náklady doposud vynaložila, jakými disponuje vlastními a cizími zdroji, v jakých lhůtách jsou splatné její závazky, jakých výnosů dosahuje atd. Na základě paušálního, nic neříkajícího tvrzení o tom, že v jejím případě nebude dodržena zákonem garantovaná doba návratnosti investice, nemůže Nejvyšší správní soud dospět k závěru o protiústavnosti aplikace odvodu z elektřiny ze slunečního záření na příjmy stěžovatelky" (srov. bod 27). Takové odůvodnění Ústavní soud nepokládá za rozporné s požadavky kladené na odůvodnění soudních rozhodnutí. Co do zbývající argumentace pak Ústavní soud v podrobnostech plně odkazuje na odůvodnění vzpomínaného usnesení, s jehož závěry je stěžovatelka patřičně seznámena.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 12. listopadu 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu