ECLI:CZ:US:2013:2.US.240.13.1
sp. zn. II. ÚS 240/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka (soudce zpravodaj) a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, zastoupeného Mgr. Kateřinou Jandovou, LL.M., advokátkou se sídlem Lipová 274, Unhošť-Nouzov, proti usnesení Nejvyššího soudu č.j. 8 Tdo 1226/2012-15 ze dne 31. 10. 2012, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci č.j. 31 To 171/2012-160 ze dne 20. 4. 2012 a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne č.j. 4 T 20/2012-140 ze dne 29. 2. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 1. 2013 a kvalifikovaně doplněnou dne 12. 4. 2013 se stěžovatel s odkazem na porušení svých ústavních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Napadeným rozsudkem soudu prvního stupně byl stěžovatel uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) trestního zákoníku ukončeného ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku a odsouzen podle §185 odst. 2 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Odvolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci podle §256 tr. ř. zamítnuto. Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl s tím, že v něm byly uplatněny toliko námitky skutkové povahy, přičemž nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů obou stupňů.
Stěžovatel namítá, že ze zjištěného skutkového stavu věci nelze dovodit závěr o jeho vině. Jediným přímým důkazem je výpověď poškozené. Pokud jsou v odsuzujícím rozsudku uváděny další nepřímé důkazy, nemají dle názoru stěžovatele žádnou vypovídací hodnotu. Odkazuje na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 37/03 a má za to, že orgány činné v trestním řízení se přiklonily k výpovědi poškozené, kterou bez dalšího prověřování posoudily jako věrohodnou, zatímco výpověď stěžovatele označili s ohledem na jeho trestní minulost za nevěrohodnou. Upozorňuje na to, že sama poškozená určila stěžovatele jako osobu, která spáchala předmětný skutek, toliko na 90 % a popsala ho nepřesně. Orgány činné v trestním řízení měly vytěžit bezpečnostní kamery a měly opatřit znalecký posudek na poškozenou. Stěžovatel dospívá k závěru, že se nepodařilo zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, resp. nebyla bez důvodných pochybností dokázána jeho vina. Obecné soudy tak měly aplikovat zásadu presumpce neviny a z ní vyplývající zásadu in dubio pro reo.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí a připojených listin dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Námitky stěžovatele směřují proti provádění a hodnocení důkazů a usilují o revizi skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem. Pokud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., jakož i ustanovení §125 tr. ř., není v pravomoci Ústavního soudu, aby takové hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním neztotožňoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94; N 34/3 SbNU 257).
Ústavní soud, vycházeje z uvedených východisek a mezí své přezkumné činnosti, neshledal v postupu obecných soudů vady, jež by vyžadovaly jeho kasační zásah. Soud prvního stupně provedl všechny dostupné důkazy, na základě nichž zjistil skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu. Věnoval patřičnou pozornost i hodnocení důkazů; jednotlivé důkazy vzájemně konfrontoval a podrobně popsal, v důsledku jakých úvah jim přikládal důkazní sílu co do jejich věrohodnosti a relevance k prokázání viny stěžovatele. Jedná se především o klíčovou usvědčující výpověď poškozené, o jejíž věrohodnosti a pravdivosti obecné soudy navzdory námitkám stěžovatele nepochybovaly, a to i s ohledem na další provedené nepřímé důkazy, které její výpověď podporovaly a které soud zmínil v odůvodnění svého rozhodnutí, na něž Ústavní soud v podrobnostech odkazuje. Uvedl také argumenty, pro které neuvěřil výpovědi stěžovatele, který popíral, že by měl v úmyslu násilím se domoci soulože s poškozenou, kterou chtěl dle jeho tvrzení jen utěšit. Odvolací soud se s jeho skutkovým i právním hodnocením plně ztotožnil, přičemž potvrdil, že nebyl dán jediný důvod pro domněnku, že vznikají nějaké pochybnosti o vině stěžovatele, jehož námitky byly vyvráceny již v řízení před soudem prvního stupně.
Jestliže se tedy oba soudy na základě podrobně popsaných skutečností přiklonily k verzi poškozené, kterou označily za pravdivou, nelze jim vytýkat, že nepřistoupily k aplikaci zásady in dubio pro reo. V trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá. To byl i případ nyní projednávané věci, která se tím odlišuje od věci řešené v poukazovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 37/03.
Lze tedy uzavřít, že postupem soudů obou stupňů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Právo na spravedlivý proces (dle čl. 36 Listiny) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (k takovému závěru nedospěl ani dovolací soud, jehož rozhodnutí stěžovatel také formálně napadá), ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Ústavnímu soudu s ohledem na výše uvedené proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu