ECLI:CZ:US:2013:2.US.2405.13.1
sp. zn. II. ÚS 2405/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Jaroslava Fenyka a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Františka Roubíčka, zastoupeného JUDr. Bedri Tomáškem, advokátem se sídlem Politických vězňů 27, Kolín IV, proti usnesení Okresního soudu v Kolíně č. j. 14 Nc 3967/2009-83 ze dne 11. 7. 2012, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 26 Co 504/2012-108 ze dne 3. 10. 2012 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 609/2013-127 ze dne 23. 4. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, vyplývající z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Jak Ústavní soud z přiloženého listinného materiálu zjistil, napadeným usnesením č. j. 26 Co 504/2012-108 ze dne 3. 10. 2012 Krajský soud v Praze potvrdil usnesení č. j. 14 Nc 3967/2009-83 ze dne 11. 7. 2012, kterým Okresní soud v Kolíně zamítl návrh povinného 2) - stěžovatele na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), nařízené usnesením téhož soudu č. j. 14 Nc 3967/2009-5 ze dne 26. 8. 2009 ohledně částky 30 256 Kč s příslušenstvím, smluvní pokuty, pro náklady předcházejícího řízení a náklady exekuce. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, podle nichž nebyl v tomto případě dán důvod k zastavení exekuce pro nemajetnost povinného. S ohledem na výši vymáhané pohledávky a skutečnost, že stěžovatel má nízký, ale pravidelný příjem ze starobního důchodu, ze kterého jsou uspokojovány postupně všechny vymáhané pohledávky, obecné soudy nepovažovaly zákonem stanovené předpoklady pro zastavení exekuce, tj. že výtěžek nařízené exekuce nepostačí ani na pokrytí jejích nákladů, za naplněné.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 20 Cdo 609/2013-127 ze dne 23. 4. 2013 odmítl jako nepřípustné, neboť shledal postup soudů obou stupňů při posouzení návrhu stěžovatele na zastavení exekuce zcela v souladu s právní úpravou i svou judikaturou. K námitkám stěžovatele odkazující na jeho tíživou osobní a sociální situaci Nejvyšší soud dodal, že se jedná o okolnosti, které mohou při splnění zákonem stanovených podmínek vést pouze k odkladu exekuce.
Stěžovatel se v dalším obrátil na Ústavní soud, odmítaje argumentaci obecných soudů, že v případě exekuce na starobní důchod nejsou naplněny podmínky pro její zastavení podle ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., čemuž oponuje tím, že je proti němu vedena řada exekucí a že zařazení předmětné pohledávky do pořadí v souladu s §280 o. s. ř. nic nemění na tom, že k uspokojení všech věřitelů nemůže dojít, resp. že tato pohledávka je nevymožitelná. Stěžovatel opakovaně poukázal na zcela formální aplikaci příslušných ustanovení občanského soudního řádu a zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Na rozdíl od dovolacího soudu se nedomnívá, že by obecné soudy při posuzování jeho návrhu na zastavení exekuce postupovaly zcela v souladu s právními předpisy, konkrétně s ustanovením §55 odst. 2, 3, 4 exekučního řádu a §268 odst. 1 písm. e) a §180 o. s. ř. (správně patrně: §280 o. s. ř.). Podle názoru stěžovatele obecné soudy svými rozhodnutími v extrémní míře vybočily z rámce vymezeného principy spravedlnosti, v důsledku čehož byl vytvořen stav, jenž stěžovateli znemožnil domáhat se zákonem stanoveným postupem soudní ochrany.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva. Postup v soudním řízení včetně zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů jsou především záležitostí obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv.
V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Podle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy v řízení postupovaly a svými v záhlaví citovanými rozhodnutími rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Svá rozhodnutí přehledně, logicky, srozumitelně a podrobně odůvodnily, přičemž se dostatečně vypořádaly se všemi rozhodujícími skutečnostmi a stěžovatelem uplatněnými tvrzeními i námitkami, jež v podstatě znovu opakuje v ústavní stížnosti. Z ústavního hlediska nelze nic vytknout ani přijatým závěrům obecných soudů stran nesplnění zákonných předpokladů pro zastavení exekuce z důvodu stanoveného v ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř.
Namítá-li stěžovatel porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, je třeba si uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá ze zmiňovaných ustanovení, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou. Rozhodnutí soudů všech tří stupňů naopak svědčí o tom, že stěžovateli v přístupu k soudu, či v uplatňování procesních práv v průběhu řízení bráněno nebylo.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu pak nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu