ECLI:CZ:US:2013:2.US.2423.12.2
sp. zn. II. ÚS 2423/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti V. N., zastoupeného Mgr. Čestmírem Sekaninou, advokátem se sídlem Boskovice, Hybešova 17, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2011 sp. zn. 2 T 29/2011, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2011 sp. zn. 7 To 256/2011 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2012 č. j. 5 Tdo 1554/2011-48, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jejich vydáním došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení uvedených základních práv stěžovatel spatřuje jednak v tom, že veřejné zasedání odvolacího soudu bylo konáno v jeho nepřítomnosti, ačkoliv na své účasti při projednávání věci trval. Druhá námitka stěžovatele spočívá v tom, že napadená rozhodnutí nejsou řádně odůvodněna a nevyplývá z nich jeho podíl na trestné činnosti.
Jak bylo zjištěno z napadených rozhodnutí, byl stěžovatel v záhlaví označeným rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §10 odst. 1 písm. c) a §125 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin zanedbání povinné výživy dle §196 odst. 1 trestního zákoníku, jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. 1 T 238/2010, byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovatel podal proti tomuto rozsudku odvolání, které krajský soud v záhlaví označeným usnesením podle §265 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
II.
Ústavní soud si podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") vyžádal vyjádření účastníků řízení k projednávanému návrhu. Krajské státní zastupitelství v Brně a Městský soud v Brně svého práva nevyužily, ve vyjádření ostatních účastníků řízení bylo především odkázáno na odůvodnění napadených rozhodnutí, neboť v ústavní stížnosti dochází k opakování námitek stěžovatele z předchozího řízení.
III.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ke kasaci napadeného rozhodnutí může Ústavní soud přikročit toliko tehdy, pokud jím byla porušena základní práva stěžovatele, chráněná ústavními předpisy. V posuzovaném případě však žádná taková porušení nebyla shledána.
Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil argumentaci, z níž je zřejmé, že spatřuje v Ústavním soudu další instanci trestního soudnictví. V návrhu stěžovatel opětovně uplatňuje námitky, jimiž se trestní soudy v původním řízení již zabývaly. Ústavní soud proto posoudil námitky vznesené v ústavní stížnosti zejména z toho hlediska, zda napadenými rozhodnutími soudů nebyly porušeny principy spravedlivého (řádného) procesu či jiná ústavně garantovaná stěžovatelova práva, a po vyhodnocení všech skutkových a procesních okolností dospěl k negativnímu závěru.
Stěžovatel spatřuje porušení zásady spravedlivého procesu, zejména práva na osobní účast při soudním jednání, ve skutečnosti, že ačkoliv doručil soudu omluvenku z veřejného zasedání spolu se žádostí o odročení nařízeného jednání o odvolání, jeho žádosti nebylo vyhověno. Stěžovatel uvádí, že jednání nebyl schopen se zúčastnit z důvodu pracovní neschopnosti, kdy užíval i psychofarmaka. Soud měl podle jeho názoru tuto skutečnost vyhodnotit tak, že pokud stěžovatel není schopen pracovní činnosti, není schopen se ani zúčastnit soudního jednání, které "jistě klade na účastníky, zvláště pak účastníky (obviněné) v trestním řízení, nemalé psychické nároky".
K těmto námitkám stěžovatele se podrobně vyjádřil již dovolací soud a Ústavní soud neshledal v jeho odůvodnění žádné protiústavní vady. Především je nutné zdůraznit, že ustanovení §233 a §234 trestního řádu ponechává na úvaze soudu, zda je obviněného k veřejnému zasedání třeba předvolat (pokud předseda senátu pokládá osobní účast obviněného za nutnou), nebo zda stačí ho o konání toliko vyrozumět. Při tomto zvažování by soud měl přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, např. k námitkám uplatněným v odvolání, k celkové důkazní situaci, k nutnosti provádět dokazování v rámci veřejného zasedání apod., takže pro řešení této úvahy je nesnadné stanovit obecná zákonná kritéria a je třeba ponechat určitý prostor pro volnou úvahu soudce.
Z hlediska ústavněprávního přezkumu lze v dané věci akceptovat postup odvolacího soudu, který stěžovatele toliko vyrozuměl o veřejném zasedání konaném o jeho dovolání a tím dal najevo, že jeho účast nepovažoval za nutnou. Ústavní soud neshledal nic protiústavního ani na závěru dovolacího soudu o tom, že pokud stěžovatel nebyl ze zdravotních důvodů schopen výkonu určitého zaměstnání, neznamená to automaticky i jeho nemožnost (nezpůsobilost) dostavit se k veřejnému zasedání odvolacího soudu a zúčastnit se jeho průběhu. V odůvodnění napadeného usnesení dovolací soud dále zdůraznil, že zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného nejsou nijak vázány na to, zda obviněný omluvil svou neúčast u veřejného zasedání, ani to, co bylo jejím důvodem.
Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na názor vyslovený v nálezu sp. zn. I. ÚS 2971/09, totiž že "právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem a právo být slyšen, je třeba považovat za základní prvek práva na spravedlivý proces". Toto základní právo, jakkoli je velice důležité, je ovšem třeba poměřovat s dalšími významnými hodnotami, jako je např. požadavek účinné ochrany společnosti a obětí trestných činů a zájem na efektivním a rychlém fungování trestní justice, který nemůže být vydán napospas eventuálním obstrukcím ze strany účastníků trestního řízení.
Nelze přisvědčit ani námitce stěžovatele týkající se absence řádného odůvodnění napadených rozhodnutí. Rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího jsou pečlivě odůvodněna. Nejvyšší soud ve svém odmítavém usnesení přesvědčivě reagoval na všechny argumenty stěžovatele, které pak znovu uplatnil v ústavní stížnosti. V podrobnostech nelze než odkázat na obsáhlá a vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí soudů a není třeba znovu opakovat argumenty vztahující se k námitkám stěžovatele. Skutečnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
V projednávaném případě Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohl napadená rozhodnutí zrušit. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2013
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu