ECLI:CZ:US:2013:2.US.243.11.1
sp. zn. II. ÚS 243/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti Richarda Kyselého, zastoupeného JUDr. Milanem Kostohryzem, advokátem se sídlem Praha 5, Pavla Švandy ze Semčic 1066/11, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2010 ve věci sp. zn. 30 Co 235/2010, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel projednávanou ústavní stížností brojí proti v záhlaví uvedenému rozsudku, jímž měla být porušena ustanovení čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; současně mělo dojít k porušení ustanovení čl. 95 odst. 2 Ústavy.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 5. 2001 ve věci sp. zn. 12 Nc 78/2001 byla v souvislosti s rozvodem stěžovatele a matky nezletilé dcery stanovena vyživovací povinnost stěžovatele vůči nezletilé ve výši 5 000,- Kč měsíčně. Rozsudkem ze dne 1. 3. 2010 ve věci sp. zn. 11 Nc 118/2009 zamítl Okresní soud Praha - západ návrh stěžovatele na zrušení vyživovací povinnosti k nezletilé (a rovněž i návrh matky nezletilé na zvýšení stěžovatelovy vyživovací povinnosti). K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 1. 3. 2010 (a tím i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 5. 2001) ve výroku o výživném stěžovatele pro nezletilou tak, že pro období od 27. 5. 2006 do 31. 7. 2010 se snižuje na částku 2 000,- Kč měsíčně.
Za klíčovou považuje stěžovatel v projednávané věci skutečnost, že nezletilá získávala od roku 2001 příjmem z pronájmu ideální poloviny nemovitosti (jež jí byla stěžovatelem v roce 1994 darována, druhou polovinu daroval již v roce 1993 matce nezletilé) přesahující tehdejší stěžovatelovy příjmy. Stěžovatel tak má za to, že nezletilá byla v rozhodné době schopna se sama živit, a proto jeho vyživovací povinnost vůči ní ve smyslu ustanovení §85 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, zanikla (mělo dojít k tzv. relativnímu zániku vyživovací povinnosti). Stěžovatel polemizuje se závěrem odvolacího soudu, že zpětné snížení výživného o více než tři roky před datem podání jeho návrhu by odporovalo dobrým mravům, přičemž odůvodnění tohoto závěru v napadeném usnesení považuje za nepřesvědčivé. Stěžovatel naproti tomu tvrdí, že v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §96 odst. 2 zákona o rodině je rozhodnutí, v jehož důsledku by nezletilá mohla v exekučním řízení vymáhat po stěžovateli výživné v původní výši i za období, kdy měla vyšší příjmy než on, a to právě proto, že jí tyto příjmy plynuly z majetku, jejž jí stěžovatel předtím daroval.
Stěžovatel krajskému soudu vytýká, že ke svým závěrům dospěl na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, navíc bez náležitého odůvodnění zamítl jeho relevantní důkazní návrhy na znalecké zkoumání nákladů na opravy a údržbu předmětné nemovitosti, přestože na jejich základě by mohlo vyjít najevo, že příjmy nezletilé byly v rozhodném období fakticky až o 40% vyšší, než příjmy, ze kterých odvolací soud při svém rozhodování vycházel. Nadto stěžovatel tvrdí, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je nelogické a rozporuplné, pročež nese znaky libovůle neslučitelné se zásadami spravedlivého procesu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví. Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.
Z hlediska takto vymezeného přezkumu napadeného rozhodnutí krajského soudu se Ústavní soud omezuje na následující konstatování. Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že krajský soud bral do úvahy veškeré relevantní skutečnosti, hodnotil je jednotlivě i ve svém souhrnu a na základě tohoto hodnocení dospěl k závěrům, které žádné zjevné ústavněprávní deficity nevykazují. Ústavní soud nemá rovněž žádný důvod zpochybňovat závěr odvolacího soudu o nadbytečnosti stěžovatelova důkazního návrhu, neboť tento návrh nevykazuje potenciál zásadním způsobem změnit meritorní rozhodnutí soudu druhé instance, respektive zpochybnit jeho správnost (jež nadto není bez dalšího referenčním kritériem důvodnosti ústavní stížnosti - viz výše). Na precizní (s níže uvedenou výjimkou) a z hlediska objektivních zájmů všech zúčastněných subjektů zcela vyvážené odůvodnění krajského soudu je proto možno na tomto místě plně odkázat.
Nad rozhodný rámec je pak vhodné uvést, že pokud sám stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že výživné na nezletilou "neplatil a vycházel z konkludentní dohody s matkou, že výživné je hrazeno z příjmů z pronájmu nemovitosti", zjevně přehlíží dvě komplementární skutečnosti. Stěžovatel byl na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 5. 2001 zavázán k placení výživného ve výši 5 000,- Kč měsíčně a stěžovatelem odkazované příjmy nezletilé plynuly de iure z pronájmu nemovitosti, k níž jí svědčilo vlastnické právo, pročež z povahy věci tyto příjmy nemohly být chápány jako příjmy z výživného hrazeného stěžovatelem. Přestože Ústavní soud neztrácí ze zřetele kontext dané věci (ovlivněný primárně stěžovatelovým darováním nemovitosti nezletilé a její matce), nezbývá mu než konstatovat, že stěžovatel nepostupoval v duchu zásady vigilantibus iura scripta sunt, neboť - de lege lata nedůvodně - vycházel z "konkludentní" dohody, jež ovšem nebyla v souladu se soudním rozhodnutím (a tedy s potenciálním exekučním titulem, jehož existence si měl být stěžovatel vědom). Nic na tom nemění ani stěžovatelova námitka, že matka nezletilé předmětné výživné až do roku 2009 neupomínala.
Částečně přisvědčit tak lze stěžovateli pouze v případě jeho polemiky s těmi pasážemi odůvodnění krajského soudu, v nichž je rozebírána otázka promlčení předmětného výživného, respektive délka promlčecí lhůty. Odkaz krajského soudu na ustanovení §110 odst. 3 občanského zákoníku sice prizmatem ustanovení §98 odst. 2 zákona o rodině ve znění novely provedené zákonem č. 259/2008 Sb. s účinností od 1. 9. 2008 již nebyl v době rozhodování odvolacího soudu přiléhavý, v kontextu dané věci je nicméně zřejmé, že i tuto část odůvodnění odvolacího soudu je možno označit za ústavně konformní, přičemž argumentaci týkající se promlčení je namístě přes výše uvedenou výhradu v obecné rovině zastávat.
Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud uzavírá, že závěry vyjádřené krajským soudem v ústavní stížností napadeném rozsudku jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelné. Okolnost, že se s nimi stěžovatel neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jeho ústavní stížnosti.
Ústavní soud proto návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.
Pro úplnost je nutné ještě dodat, že odmítnut musel být rovněž stěžovatelův návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, neboť takový návrh sdílí osud věcně neprojednatelné ústavní stížnosti. Stěžovatelovu návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 5. 2001 by potom nemohlo být vyhověno v žádném případě, neboť projednávaná ústavní stížnost proti němu petitorně nesměřuje, a proto zde není splněna elementární podmínka uvedená v ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu