ECLI:CZ:US:2013:2.US.2435.12.1
sp. zn. II. ÚS 2435/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké (soudkyně zpravodajka) a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti V. F., právně zastoupené JUDr. Jiřím Velíškem, advokátem se sídlem Holečkova 105/6, Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2012 sp. zn. 28 Co 189/2011 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. 11. 2010 sp. zn. 12 P 116/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě dle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jími byla porušena její ústavně zaručená práva dle čl. 32 odst. 1 a odst. 4 a a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina).
Stěžovatelka podala dne 19. 11. 2007 k Obvodnímu soudu pro Prahu 6 návrh na úpravu výchovy a výživy nezletilé dcery, v němž žádala svěřit dítě do výchovy matky a otci stanovit výživné částkou 20.000,- Kč měsíčně počínaje dnem podání návrhu. Obvodní soud vydal rozsudek, jímž bylo rozhodnuto o svěření dítěte do střídavé péče obou rodičů, a dále bylo dítěti přiznáno ze strany otce výživné ve výši 20.000,- Kč měsíčně hrazené počínaje dnem 1. 12. 2010 ve výši 10.000,- Kč k rukám stěžovatelky a ve výši 10.000,- Kč na spořící účet dítěte. Dále bylo otci uloženo uhradit nedoplatek na výživném za období ode dne 1. 12. 2007 do dne 30. 11. 2010 ve výši 750.000,- Kč. Stěžovatelce bylo uloženo od 1. 12. 2010 hradit výživné dítěte ve výši 2.000,- Kč měsíčně k rukám otce a 2.000,- Kč měsíčně na spořící účet dítěte.
Stěžovatelka v odvolání, ve kterém navrhovala, aby Městský soud v Praze doplnil a případně i zopakoval dokazování o skutečnosti a důkazy jí předložené. Navrhovala rozsudek soudu I. stupně změnit tak, že se dítě svěřuje do výlučné péče stěžovatelky, otci bude stanovena vyživovací povinnost ve výši 40.000,- Kč měsíčně a povinnost uhradit zpětně rozdíl mezi stanovenou výší výživného a otcem hrazeným výživným za období od 1. 11. 2007 do rozhodnutí Městského soudu v Praze.
Městský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o výchově dítěte. Ve výroku o výživném změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že otec je povinen hradit výživné ode dne 19.11.2007 ve výši 12.500,- Kč měsíčně, z toho částku ve výši 7.500,- Kč měsíčně k rukám stěžovatelky a částku ve výši 5.000,- Kč měsíčně na spořící účet dítěte a ode dne právní moci rozsudku soudu II. stupně pak výživné ve výši 25.000,- Kč měsíčně, z toho částku ve výši 10.000,- Kč měsíčně k rukám stěžovatelky a částku ve výši 15.000,- Kč měsíčně na spořicí účet dítěte. Otci bylo dále uloženo uhradit nedoplatek na výživném za období 19. 11. 2007 až 31. 3. 2012 ve výši 153.567,- Kč. Stěžovatelka je dle rozsudku soudu II. stupně povinna hradit dítěti výživné ve výši 8.500,- Kč měsíčně, z toho částku ve výši 2.500,- Kč měsíčně k rukám otce a částku ve výši 6.000,- Kč měsíčně na spořicí účet dítěte.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že pro střídavou výchovu nejsou splněny předpoklady dané jak zákonem o rodině, tak příslušnou judikaturou. Stěžovatelka v rámci řízení před obvodním a městským soudem uváděla veškeré důvody, pro které považuje střídavou výchovu za zcela nevhodnou s ohledem na zájem dítěte. Oba soudy k těmto tvrzením nepřihlédly, ani se s nimi v odůvodnění rozhodnutí nikterak nevypořádaly. Tyto dle jejího názoru zásadní důvody zopakovala obsáhle v ústavní stížnosti. Ať již se jedná o skutečnost, že dítě bylo od narození zvyklé na výchovné prostředí s matkou, psychologové toto prostředí hodnotily jako úspěšné ve vztahu k rozvoji nezletilé, otec není objektivně vzhledem ke svému pracovnímu vytížení osobně o dítě pečovat (člen představenstva Reiffeisenbank, a. s.), rozpory mezi rodiči atd. Dále stěžovatelka napadá přístup obou soudů k určení vyživovací povinnosti pro nezletilou a tvrdí, že bylo přihlédnuto pouze k tvrzením otce, nikoli matky.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
Podstata ústavní stížnosti spočívá zejména v tom, že - podle stěžovatelky - se obecné soudy při svém rozhodování odklonily od kritérií rozhodných pro svěření dítěte do střídavé péče dle §26 zákona o rodině, a dostatečně nezjistily všechny rozhodné skutečnosti pro závěr, že střídavá péče je v zájmu nezletilé.
Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Soudy přitom musí nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny, přičemž zájem dítěte vyžaduje, aby na jeho výchově participovala nejen matka, ale i otec, jež se nezastupitelným způsobem podílí na jeho postupně se vyvíjející životní orientaci (srov. nález sp. zn. II. ÚS 554/04). Prioritním v otázce zohlednění zájmu dítěte tudíž je - jak uvedl Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 1206/09 - aby dítě "bylo především v péči obou rodičů, a není-li to možné, pak toho z rodičů, který k tomu má lepší předpoklady, mimo jiné uznává roli a důležitost druhého rodiče v životě dítěte a je přesvědčen, že i ten druhý je dobrým rodičem".
Podmínka zájmu dítěte je tak stěžejním hlediskem i při hodnocení okolností rozhodných pro svěření dítěte do péče rodičů, přičemž zájem dítěte je třeba posuzovat z hledisek objektivních, nikoli z pouhého subjektivního hodnocení výhodnosti či naopak nevýhodnosti pozice toho kterého z nich (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 464/04). Současně nelze přehlédnout, že je povinností soudu respektovat i zásadu vyjádřenou v čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle níž mají oba rodiče společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Jakkoli střídavá výchova předpokládá ze strany rodičů především toleranci, společnou vůli a schopnost spolu komunikovat a spolupracovat (a zejména nezapojovat dítě do vzájemných rozporů), nesmí soud na způsob této výchovy rezignovat už tehdy, kdy jeden z rodičů s tímto způsobem výchovy jen "obstrukčně", resp. ničím neodůvodněně nesouhlasí. Nesouhlas rodiče se střídavou péčí může být přitom relevantní pouze tehdy, je-li založen na důvodech, jež jsou způsobilé intenzivním způsobem negativně zasahovat do zájmu dítěte. Je-li naopak v řízení prokázáno, že nesouhlas rodiče nesměřuje ku skutečnému zájmu dítěte, nelze již tím možnost střídavé péče vyloučit. Jiné nazírání je v rozporu se základním právem druhého rodiče na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny a současně zásahem nejen do jeho základního práva vychovávat a pečovat o své dítě, nýbrž i do základního práva dítěte na rodičovskou výchovu a péči dle čl. 32 odst. 4 Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09).
Je zjevné, že výše uvedeným požadavkům obecné soudy při svém rozhodování o svěření nezletilé do střídavé péče obou rodičů plně dostály a Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími konstatuje, že postupovaly v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny. Obecné soudy obou stupňů vycházely ve svých rozhodnutích ze skutkových zjištění, která jsou v souladu s provedenými důkazy a z nich vyvozenými právními závěry. Ústavní soud konstatuje, že navzdory tvrzení stěžovatelky z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy velmi podrobně zdůvodnily, jaké úvahy je vedly k rozhodnutí o střídavé výchově v rovnoměrném intervalu a proč tento režim považují za optimální v zájmu nezletilé.
Obecné soudy na základě skutkových zjištění hodnotily nejen vhodnost dosavadního výchovného prostředí a výchovné předpoklady obou rodičů, ale i vzájemné vztahy nezletilého dítěte k oběma rodičům a jeho citovou - jednotlivě orientovanou - vázanost. Jejich logicky a pečlivě odůvodněnému skutkovému závěru, že oba rodiče jsou schopni v budoucnu zabezpečit ve stejné míře vhodné výchovné prostředí pro dítě, a že mají pro střídavou péči tudíž odpovídající schopnosti, nelze z vyložených hledisek ústavněprávního přezkumu nic vytknout.
Není důvod ani přisvědčit tvrzení, že skutkový stav byl zjištěn bez náležitého podkladu, resp. že je zatížen neúplností; obecné soudy naopak vycházely z obsáhlého dokazování, jemuž nedostatek rozsahu vytknout nelze, a totéž platí i o hodnocení důkazů, které provedly. Rozhodné skutkové závěry ohledně vhodnosti střídavé výchovy obou rodičů jsou věcné, logicky konzistentní a vycházejí z přiléhavých dílčích úsudků, přičemž adekvátně reagují nejen na aktuálně panující situaci mezi oběma rodiči a nezletilou, nýbrž věnují i patřičnou pozornost předpokládaným důsledkům zvolené úpravy výchovného prostředí.
Ústavní soud rovněž připomíná, že co do námitek proti skutkovým zjištěním, zejména proti hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Jak plyne z předchozího, to, že by napadená rozhodnutí mohla být hodnocena jako výraz "zjevného omylu či excesu", resp. "nepřípustné svévole", v této věci zjevně dovodit nelze, přičemž jen doložení těchto podmínek by mohlo mít pro stěžovatelku smysl, a to z hlediska jediného vzneseného - v obecné rovině akceptovatelného - ústavněprávního argumentu v duchu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud se týká vhodnosti střídavé výchovy v dané věci, je na stěžovatelce, aby v případě, že se dle jejího přesvědčení střídavá výchova neosvědčí a není tedy nadále v zájmu nezletilého dítěte (např. takové pracovní vytížení otce, kdy jeho osobní péče bude nahrazována jinou osobou po převážnou část týdne), aby eventuálně podala příslušný návrh na změnu výchovného prostředí.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh stěžovatelky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu