ECLI:CZ:US:2013:2.US.2513.12.1
sp. zn. II. ÚS 2513/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelů Mgr. Aleny Ráblové a Václava Rábla, zastoupených JUDr. Renatou Volnou, advokátkou, se sídlem Pellicova 25, 602 00 Brno, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 5. 2012, č. j. 28 Cdo 945/2012-492, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 11. 2011, sp. zn. 38 Co 317/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé v zákonné lhůtě podali ústavní stížnost, kterou brojí proti výše citovaným rozsudkům, neboť mají za to, že jimi byla porušena jejich základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále ve čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Před obecnými soudy byl veden od ledna roku 1992 spor vyvolaný žalobkyní Josefou Třískovou (dále jen "žalobkyně") proti stěžovatelům o vydání věci (v žalobě specifikovaných nemovitostí) podle ustanovení §5 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudní rehabilitaci. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2011, č. j. 31 C 3/92-433, bylo žalobě zcela vyhověno. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatelů vydat ve vztahu k celku 2/3 předmětných nemovitostí a ve zbytku byla žaloba zamítnuta. Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé dovolání, které dovolací soud dne 31. 5. 2012 rozsudkem č. j. 28 Cdo 945/2012-492 zamítl; náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků řízení.
Proti oběma výše uvedeným rozsudkům podali stěžovatelé prostřednictvím advokátky ústavní stížnost. V ní namítli porušení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 11 odst. 4 Listiny, neboť jim v souvislosti s rozhodnutím soudu nebyla poskytnuta adekvátní náhrada za vyvlastněný majetek. V tomto směru se odvolávají na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Pinc, Pincová proti České republice, Zvolský, Zvolská proti České republice a Netolická, Netolický proti České republice, v nichž byla řešena otázka náhrady za vydání věcí v restitučním řízení. Dále namítli porušení čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy, které spatřují v tom, že obecné soudy nezohlednily jimi uplatněné námitky, jimiž zpochybňovali aktivní legitimaci k podání žaloby na straně žalobkyně a na své straně pasivní legitimaci k povinnosti vydat předmětné nemovitosti. Konečně namítali porušení práva na respektování soukromého a rodinného života podle čl. 8 Úmluvy, které spatřují v tom, že jako menšinoví spoluvlastníci budou muset předmětné nemovitosti vyklidit a stanou se z nich v podstatě bezdomovci, neboť z vrácené kupní ceny si za současných cenových relací adekvátní bydlení nepořídí. V souvislosti s tím také navrhli odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně.
Ústavní soud si k prostudování vyžádal spis městského soudu v Brně sp. zn. 31 C 3/92 a seznámil se s jeho obsahem.
Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Ústavní stížnost v podstatě představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry obecného soudu, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatelé - nepřípadně - předpokládají, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu instančnímu přezkumu. Jak Ústavní soud již vícekrát zdůraznil, "věcná správnost" není sama o sobě kritériem ústavněprávního přezkumu.
Aniž by se uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že - oproti názoru stěžovatelů - v napadených rozhodnutích kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje. Krajský soud způsobem, jemuž nelze vytýkat nedostatek ústavní konformity - vydané rozhodnutí adekvátně odůvodnil, toto odůvodnění je racionální a srozumitelné (lze je zastávat), a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v občanskoprávním řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Tento závěr ve stejné míře dopadá i na rozhodnutí dovolacího soudu.
K otázce vrácení kupní ceny jako dostatečné adekvátní náhrady za věc vydávanou podle zákona o mimosoudní rehabilitaci Ústavní soud uvádí, že tato otázka nebyla předmětem řízení před obecnými soudy a ani být nemohla, jak vyplývá z ustanovení §11 zákona 87/1991 Sb., o mimosoudní rehabilitaci, podle kterého vydá-li nemovitost jiná osoba než stát, vznikne této osobě nárok na vrácení kupní ceny, kterou zaplatila při koupi věci, přičemž tento nárok musí být uplatněn u příslušného ústředního orgánu státní správy republiky. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/10 ze dne 23. 4. 2013 se zabýval návrhem na zrušení ustanovení §11 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudní rehabilitaci, a to právě s ohledem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. V této věci rozhodl tak, že návrh zamítl s odůvodněním, že v řízení o kontrole norem postupuje dle principu priority ústavně konformní interpretace před derogací, přičemž ústavně konformnímu výkladu může svědčit i výklad extenzivní. Ústavní soud se poté vyslovil tak, "že při výkladu §11 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nelze toto ustanovení posuzovat izolovaně či pouze ve vztahu k souvisejícímu §4 odst. 2 citovaného zákona, ale v kontextu zákona o mimosoudních rehabilitacích i celého komplexu restitučních předpisů. Respektován musí být smysl a účel restitucí, tedy náprava či zmírnění křivd způsobených v době nesvobody v oblasti vlastnických vztahů i ochrana vlastnických vztahů garantovaná Listinou. Ústavní soud, aniž by se jakkoliv odchýlil od své předchozí judikatury definující restituce ve vztahu k čl. 11 Listiny, pohlíží na vrácení kupní ceny fyzickým osobám, které vydaly majetek "protiprávně" nabytý v době nesvobody, jako na jistou formu kompenzace. Při tomto pojetí lze vztáhnout na ni i kritéria umožňující zohlednit specifika jednotlivých konkrétních případů, jakož i reálnost kompenzace při jejím poskytnutí."
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu