ECLI:CZ:US:2013:2.US.2516.13.1
sp. zn. II. ÚS 2516/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti M. B., t. č. Věznice Jiřice, zastoupeného Mgr. Janem Bělohlávkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Štěpánská 540/7, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 11 To 206/2013-40 ze dne 30. května 2013 a usnesení Okresního soudu v Nymburce č. j. 2 Nt 529/2013-29 ze dne 6. května 2013, za účasti 1) Krajského soudu v Praze a 2) Okresního soudu v Nymburce, jako účastníků řízení, a 1) Krajského státního zastupitelství v Praze a 2) Okresního státního zastupitelství v Nymburce, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 15. srpna 2013, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byla usnesením soudu prvního stupně zamítnuta jeho žádost o přeřazení pro další výkon trestu odnětí svobody do věznice s dozorem. Usnesením soudu druhého stupně byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost. Stěžovatel se domnívá, že obě napadená rozhodnutí porušují jeho základní práva podle čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel obecným soudům konkrétně vytýká, že napadená rozhodnutí řádně neodůvodnily a nevypořádaly se se skutečnostmi, jež uváděl ve své žádosti. Tu opíral jednak o to, že platí pravidelně náklady výkonu trestu, navštěvují ho pravidelně příbuzní, ale zejména o to, že byl před podáním žádosti zařazen v I. diferenciační skupině, jeho chování ve věznici bylo hodnoceno kladně, dosáhl celkem čtyř kázeňských odměn, nebyly mu uloženy žádné kázeňské tresty a jeho přeřazení doporučil i ředitel věznice. Soud prvního stupně se namísto jeho argumentace omezil na konstatování obsahu rejstříku trestů stěžovatele. Jeho závěr, že je stěžovatel narušenou osobu bez možnosti nápravy, by byl přiléhavý, kdyby šlo o propuštění stěžovatele na svobodu. Stěžovatel však žádal pouze o přeřazení do mírnějšího typu věznice. I stížnostní soud vyšel jen z rejstříku trestů s tím, že náprava stěžovatele ve věznici s mírnějším režimem není možná. Podle §57 odst. 2 trestního zákoníku přitom minulost stěžovatele a obsah jeho trestního rejstříku nepatří mezi zákonná kritéria, která mají být při rozhodování o přeřazení posuzována.
3. Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter kontradiktorního řízení.
4. Podle ustálené rozhodovací činnosti Ústavního soudu je přeřazení do věznice s mírnějším režimem na jedné straně vázáno na kumulativní splnění obecných zákonných předpokladů. Na druhé straně však nelze přehlédnout, že se jedná o nenárokový institut. Není tedy ústavně zaručeno, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného na přeřazení do mírnějšího typu věznice. Je především věcí obecných soudů, aby posoudily, zda jsou naplněny zákonem stanovené podmínky aplikace tohoto institutu a své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Ústavnímu soudu proto vůbec nepřísluší, aby po skutkové stránce přezkoumával, zda takové přeřazení, s přihlédnutím ke všem okolnostem, je vhodné k dosažení nápravy odsouzeného (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 745/06 ze dne 26. dubna 2007, sp. zn. II. ÚS 1599/11 ze dne 28. června 2011, sp. zn. III. ÚS 54/09 ze dne 8. září 2011, aj.). To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
5. Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů obou stupňů vyplývá, že se zaměřily na otázku, zda stěžovatelem uváděné skutečnosti mohou odůvodňovat závěr, že přeřazení přispěje k jeho nápravě. Na tuto otázku odpověděly záporně a jasně vyložily, co je k tomu vedlo. Tím dostály své ústavně vymezené povinnosti, tak jak byla vyložena výše. To, že stěžovatel s jejich závěry nesouhlasí, postrádá ústavněprávní rozměr.
6. Proto Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. září 2013
Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu