ECLI:CZ:US:2013:2.US.2535.12.2
sp. zn. II. ÚS 2535/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti společnosti RAGOS, spol. s r.o., sídlem v Brně, Skácelova 15, zastoupené JUDr. Janou Skácelovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jedovnická 8, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 4. 2012 ve věci sp. zn. 8 Cmo 94/2012 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2011 č. j. F 40056/2011, C 15315-22, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Projednávanou ústavní stížností žádá stěžovatelka zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být porušena ustanovení čl. 95 odst. 2 Ústavy a ustanovení čl. 10 odst. 2 a 3 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní stížností napadeným usnesením Vrchní soud v Olomouci potvrdil ústavní stížností taktéž napadené usnesení Krajského soudu v Brně, kterým byla stěžovatelce uložena dle ustanovení §53 ve spojení s §200de občanského soudního řádu pořádková pokuta ve výši 20 000,- Kč, jelikož tato obchodní společnost neuposlechla výzvy soudu a nepředložila požadované listiny, a to rozvahy, výkazy zisků a ztrát s přílohami za roky 2006 - 2010.
Stěžovatelka, jež je "malá rodinná firma", která má jediného společníka, který je současně i jednatelem společnosti, odmítla předložit výše uvedené listiny [ve smyslu ustanovení §38i odst. 1 písm. c) obchodního zákoníku a ustanovení §21a odst. 4 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví], neboť má za to, že by tím bylo popřeno její právo na ochranu soukromí a ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě podle ustanovení čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny. Jednatel stěžovatelky má navíc za to, že zveřejněním těchto údajů by mohla být ohrožena i bezpečnost jeho i jeho rodiny. Stěžovatelka současně zdůraznila, že nebylo jejím záměrem vyhýbat se svým povinnostem. Listiny, které odmítla předložit do obchodního rejstříku, každoročně předkládá jako součást daňového přiznání příslušnému finančnímu úřadu. Na rozdíl od obchodního rejstříku má však daňovým řádem zajištěno, že údaje v těchto listinách nemohou být komukoliv přístupné, a tak případně zneužité.
Vrchnímu soudu stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká, že se nevypořádal s jejími námitkami uvedenými v odvolání. Tvrzením stěžovatelky, že zveřejněním uvedených listin v případě jejich předložení soudu by bylo popřeno její právo na ochranu soukromí a ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě, se totiž vrchní soud dle stěžovatelky vůbec nezabýval.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.
Návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, o jejichž "nepřijatelnosti" je možno rozhodnout již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim v ústavní stížnosti uplatněna, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny a nemůže se již vzhledem ke své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod. V této fázi se přitom jedná o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá charakter řízení kontradiktorního.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že se vrchní soud v odůvodnění napadeného usnesení nevypořádal s jejími námitkami, přitom sama v ústavní stížnosti cituje z tohoto usnesení, ve kterém odvolací soud uvádí: Důvody uváděné společností v odvolání nejsou relevantní a názor společnosti, že po ní nelze vynucovat doložení požadovaných listin, nemá oporu v žádném zákonném ustanovení. Povinnost společnosti založit požadované listiny do Sbírky listin je uložena přímo zákonem a nepřísluší jí jako podnikateli, aby si vyhodnocovala, zda jejich uložení ji může nějakým způsobem ohrozit. Ať již jsou důvody, které společnost vedou k názoru, že po ní nelze vynucovat předložení listin ekonomické a hospodářské povahy, jakékoli povahy, nemají oporu v žádném zákonném ustanovení a nemohou být důvodem pro to, aby společnost zákonem uloženou povinnost nesplnila a v případě nesplnění této povinnosti jí pořádková pokuta uložena nebyla. Jestliže společnost je v obchodním rejstříku zapsána, musí povinnosti, které jsou jí zákonem uloženy, beze zbytku splnit, jinak jí hrozí sankce. Oproti očekávání stěžovatelky považuje Ústavní soud i ze dvou níže uvedených skutečností citované odůvodnění odvolacího soudu za ústavně konformní.
Potenciální relevanci stěžovatelčiných námitek odkazujících na ustanovení čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny totiž dle názoru Ústavního soudu značně snižuje to, že stěžovatelka nikterak nereagovala na výzvy krajského soudu ze dne 4. 8. 2011, 23. 9. 2011, 17. 10. 2011 a 14. 11. 2011. Prizmatem zásady vigilantibus iura se tak zdá, že stěžovatelka v rozhodnou dobu řádně nestřežila svá práva, neboť (tvrzené) důvody nepředložení požadovaných listin prezentovala až v reakci na uložení pořádkové pokuty, pročež může uplatněná argumentace konsekventně působit poněkud účelově. Komplementárně je potom nutno zmínit i skutečnost, že stěžovatelka ani v ústavní stížnosti (tedy v podání, jehož obsah není veřejně přístupný) nikterak nekonkretizuje důvody, pro které by měla být vyjmuta z obecné zákonné povinnosti předložit dané listiny do obchodního rejstříku. Argumentační síla stěžovatelčiných námitek je tak sama o sobě v důsledku jejich vágnosti (abstraktnosti) natolik výrazně oslabena, že nedovoluje Ústavnímu soudu přikročit k meritornímu projednání posuzované věci.
Ústavní soud proto uzavírá, že právní názor vyjádřený obecnými soudy v odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí nevybočuje z mezí zákona a z ústavního hlediska je plně akceptovatelný. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry vyslovenými v těchto rozhodnutích neztotožňuje, nemůže bez dalšího založit odůvodněnost její ústavní stížnosti. Je tak zjevné, že k porušení stěžovatelkou dovolávaných ustanovení Listiny a Ústavy v dané věci nedošlo.
Ústavní soud tak z uvedených důvodů stěžovatelčin návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu