ECLI:CZ:US:2013:2.US.2555.13.1
sp. zn. II. ÚS 2555/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti L. S., zastoupeného JUDr. Erikem Orletem, advokátem se sídlem Tř. Svobody 2, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. května 2013 sp. zn. 70 Co 116/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 19. 8. 2013, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel (případně "otec") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí obecného soudu vydané v řízení o úpravu práv a povinností nezletilých dětí pro dobu do i po rozvodu manželství rodičů.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovil přesvědčení, že rozsudkem odvolacího soudu byla porušena záruka, že státní moc bude uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví dle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále tvrdil, že byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 10 odst. 2, čl. 36, čl. 38 a čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny, a to právo na spravedlivý proces, zákonného soudce a ochranu soukromého a rodinného života. Dále se dovolával ustanovení čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, který garantuje dětem společnou péči obou rodičů.
Stěžovatel dále namítal, že odvolací soud nedostatečně doplnil dokazování jen o výpovědi účastníků a změnil rozhodnutí soudu nalézacího, přičemž důkazní návrhy stěžovatele bezdůvodně zamítl. Stěžovatel poukázal na znění zákona o rodině (§26 odst. 4), že střídavá péče rodičů není podmíněna jejich dohodou a zpochybnil závěry v odůvodnění rozsudku, že důvodem změny rozhodnutí o střídavé péči se odvolacímu soudu jevil nedostatek komunikace mezi rodiči. Poukázal na chování matky nezletilých synů J. a O., která bojkotuje jeho snahu o fungující střídavou péči a šikanózním způsobem zneužívá svých práv podáváním trestních oznámení atd. Stěžovatel poukázal na to, že ve věci střídavé péče rodičů jsou splněny předpoklady, finanční i osobní záruky, oba rodiče bydlí v obdobných podmínkách, vzdálenost jejich bydlišť je totožná od školy i kamarádů atd.
Odvolací soud svévolně změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, ačkoli nebyly splněny předpoklady vymezené v ustanovení §220 o. s. ř. Rozsudek nalézacího soudu odvolací soud nepřípustně rozdělil na dvě části, ohledně svěření nezletilých dětí do výchovy matky rozhodl sám, kdežto esenciálně související výroky o výživném zcela zrušil a vrátil k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, vyslovil přesvědčení, že odvolací soud nebyl v řízení nepodjatý. Stěžovatel v postupu odvolacího soudu spatřuje porušení práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 a práva na ochranu před zasahováním do soukromého a rodinného života dle čl. 10 odst. 2 Listiny.
Stěžovatel argumentoval judikaturou Ústavního soudu (nálezy I. ÚS 2661/10, III. ÚS 1206/09) a navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
II.
Obsah spisu Okresního soudu v Přerově sp. zn. 0 Nc 193/2011 je účastníkům znám, proto nebude Ústavní soud jeho obsah blíže reprodukovat.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadeného rozsudku a příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
III.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a nepřísluší mu zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není jejich pravidelnou přezkumnou instancí. Nezabývá se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními předpisy, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jestliže právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem "jednoduchého" práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Nic takového Ústavní soud v projednávaném případě nezjistil.
Při posuzování, zda budou děti svěřeny do střídavé výchovy rodičů nebo výlučné výchovy jednoho z nich, musí Ústavní soud posoudit, zda ve světle případu pro účely výše citovaných článků Listiny a Úmluvy o právech dítěte je to v zájmu dítěte. V každém takovém případě má nepochybně rozhodující význam zvážení toho, co bylo v nejlepším zájmu dítěte (k uvedenému srov. též čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). Navíc musí být přihlédnuto k tomu, že obecné soudy mají výhodu přímého kontaktu se všemi dotčenými osobami.
Úkolem Ústavního soudu není nahrazovat obecné soudy při výkonu jejich odpovědnosti v oblasti výchovy a styku rodičů s dětmi, ale spíše posoudit, ve světle příslušných ustanovení Listiny a Úmluvy, jakož i Úmluvy o právech dítěte, rozhodnutí přijatá těmito orgány při výkonu svěřených pravomocí a přiznané možnosti uvážení.
Rozsah uvážení přiznávaný obecným soudům se bude lišit v závislosti na povaze dané otázky a významu zájmů, o které jde. Zejména při rozhodování o svěření do výchovy Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") uznal, že obecné soudy požívají širokou míru uvážení. Nicméně přísnější posouzení je vyžadováno při dalších omezeních rodičovských práv, jako např. omezení styku. Taková další omezení obsahují nebezpečí, že rodinné vazby mezi dítětem a jedním nebo oběma rodiči by mohly být účinně omezeny (srov. rozsudek ESLP ze dne 26. 2. 2004 ve věci Görgülü proti Německu, stížnost č. 74969/01 a tam uvedená rozhodnutí).
Článek 8 Úmluvy také vyžaduje, aby obecné soudy dodržovaly spravedlivou rovnováhu mezi zájmy dítěte a zájmy rodičů, a aby přisuzovaly zvláštní význam nejlepším zájmům dítěte, které, v závislosti na jejich povaze a závažnosti, mohou převážit nad zájmy rodičů. Rodič nemůže být oprávněn podle čl. 8 Úmluvy k takovému opatření, jež by poškodilo zdraví dítěte a jeho rozvoj.
Právo na respektování rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy zahrnuje právo rozvedeného rodiče, kterému nebylo dítě svěřeno do péče po rozvodu, mít přístup ke svému dítěti a stýkat se s ním. Přirozená vazba mezi rodičem a dítětem má zásadní význam; tam, kde skutečný "rodinný život" ve smyslu "žít společně" skončil, pokračující styk mezi nimi je žádoucí, a měla by v zásadě zůstat možná rodičovská výchova. Respektování rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy tak předpokládá, že tento kontakt by neměl být odepřen, pokud k tomu nejsou zásadní důvody.
Odvolací soud postupoval v souladu s nejlepším zájmem dětí (čl. III. odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), při rozhodování ve smyslu ustanovení §26 odst. 4 zákona o rodině zvažoval, jak upraví jejich práva a povinnosti k dítěti pro dobu po rozvodu a vyhodnotil rozhodnutí nalézacího soudu, který svěřil nezl. děti do střídavé výchovy rodičů s 14denním intervalem jako nesprávné. Odvolací soud po zevrubném doplnění dokazování směrem k výchově, po detailním rozboru celého projednávaného případu a při respektování obsahu a smyslu zákonných ustanovení v návaznosti na soudní praxi, se neztotožnil se závěry nalézacího soudu řešit výchovu nezl. dětí střídavou péčí. Dle odborného názoru znalců, který vyplynul z jejich písemného i ústního znaleckého posudku a vzájemné nekomunikace, nevraživosti a averze rodičů, za nemyslitelné, že by střídavá výchova mohla fungovat. Odvolací soud poukázal na to, že za dva roky se nepodařilo ani dvěma psychologům, včetně současné psycholožky, zvládnout nekomunikaci a vzájemný odpor rodičů a nelze předpokládat, že budou respektovat autoritativní soudní rozhodnutí tak, že komunikovat začnou. S ohledem na chování rodičů před psychology, před znalci, nalézacím a odvolacím soudem, když se rodiče v tomto oficiálním prostředí nedokázali ovládnout, tak lze si těžko představit emoční průběh předávání dětí mezi rodiči. Již z obsahu vysvětlení podávaných na Policii ČR, přestupková řízení proti otci, exekuce na výživné, to vše dokresluje vzájemné averzní vztahy mezi rodiči.
Odvolací soud je toho názoru, že rodiče vůbec nejsou schopni vytvořit výchovnou koalici v jakýchkoli oblastech týkajících se dětí (škola, zájmy, zdravotní stav). Za tohoto stavu nelze přisvědčit názoru nalézacího soudu, že střídavou výchovu prostě nařídí a děti to nějak zvládnou a rodiče budou toto autoritativní rozhodnutí společně respektovat a nakonec budou spolu komunikovat. Odvolací soud považoval výklad ex offo nařizované střídavé výchovy za zavádějící a v přímém rozporu se zájmem nezletilých dětí na jejich bezproblémovém vývoji, zejména psychickém. Z podrobného odůvodnění napadeného rozhodnutí (str. 18-20) je jednoznačné, proč považuje za vhodné odvolací soud svěřit nezletilé děti do výchovy matky. Otec svou rodičovskou zodpovědnost k nezl. dětem bude nadále naplňovat v rámci kontaktů s dětmi formou širokého styku.
S ohledem na změnu rozhodnutí změnil odvolací soud i výrok nalézacího soudu o předběžné vykonatelnosti, neboť okamžité nařízení střídavé výchovy považuje za nejvýraznější pochybení. Vyložil, že pouhé využití podání odvolání není způsobilé založit kvalifikovaný důvod pro předběžnou vykonatelnost dle ustanovení §162 odst. 2 o. s. ř., neboť nevzniklo nebezpečí těžko nahraditelné nebo značné újmy (str. 23).
Odvolací soud ohledně stanovení výživného vymezil dvě období - do data, kdy se začala praktikovat střídavá výchova, a od té doby došlo k zásadním změnám v průběhu odvolacího období (str. 23-24). Dále zdůraznil, že těžiště dokazování spočívá v řízení před nalézacím soudem, zatímco odvolací řízení přezkoumává správnost napadeného rozhodnutí a soudního řízení před nalézacím soudem. Odvolací soud zrušil rozsudek nalézacího soudu v části o výživném za dobu od 18. 12. 2012 a věc vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení, a to s ohledem na zásadu dvojinstančnosti řízení, neboť došlo ke změnám poměrů stěžovatele (otce) i matky. Rozhodnutí o výživném na obě děti bude řešit soud prvního stupně tak, aby odpovídal zákonnému hledisku uvedenému v §96 odst. 1, §85 zákona o rodině. V postupu odvolacího soudu nelze spatřovat porušení práva na zákonného soudce.
Lze tedy uzavřít, že z úvah odvolacího soudu, nevyplývá ani ve světle námitek stěžovatele extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými a právními závěry z nich vyvozenými, který jako jediný by dokázal přivodit závěr o protiústavnosti napadeného rozsudku. Jinými slovy řečeno, námitky uplatněné stěžovatelem jsou takového charakteru, že je lze označit za polemiku a nesouhlas s rozhodnutími obecných soudů. Obecný soud se s námitkami stěžovatele řádně vypořádal, dostál tak požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí a z ústavního hlediska mu nelze nic vytknout, odůvodnění rozsudku podrobně rozvedl ve shodě s ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř.
Ústavního rozměru nedosahuje ani argument stěžovatele, že odvolací soud posoudil jeho námitky nepřijatelným způsobem, nešetřícím podstatu a smysl citovaných ústavně zaručených práv a svobod. Stěžovatel dále tvrdil, že nesvěřením jeho nezletilých dětí do střídavé péče bylo porušeno základní právo na péči a výchovu dětí zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny a že byl výkon tohoto základního práva zcela nedůvodně omezen; poukázal na ustanovení §26 zákona o rodině, který je v rozporu s čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
Právo stěžovatele na spravedlivý proces, zakotvené v části páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy a garantující mj. spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy a nezaručuje jakékoli materiální subjektivní právo. Z toho plyne, že ani případná nesprávná interpretace zákona o rodině (k čemuž dle přesvědčení Ústavního soudu v projednávaném případě nedošlo) by sama o sobě nemohla založit porušení základního práva na spravedlivý proces a v jeho rámci i základního práva na rovnost účastníků v řízení.
Argumentace stěžovatele rozhodnutími Ústavního soudu není případná, na jeho věc nedopadá, neboť se jedná o skutkově odlišné případy, dále v podrobnostech Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí (str. 18).
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 12. listopadu 2013
Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu