ECLI:CZ:US:2013:2.US.2568.13.1
sp. zn. II. ÚS 2568/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele SVT Group, a. s., se sídlem Sokola Tůmy 1099/1, 709 00 Ostrava - Hulváky, zastoupené Mgr. Pavlou Běčákovou, advokátkou, se sídlem Sokolská třída 871/6, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 27. června 2013, č. j. 40 Co 445/2013-015, a usnesení soudního exekutora Mgr. Jana Krejsty, Exekutorský úřad Brno - město ze dne 7. května 2013, č. j. 159 EX 00306/13-007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Soudní exekutor Mgr. Jan Krejsta, Exekutorský úřad Brno-město, usnesením ze dne 7. května 2013, č. j. 159 EX 00306/13-007, zamítl na základě pokynu exekučního soudu návrh oprávněného (stěžovatele) na jeho pověření vedením exekuce podle vykonatelného rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem Mgr. Romanem Peškem ze dne 29. ledna 2013, č. j. 7315/2012, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
3. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 27. června 2013, č. j. 40 Co 445/2013-015, rozhodnutí soudního exekutora potvrdil. Důvodem zamítnutí návrhu na pověření exekutora vedením exekuce byla neplatnost rozhodčí doložky sjednané mezi oprávněným a povinným, na jejímž základě byl vydán exekuční titul. Tato neplatnost spočívala v tom, že rozhodčí doložka neobsahovala určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení (v dané věci byl rozhodce vybrán ze seznamu rozhodců a jmenován subjektem, který nemá a neměl postavení stálého rozhodčího soudu). K tomu Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci opíraje se o judikaturu Nejvyššího soudu (sjednocující usnesení sp. zn. 31 Cdo 1945/2010) i Ústavního soudu (nález sp. zn. IV. ÚS 2735/11, sp. zn. III. ÚS 1624/12 a sp. zn. IV. ÚS 3779/11) uvedl, že v dané věci nerozhodoval rozhodce, jehož výběr by se uskutečnil podle transparentních pravidel, proto nemůže být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování, a proto musel být návrh oprávněného pro nedostatek pravomoci rozhodce zamítnut.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Stěžovatel poukazuje na rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, v němž Nejvyšší soud dovodil neplatnost rozhodčích doložek, ve kterých jsou pravidla rozhodčího řízení sjednána s odkazem na jednací řády soukromé společnosti a v nichž je pravidlo pro výběr rozhodce taktéž sjednáno odkazem na jednací, případně organizační řád soukromé společnosti. Citované rozhodnutí Nejvyššího soudu však dle jeho názoru hodnotilo rozhodčí doložku, která je z hlediska určení osoby rozhodce zcela odlišná od dohody obsažené v rozhodčí doložce sjednané mezi stěžovatelem a povinným, což v ústavní stížnosti podrobněji rozvádí. Závěrem odkazuje na judikaturu Ústavního soudu ohledně požadavků kladených na posuzování transparentnosti výběru rozhodců.
5. Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutím, kterými byl zamítnut jeho návrh na pověření soudního exekutora vedením exekuce z důvodu neplatnosti rozhodčí doložky. Předně je třeba poukázat na skutečnost, že prakticky totožnou ústavní stížností téhož stěžovatele řešící tentýž problém se Ústavní soud zabýval ve svém rozhodnutí ze dne 5. září 2013, sp. zn. II. ÚS 2572/13, v němž nepovažoval napadená rozhodnutí za ústavně nekonformní. Ani v tomto případě nemá Ústavní soud důvod se od zde uvedených závěrů odchylovat, a proto jen ve stručnosti uvádí, že východiskem pro posouzení věci byl zejména nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2164/10 ze dne 1. listopadu 2011 (N 187/63 SbNU 171). V tomto nálezu Ústavní soud mimo jiné ve vztahu k soukromým rozhodčím společnostem poznamenal, že "takový seznam rozhodců může být v okamžiku řešení sporu v rozhodčím řízení naprosto odlišný od seznamu v okamžiku uzavření rozhodčí doložky. Výběr rozhodce pak vůbec nemusí záviset na vůli účastníka, který se na daný subjekt obrací, nýbrž daleko více může být ovlivněn ze strany rozhodčí společnosti (např. zařazením konkrétních osob do seznamu nebo naopak vyřazením jiných). To znemožňuje transparentní výběr rozhodce." (Srov. bod 29 citovaného nálezu.) Stěžovateli tedy sice lze přisvědčit v tom, že v dané věci nejde o případ, kdy by žalobce (tj. v daném případě stěžovatel) sám vybíral rozhodce ze seznamu soukromé rozhodčí společnosti (výběr tedy neodvisí od jeho vůle), ovšem to k platnosti rozhodčí doložky samo o sobě nepostačuje, když je potřeba, aby zde existovaly i další záruky, a sice pokud jde o vlastní jmenné seznamy rozhodců takových soukromých rozhodčích společností. Ve zbytku pak lze odkázat na odůvodnění výše citovaného usnesení sp. zn. II. ÚS 2572/13.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu